JAK SE KOPE DO AFRICKÉ MIČUDY
Mistrovství světa ve fotbale v roce 2010 v Jihoafrické republice? Skeptici říkají, že to tahle země nemůže zvládnout. Logisticky, infrastrukturou, organizačně. Kvůli bezpečnosti. Optimisté tvrdí, že se není čeho bát. JAR přece vydrží všechno a s přehledem. Jenže je čeho se bát. Doslova.
Když byla 15. května 2004 Jižní Afrika oficiálně vybrána pro fotbalové mistrovství v roce 2010, propukla celá země, dle mnoha turistů nejkrásnější na světě, ve dva týdny trvající jásot. Lidé pili pivo, objímali se na ulicích a státní i komerční televizní kanály soutěžily o nejpatetičtější politický projev na téma „Afrika se po letech chudoby a válek konečně vydává na cestu naděje, která bude korunována sportovním svátkem desetiletí“. Radost byla o to větší, že JAR v boji o míč zvítězila nad třemi dalšími zeměmi, Marokem, Egyptem i Libyí, a stala se tak první zemí afrického kontinentu, v níž se bude konat nejmonstróznější a nejdražší sportovní akce světa.
Byla jsem tehdy v Johannesburgu. Nelson Mandela radostně tančil po stadiónu a se slovy: „Cítím se jak padesátiletý mladík“ zvedal nad hlavu olympijský pohár. Dále uvedl, že jeho země přijímá rozhodnutí „s pokorou a bez arogance“. Byl to on, kdo pár dní předtím za JAR orodoval tak kouzelně, že by Mezinárodní fotbalová federace (FIFA) musela být z kamene, aby se ubránila jeho šarmu. Vzpomínal, že právě fotbal pomohl v devadesátých letech minulého století sblížit znepřátelené černé a bílé obyvatele a ukončit tak mírumilovně vládu apartheidu.
Fotbalové sbližování bílých a černých zní možná neuvěřitelně. Je ale pravdivé. Bílí za apartheidu hrát fotbal nesměli. Jihoafrické bělošské děti, které si život bez kopacího míče nedovedly představit život, jezdily tajně stopem do soukromých fotbalových klubů, jež je přijímaly v podstatě ilegálně. Kopaná se mohla hrát pokoutně, na ulici nebo v parku, ale klubů pro bílé bylo pár – a spíš trpěných než podporovaných.
Černí občané JAR zas na oplátku nesměli hrát ragby, oficiální hru bohatého bělošského světa (smíšený ragbyový tým Jihoafrické republiky přitom dnes patří mezi nejlepší mužstva, loni vyhrál Světový pohár).
Fotbal byl v Jižní Africe vždycky nejmilovanější a nejrozšířenější hrou domorodců, hrou chudých. Vždyť pravidla jsou snadnější než v ragby a nepotřebujete ani hřiště nebo opravdový míč, stačí plácek s udusanou hlínou a pár smotaných hadrů.
Apartheidovská ragbyová tradice se při přípravě mistrovství světa pro rok 2010 paradoxně výborně hodí. Mezinárodní fotbalová federace (FIFA) požaduje totiž od JAR deset špičkových sportovišť – a ta ragbyová jsou ve velmi dobrém stavu. Nových stadiónů se proto na zelené louce staví „jen“ pět, pět současných se rekonstruuje (viz rámeček).
Zatímco Německo zaplatilo za stavbu či rekonstrukci svých dvanácti stadiónů na MS v roce 2006 1,5 miliard eur, vláda Jižní Afriky se zavázala investovat do stadiónů téměř miliardu eur (8,4 miliardy jihoafrických randů, tedy zhruba 25 miliard korun). Politici věří, že si pořádání mistrovství světa může stát dovolit. Podle předběžných propočtů se navíc počítá s tím, že měsíční svátek fotbalu přinese místní ekonomice 21,3 miliardy randů (64 miliard korun) a vytvoří 160 tisíc nových pracovních míst.
Ve financích tedy problém není. Vypadá to, a snad to není jen pověstný jihoafrický optimismus, že postavit stadióny je pro zdejší lidi hračka. Už v květnu 2007 se náměstek ministra financí Jabu Moloketi nechal slyšet, že všechno bude zcela hotovo nejpozději v říjnu 2009, některé z areálů i dřív.
I čtyřiadvacetičlenný výkonný výbor FIFA, který přípravy pečlivě monitoruje, se už v červenci 2006 vyjádřil, že problém vidí spíš v dopravní infrastruktuře a v tom, jak si země poradí se statisíci fanoušků, kteří budou neorganizovaně zevlovat mezi stadióny.
FIFA má samozřejmě v Johannesburgu středisko: odtud neustále komunikuje s centrálou v Ženevě. I když v roce 2006 padaly spekulativní zprávy, že by se MS 2010 mělo raději přesunout do Ameriky, znovu do Německa, či nejlépe do Austrálie (což by bylo zvlášť pikantní, protože tam žije velmi početná komunita jihoafrických emigrantů, kterým se život v „nové Jižní Africe“ nezamlouval). Oficiální rozhodnutí zatím nepadlo. Sepp Blatter, šéf FIFA, byl v Johannesburgu na přepadové kontrole už několikrát a vždycky odjížděl nadšen. Jak jinak, MS v JAR je jeho dítě.
Co se hlavně musí vylepšit před MS 2010? V podstatě jde o slabiny, které by Jižní Afrika musela řešit i bez mistrovství: zmatečnost veřejné dopravy, nedostatek elektřiny a někde i pitné vody, o vysokou kriminalitu, AIDS, nezaměstnanost, imigrační politiku a vztah k sousednímu zbídačenému Zimbabwe.
O ekonomické síle JAR svědčí i fakt, že země spotřebovává 70 procent elektrické energie afrického kontinentu. Stejně jí to ale nestačí. Rychlý ekonomický růst země problém paradoxně ještě zhoršuje: čím víc jižní cíp Afriky bohatne, tím víc proudu potřebuje.
Cimrmanovská strategie „load shedding“, tedy odlehčení sítě, kdy se proud plánovaně vypne třeba na čtyři hodiny, aby se ušetřilo trochu elektřiny a ta se pak mohla použít jindy a jinde, je v zemi běžnou praxí. Nejhůř je na tom nejexkluzívnější část JAR, Kapské Město, které zásobuje jaderná elektrárna Koeberg. Jeden z jejích reaktorů se na konci roku 2005 porouchal, a i když nedošlo k rozšíření radioaktivity, trvalo přes půl roku, než ho znovu zprovoznili. Prezident Thabo Mbeki musel dokonce žádat o pomoc Jacquesa Chiraka, aby s opravou pomohla francouzská firma.
Negativní vliv výpadků proudu na zisky soukromých firem jsou už tak veliké, že se za to prezident v prosinci 2007 oficiálně omluvil. Řekl, že energetický gigant Eskom měl pravdu, když opakovaně žádal o větší investice do elektráren a varoval před možnou energetickou krizí, zatímco vláda celou situaci podcenila. Zlí jazykové tvrdí, že je to poprvé, kdy se současný prezident za něco omluvil. Situace se prozatím bude řešit plánovanými školeními občanů na téma „Jak šetřit s proudem“. Není ovšem jisté, zda se několik set tisíc fotbalových fanoušků bude zabývat tím, jak dlouho mohou mít rozvícenou lampičku u postele.
Nedostatek elektřiny mohou také negativně ovlivnit zhruba dva tisíce novinářů a televizních štábů, pro něž bude založeno mezinárodní tiskové centrum. Zpravodajové a komentátoři budou jistě očekávat i rychle připojení na Internet, které v JAR sice existuje, ovšem drahé a monopolně zaváděné pouze státní firmou Telcom.
Z pohledu Evropana je Jižní Afrika obrovská země: velká jako Británie, Francie, Nizozemsko a Německo dohromady či, chcete-li, třiapůlkrát větší než Německo. Z afrického pohledu zabírá jen tři procenta kontinentu, ale pětadvaceti procenty se podílí na hrubém domácím produktu celé Afriky.
O to překvapivější je fakt, že tu v podstatě neexistuje hromadná doprava. Auto není dopravní prostředek, ale modla na piedestalu, krabička poslední záchrany, zázrak. Svět bez tramvají a metra. Opak evropských měst.
Trosky městské hromadné dopravy zůstaly pouze z apartheidu, kdy autobusy vozily pracující z periférie do centra. Dnes například v Johannesburgu jezdí stařičké osobní autobusy, minidodávky černé jako bota. Že nemají jízdní řády ani zastávky (kdo si mávne, jede), by nevadilo. Vadí ale, že tyhle vehikly jsou často úplně rozpadlé šunky a řidiči jezdí bez absolvování řidičských zkoušek. Především však nejezdí do míst, kam bude během mistrovství třeba, tedy minimálně od hotelů ke stadiónům.
V říjnu 2007 upozornil Eric Cornelius, výkonný ředitel Jihoafrické asociace autobusů, že Jižní Afrika nutně potřebuje pět set dalších, luxusních busů, aby pokryla potřeby fanoušků, kterých bude podle všeho minimálně tři sta padesát tisíc.
Státní odbor dopravy si naopak myslí, že autobusů je dost. Doplen Msibi, tiskový mluvčí odboru, na Corneliovu žádost reagoval slovy, že už mají patnáct tisíc dálkových vozů připraveno a že to stačí. Během nejvypjatějšího dne turnaje prý bude potřeba šedesát vlaků, šest set autobusů a deset tisíc minibusů.
Velké finanční částky, konkrétně devět miliard randů (27 miliard korun), jdou také na nutnou obnovu všech jihoafrických mezinárodních letišť – to je dobře, už teď se na ně turisté nevejdou. Další peníze jsou alokovány na opravu silnic a vlakovou síť. Horečně se staví vlaková rychlolinka Gautrain, která bude ambiciózně pendlovat mezi Johannesburgem, Pretorií a mezinárodním letištěm O. R. Tambo v Johannesburgu.
Co budou ovšem lidé dělat, když se nebudou zrovna dívat na fotbal? Jak se v Durbanu dostanou na pláž? Jak se z Johannesburgu dostanou do golfového, gamblerského a safari ráje Sun City? Volný prostor tak dostávají soukromé cestovní kanceláře, které plánují, že budou přinášet zajímavé turistické balíčky: dva zápasy, dva dny na safari, dva dny na pláži a podobné extravagance. Cestovky doufají, že si pohodlnější fanoušci balíčky koupí už v domovské zemi a za trochu peněz si tak zvýší vlastní bezpečnost a ušetří nervy.
Jižní Afrika není v turismu nováčkem, v roce 2006 přijelo do země víc než osm miliónů turistů, kteří pomohli vytvořit víc než 900 000 nových pracovních míst (nezaměstnanost je v zemi třicetiprocentní). Problém ale je, že se zatím přesně neví, jací turisté do JAR během mistrovství přijedou a co budou dělat kromě toho, že budou věrně sledovat svůj tým a následovat ho po stadiónech v celé zemi. Jihoafričtí odborníci na turismus jsou totiž přesvědčeni, že průměrný evropský fanoušek se bude chovat jinak než třeba v Německu: cesta do Afriky je dlouhá, a tak si bude chtít návštěvník užít i další atrakce, které země nabízí.
Zásadnější problém zatím není s ubytováním. Organizátoři podle deníku The Guardian navíc plánují, že 55 000 pokojů najdou mimo hotelový sektor, a FIFA s tím poprvé v historii souhlasí. Myslí se tím menší soukromé penzióny nebo nádherné chatky, které se vyskytují okolo nebo přímo uvnitř přírodních rezervací. Marthinus van Schalkwyk, ministr turismu a životního prostředí, slíbil, že fanoušci, již budou bydlet na safari vedle slonů a žiraf, se díky speciálním charterovým letům dostanou na stadión, na který si budou přát, během hodiny. Je to slib lehce absurdní, protože například Johannesburg a Kapské Město od sebe dělí 1600 kilometrů. Ministr turismu se ale nechce dostat do situace, kdy by postavil nové hotely, jež by se musely po skončení Světového poháru zbourat.
„Asi se nebudeme moci pohybovat tak svobodně, jak jsme na mistrovstvích světa zvyklí,“ řekl opatrně manažer německého národního mužstva Oliver Bierhoff, když na konci listopadu 2007 přišel v jihoafrickém Durbanu při losu reprezentace o kufřík. Měl v něm pas, peněženku a dva mobily.
Vysoký počet loupežných přepadení by ani tak nevadil – nový mobil si ostatně můžete koupit na každém rohu. Jenže i miniloupeže zde mohou skončit tragicky.
Nemyslím tím pár ožralů nebo rozbitých sklenic.
V listopadu 2007, tedy ve stejné době, kdy Bierhoffovi mizí z jeho hotelového pokoje kufřík, nachází jihoafrická policie bývalého rakouského brankáře Pietera Burgstallera na golfovém grýnu. Leží v kaluži krve, s obrácenými kapsami. Burgstaller, přítel předsedy Německého fotbalového svazu Franze Beckenbauera, byl zastřelen uprostřed golfové hry. Není sice oficiálním členem rakouské delegace, v JAR byl jenom jako turista, zpráva přesto nervózně obletí světová média. Šokuje motiv vraždy: pár drobných mincí a mobil.
„V pátek vpodvečer byla na nádraží ve švýcarském Curychu zastřelena šestnáctiletá dívka. Takové věci se prostě ve velkých městech stávají,“ komentuje událost Sepp Blatter, šéf FIFA, který gentlemansky pomíjí chladnou statistiku. V Jižní Africe se stane padesát pět oficiálně nahlášených vražd denně, dvacet tisíc vražd ročně. Článek v listu International Herald Tribune z června 2007 uvádí, že počet vražd je padesátkrát větší než v Británii. Během třiceti tří dní, což je doba trvání mistrovství světa, to znamená minimálně šestnáct set zavražděných. Je to jediná, ale velmi zásadní překážka toho, aby se Světový pohár mohl v JAR konat.
Řešení? Žádné oficiální. Kriminalita neklesá už několik let, Jižní Afrika je po Rusku a Brazílii třetí nejkrutější zemí světa, když nepočítáme místa, kde zuří skutečná válka. Před rokem řekl ministr bezpečnosti Charles Nakula, že komu se zločinnost v Jižní Africe nelíbí, může odejít. A loni v lednu uklidňoval nesmyslně veřejnost náměstek policejního komisaře André Pruis, že zločin se návštěvníků mistrovství nedotkne. „Zločin,“ řekl, „se nekoncentruje v blízkosti stadiónů. Kde se bude hrát fotbal, tam bude nízká zločinnost.“ Řekl také, že vláda počítá s pomocí tří set dvaceti tisíc soukromých security guardů, kteří se najmou od fantasticky prosperujících soukromých bezpečnostních agentur.
I když už každý Jihoafričan neřekne MS 2010 jinak než familiérně „twenty ten“, tedy dvacet deset, i když už byl odhalen oficiální plakát MS a i když se šéf FIFA Sepp Blatter nechal slyšet, že „Jižní Africe by mistrovství mohl vzít snad jenom Bůh“, situace zůstává nejistá. Budeme ji pro vás monitorovat.
Co si myslíte vy? Nepojednou nakonec fanoušci do Anglie? Bude MS 2010 v JAR, nebo ne?
DEVĚT HOSTITELSKÝCH MĚST A DESET STADIÓNŮ PRO MS VE FOTBALE V ROCE 2010
Johannesburg – osmimiliónové ekonomické centrum Jižní Afriky. Multikulturní, moderní velkoměsto západního typu. Rozkládá se v malé, hustě osídlené provincii Gauteng. Používat se budou dva tamní stadióny: Soccer City Stadium (nová kapacita je plánovaná na 104 000 fanoušků), kde se bude hrát zahajovací a závěrečný zápas, a Ellis Park (kapacita 60 000, standardům FIFA vyhovoval už před rekonstrukcí).
Pretoria – hlavní město, sídlo vlády a všech důležitých úřadů. Menší, ale co se zločinu týče, ne o mnoho klidnější město severně od Johannesburgu v Gautengu. Stadión Loftus Versveld, pojmenovaný po muži, který v JAR založil tradici organizovaného sportu, potřebuje jen drobné opravy. Pojme 45 000 lidí. V místě se proto pracuje spíš na zlepšení infrastruktury.
Kapské Město – nejkrásnější a nejstarší město Jižní Afriky. Stolová hora, Atlantský oceán, vinice, dlouhé bílé pláže a kulturní život podobný evropskému. Oblíbená turistická destinace i díky nižší kriminalitě. Pro MS v roce 2010 se staví Greenpoint Stadium s výhledem na Stolovou zátoku se Stolovou horou v pozadí. Usadí 70 000 návštěvníků. Už teď překročil rozpočet, celkově se jedná o kontroverzní stavbu, nad kterou se vznáší nezodpověditelná otázka: k čemu bude, až mistrovství skončí?
Durban – plážový ráj. Teplý Indický oceán a tropické klima dělají tohle jinak nezajímavé město jedním z nejkrásnějších destinací na prázdniny v jihoafrické zimě. King Senzangakhona Stadium se právě staví tak, aby měl jeden vchod přímo na pláž. Práce byly před časem přerušeny stávkou, jež údajně nenarušila časový harmonogram. Kapacita bude osmdesát tisíc.
Port Elizabeth – říká se mu Přátelské město a vyrábí se v něm několik typů aut. Leží v zátoce Nelsona Mandely. Nový stadión, který se — jak jinak — bude jmenovat Stadión Nelsona Mandely, pojme 50 000 diváků. Je to první stadión pro špičkový fotbal ve východním Kapsku, dokončen by měl být v prosinci 2008.
Bloemfontein – hlavní město provincie Free State, v překladu znamená Fontána květin. Město plné růží. Jako bývalé hlavní město Búrské republiky se může chlubit i mnoha památníky z koloniálních časů. Free State Stadium, řečený také Vodacom Park, potřebuje výraznou rekonstrukci, která by zvětšila kapacitu na osmačtyřicet tisíc. V oblasti je výjimečně také nedostatek ubytovacích zařízení, podle některých pramenů disponuje kraj šesti a půl tisíci postelí s tím, že jich bude třeba třikrát tolik.
Rustenburg – město s nejvíce prosperujícími platinovými doly v zemi (v JAR se těží dvacet procent z celkového množství zlata na světě a sedmdesát sedm procent z celkového množství platiny). Ulice lemují nezapomenutelné fialově kvetoucí stromy jacaranda. Díky boháčům, kteří se koncentrují u platinových dolů, potřebuje již existující Royal Bafokeng Stadium v podstatě jen drobné úpravy, kapacita bude 45 000 lidí.
Nelspruit – hlavní město provincie Mpumalanga, leží v úrodném údolí Krokodýlí řeky, zhruba 330 kilometrů východně od Johannesburgu. Mbombela Stadium se právě staví, hotov by měl být v polovině roku 2009. Jeho design prý bude připomínat blízkost Krügerova safari parku, střešní opory se plánují se tvaru žiraf.
Polokwane – hlavní město provincie Limpopo leží hned vedle Krügerova národního parku. Peter Mokaba Stadium se buduje od loňského léta a už je z 15 % hotov: bude mít kapacitu 45 000 diváků. Jeho stavba znamená obrovskou šanci na snížení nezaměstnanosti v této rurální oblasti.
Byla jsem tehdy v Johannesburgu. Nelson Mandela radostně tančil po stadiónu a se slovy: „Cítím se jak padesátiletý mladík“ zvedal nad hlavu olympijský pohár. Dále uvedl, že jeho země přijímá rozhodnutí „s pokorou a bez arogance“. Byl to on, kdo pár dní předtím za JAR orodoval tak kouzelně, že by Mezinárodní fotbalová federace (FIFA) musela být z kamene, aby se ubránila jeho šarmu. Vzpomínal, že právě fotbal pomohl v devadesátých letech minulého století sblížit znepřátelené černé a bílé obyvatele a ukončit tak mírumilovně vládu apartheidu.
STADIÓNY
Fotbalové sbližování bílých a černých zní možná neuvěřitelně. Je ale pravdivé. Bílí za apartheidu hrát fotbal nesměli. Jihoafrické bělošské děti, které si život bez kopacího míče nedovedly představit život, jezdily tajně stopem do soukromých fotbalových klubů, jež je přijímaly v podstatě ilegálně. Kopaná se mohla hrát pokoutně, na ulici nebo v parku, ale klubů pro bílé bylo pár – a spíš trpěných než podporovaných.
Černí občané JAR zas na oplátku nesměli hrát ragby, oficiální hru bohatého bělošského světa (smíšený ragbyový tým Jihoafrické republiky přitom dnes patří mezi nejlepší mužstva, loni vyhrál Světový pohár).
Fotbal byl v Jižní Africe vždycky nejmilovanější a nejrozšířenější hrou domorodců, hrou chudých. Vždyť pravidla jsou snadnější než v ragby a nepotřebujete ani hřiště nebo opravdový míč, stačí plácek s udusanou hlínou a pár smotaných hadrů.
Apartheidovská ragbyová tradice se při přípravě mistrovství světa pro rok 2010 paradoxně výborně hodí. Mezinárodní fotbalová federace (FIFA) požaduje totiž od JAR deset špičkových sportovišť – a ta ragbyová jsou ve velmi dobrém stavu. Nových stadiónů se proto na zelené louce staví „jen“ pět, pět současných se rekonstruuje (viz rámeček).
Zatímco Německo zaplatilo za stavbu či rekonstrukci svých dvanácti stadiónů na MS v roce 2006 1,5 miliard eur, vláda Jižní Afriky se zavázala investovat do stadiónů téměř miliardu eur (8,4 miliardy jihoafrických randů, tedy zhruba 25 miliard korun). Politici věří, že si pořádání mistrovství světa může stát dovolit. Podle předběžných propočtů se navíc počítá s tím, že měsíční svátek fotbalu přinese místní ekonomice 21,3 miliardy randů (64 miliard korun) a vytvoří 160 tisíc nových pracovních míst.
Ve financích tedy problém není. Vypadá to, a snad to není jen pověstný jihoafrický optimismus, že postavit stadióny je pro zdejší lidi hračka. Už v květnu 2007 se náměstek ministra financí Jabu Moloketi nechal slyšet, že všechno bude zcela hotovo nejpozději v říjnu 2009, některé z areálů i dřív.
I čtyřiadvacetičlenný výkonný výbor FIFA, který přípravy pečlivě monitoruje, se už v červenci 2006 vyjádřil, že problém vidí spíš v dopravní infrastruktuře a v tom, jak si země poradí se statisíci fanoušků, kteří budou neorganizovaně zevlovat mezi stadióny.
FIFA má samozřejmě v Johannesburgu středisko: odtud neustále komunikuje s centrálou v Ženevě. I když v roce 2006 padaly spekulativní zprávy, že by se MS 2010 mělo raději přesunout do Ameriky, znovu do Německa, či nejlépe do Austrálie (což by bylo zvlášť pikantní, protože tam žije velmi početná komunita jihoafrických emigrantů, kterým se život v „nové Jižní Africe“ nezamlouval). Oficiální rozhodnutí zatím nepadlo. Sepp Blatter, šéf FIFA, byl v Johannesburgu na přepadové kontrole už několikrát a vždycky odjížděl nadšen. Jak jinak, MS v JAR je jeho dítě.
Co se hlavně musí vylepšit před MS 2010? V podstatě jde o slabiny, které by Jižní Afrika musela řešit i bez mistrovství: zmatečnost veřejné dopravy, nedostatek elektřiny a někde i pitné vody, o vysokou kriminalitu, AIDS, nezaměstnanost, imigrační politiku a vztah k sousednímu zbídačenému Zimbabwe.
POTMĚ A BEZ MAILU
O ekonomické síle JAR svědčí i fakt, že země spotřebovává 70 procent elektrické energie afrického kontinentu. Stejně jí to ale nestačí. Rychlý ekonomický růst země problém paradoxně ještě zhoršuje: čím víc jižní cíp Afriky bohatne, tím víc proudu potřebuje.
Cimrmanovská strategie „load shedding“, tedy odlehčení sítě, kdy se proud plánovaně vypne třeba na čtyři hodiny, aby se ušetřilo trochu elektřiny a ta se pak mohla použít jindy a jinde, je v zemi běžnou praxí. Nejhůř je na tom nejexkluzívnější část JAR, Kapské Město, které zásobuje jaderná elektrárna Koeberg. Jeden z jejích reaktorů se na konci roku 2005 porouchal, a i když nedošlo k rozšíření radioaktivity, trvalo přes půl roku, než ho znovu zprovoznili. Prezident Thabo Mbeki musel dokonce žádat o pomoc Jacquesa Chiraka, aby s opravou pomohla francouzská firma.
Negativní vliv výpadků proudu na zisky soukromých firem jsou už tak veliké, že se za to prezident v prosinci 2007 oficiálně omluvil. Řekl, že energetický gigant Eskom měl pravdu, když opakovaně žádal o větší investice do elektráren a varoval před možnou energetickou krizí, zatímco vláda celou situaci podcenila. Zlí jazykové tvrdí, že je to poprvé, kdy se současný prezident za něco omluvil. Situace se prozatím bude řešit plánovanými školeními občanů na téma „Jak šetřit s proudem“. Není ovšem jisté, zda se několik set tisíc fotbalových fanoušků bude zabývat tím, jak dlouho mohou mít rozvícenou lampičku u postele.
Nedostatek elektřiny mohou také negativně ovlivnit zhruba dva tisíce novinářů a televizních štábů, pro něž bude založeno mezinárodní tiskové centrum. Zpravodajové a komentátoři budou jistě očekávat i rychle připojení na Internet, které v JAR sice existuje, ovšem drahé a monopolně zaváděné pouze státní firmou Telcom.
PĚŠKY NEBO NA KOZE
Z pohledu Evropana je Jižní Afrika obrovská země: velká jako Británie, Francie, Nizozemsko a Německo dohromady či, chcete-li, třiapůlkrát větší než Německo. Z afrického pohledu zabírá jen tři procenta kontinentu, ale pětadvaceti procenty se podílí na hrubém domácím produktu celé Afriky.
O to překvapivější je fakt, že tu v podstatě neexistuje hromadná doprava. Auto není dopravní prostředek, ale modla na piedestalu, krabička poslední záchrany, zázrak. Svět bez tramvají a metra. Opak evropských měst.
Trosky městské hromadné dopravy zůstaly pouze z apartheidu, kdy autobusy vozily pracující z periférie do centra. Dnes například v Johannesburgu jezdí stařičké osobní autobusy, minidodávky černé jako bota. Že nemají jízdní řády ani zastávky (kdo si mávne, jede), by nevadilo. Vadí ale, že tyhle vehikly jsou často úplně rozpadlé šunky a řidiči jezdí bez absolvování řidičských zkoušek. Především však nejezdí do míst, kam bude během mistrovství třeba, tedy minimálně od hotelů ke stadiónům.
V říjnu 2007 upozornil Eric Cornelius, výkonný ředitel Jihoafrické asociace autobusů, že Jižní Afrika nutně potřebuje pět set dalších, luxusních busů, aby pokryla potřeby fanoušků, kterých bude podle všeho minimálně tři sta padesát tisíc.
Státní odbor dopravy si naopak myslí, že autobusů je dost. Doplen Msibi, tiskový mluvčí odboru, na Corneliovu žádost reagoval slovy, že už mají patnáct tisíc dálkových vozů připraveno a že to stačí. Během nejvypjatějšího dne turnaje prý bude potřeba šedesát vlaků, šest set autobusů a deset tisíc minibusů.
Velké finanční částky, konkrétně devět miliard randů (27 miliard korun), jdou také na nutnou obnovu všech jihoafrických mezinárodních letišť – to je dobře, už teď se na ně turisté nevejdou. Další peníze jsou alokovány na opravu silnic a vlakovou síť. Horečně se staví vlaková rychlolinka Gautrain, která bude ambiciózně pendlovat mezi Johannesburgem, Pretorií a mezinárodním letištěm O. R. Tambo v Johannesburgu.
Co budou ovšem lidé dělat, když se nebudou zrovna dívat na fotbal? Jak se v Durbanu dostanou na pláž? Jak se z Johannesburgu dostanou do golfového, gamblerského a safari ráje Sun City? Volný prostor tak dostávají soukromé cestovní kanceláře, které plánují, že budou přinášet zajímavé turistické balíčky: dva zápasy, dva dny na safari, dva dny na pláži a podobné extravagance. Cestovky doufají, že si pohodlnější fanoušci balíčky koupí už v domovské zemi a za trochu peněz si tak zvýší vlastní bezpečnost a ušetří nervy.
Jižní Afrika není v turismu nováčkem, v roce 2006 přijelo do země víc než osm miliónů turistů, kteří pomohli vytvořit víc než 900 000 nových pracovních míst (nezaměstnanost je v zemi třicetiprocentní). Problém ale je, že se zatím přesně neví, jací turisté do JAR během mistrovství přijedou a co budou dělat kromě toho, že budou věrně sledovat svůj tým a následovat ho po stadiónech v celé zemi. Jihoafričtí odborníci na turismus jsou totiž přesvědčeni, že průměrný evropský fanoušek se bude chovat jinak než třeba v Německu: cesta do Afriky je dlouhá, a tak si bude chtít návštěvník užít i další atrakce, které země nabízí.
Zásadnější problém zatím není s ubytováním. Organizátoři podle deníku The Guardian navíc plánují, že 55 000 pokojů najdou mimo hotelový sektor, a FIFA s tím poprvé v historii souhlasí. Myslí se tím menší soukromé penzióny nebo nádherné chatky, které se vyskytují okolo nebo přímo uvnitř přírodních rezervací. Marthinus van Schalkwyk, ministr turismu a životního prostředí, slíbil, že fanoušci, již budou bydlet na safari vedle slonů a žiraf, se díky speciálním charterovým letům dostanou na stadión, na který si budou přát, během hodiny. Je to slib lehce absurdní, protože například Johannesburg a Kapské Město od sebe dělí 1600 kilometrů. Ministr turismu se ale nechce dostat do situace, kdy by postavil nové hotely, jež by se musely po skončení Světového poháru zbourat.
ZACHRAŇ SE, KDO MŮŽEŠ
„Asi se nebudeme moci pohybovat tak svobodně, jak jsme na mistrovstvích světa zvyklí,“ řekl opatrně manažer německého národního mužstva Oliver Bierhoff, když na konci listopadu 2007 přišel v jihoafrickém Durbanu při losu reprezentace o kufřík. Měl v něm pas, peněženku a dva mobily.
Vysoký počet loupežných přepadení by ani tak nevadil – nový mobil si ostatně můžete koupit na každém rohu. Jenže i miniloupeže zde mohou skončit tragicky.
Nemyslím tím pár ožralů nebo rozbitých sklenic.
V listopadu 2007, tedy ve stejné době, kdy Bierhoffovi mizí z jeho hotelového pokoje kufřík, nachází jihoafrická policie bývalého rakouského brankáře Pietera Burgstallera na golfovém grýnu. Leží v kaluži krve, s obrácenými kapsami. Burgstaller, přítel předsedy Německého fotbalového svazu Franze Beckenbauera, byl zastřelen uprostřed golfové hry. Není sice oficiálním členem rakouské delegace, v JAR byl jenom jako turista, zpráva přesto nervózně obletí světová média. Šokuje motiv vraždy: pár drobných mincí a mobil.
„V pátek vpodvečer byla na nádraží ve švýcarském Curychu zastřelena šestnáctiletá dívka. Takové věci se prostě ve velkých městech stávají,“ komentuje událost Sepp Blatter, šéf FIFA, který gentlemansky pomíjí chladnou statistiku. V Jižní Africe se stane padesát pět oficiálně nahlášených vražd denně, dvacet tisíc vražd ročně. Článek v listu International Herald Tribune z června 2007 uvádí, že počet vražd je padesátkrát větší než v Británii. Během třiceti tří dní, což je doba trvání mistrovství světa, to znamená minimálně šestnáct set zavražděných. Je to jediná, ale velmi zásadní překážka toho, aby se Světový pohár mohl v JAR konat.
Řešení? Žádné oficiální. Kriminalita neklesá už několik let, Jižní Afrika je po Rusku a Brazílii třetí nejkrutější zemí světa, když nepočítáme místa, kde zuří skutečná válka. Před rokem řekl ministr bezpečnosti Charles Nakula, že komu se zločinnost v Jižní Africe nelíbí, může odejít. A loni v lednu uklidňoval nesmyslně veřejnost náměstek policejního komisaře André Pruis, že zločin se návštěvníků mistrovství nedotkne. „Zločin,“ řekl, „se nekoncentruje v blízkosti stadiónů. Kde se bude hrát fotbal, tam bude nízká zločinnost.“ Řekl také, že vláda počítá s pomocí tří set dvaceti tisíc soukromých security guardů, kteří se najmou od fantasticky prosperujících soukromých bezpečnostních agentur.
AKCE DVACET DESET
I když už každý Jihoafričan neřekne MS 2010 jinak než familiérně „twenty ten“, tedy dvacet deset, i když už byl odhalen oficiální plakát MS a i když se šéf FIFA Sepp Blatter nechal slyšet, že „Jižní Africe by mistrovství mohl vzít snad jenom Bůh“, situace zůstává nejistá. Budeme ji pro vás monitorovat.
Co si myslíte vy? Nepojednou nakonec fanoušci do Anglie? Bude MS 2010 v JAR, nebo ne?
DEVĚT HOSTITELSKÝCH MĚST A DESET STADIÓNŮ PRO MS VE FOTBALE V ROCE 2010
Johannesburg – osmimiliónové ekonomické centrum Jižní Afriky. Multikulturní, moderní velkoměsto západního typu. Rozkládá se v malé, hustě osídlené provincii Gauteng. Používat se budou dva tamní stadióny: Soccer City Stadium (nová kapacita je plánovaná na 104 000 fanoušků), kde se bude hrát zahajovací a závěrečný zápas, a Ellis Park (kapacita 60 000, standardům FIFA vyhovoval už před rekonstrukcí).
Pretoria – hlavní město, sídlo vlády a všech důležitých úřadů. Menší, ale co se zločinu týče, ne o mnoho klidnější město severně od Johannesburgu v Gautengu. Stadión Loftus Versveld, pojmenovaný po muži, který v JAR založil tradici organizovaného sportu, potřebuje jen drobné opravy. Pojme 45 000 lidí. V místě se proto pracuje spíš na zlepšení infrastruktury.
Kapské Město – nejkrásnější a nejstarší město Jižní Afriky. Stolová hora, Atlantský oceán, vinice, dlouhé bílé pláže a kulturní život podobný evropskému. Oblíbená turistická destinace i díky nižší kriminalitě. Pro MS v roce 2010 se staví Greenpoint Stadium s výhledem na Stolovou zátoku se Stolovou horou v pozadí. Usadí 70 000 návštěvníků. Už teď překročil rozpočet, celkově se jedná o kontroverzní stavbu, nad kterou se vznáší nezodpověditelná otázka: k čemu bude, až mistrovství skončí?
Durban – plážový ráj. Teplý Indický oceán a tropické klima dělají tohle jinak nezajímavé město jedním z nejkrásnějších destinací na prázdniny v jihoafrické zimě. King Senzangakhona Stadium se právě staví tak, aby měl jeden vchod přímo na pláž. Práce byly před časem přerušeny stávkou, jež údajně nenarušila časový harmonogram. Kapacita bude osmdesát tisíc.
Port Elizabeth – říká se mu Přátelské město a vyrábí se v něm několik typů aut. Leží v zátoce Nelsona Mandely. Nový stadión, který se — jak jinak — bude jmenovat Stadión Nelsona Mandely, pojme 50 000 diváků. Je to první stadión pro špičkový fotbal ve východním Kapsku, dokončen by měl být v prosinci 2008.
Bloemfontein – hlavní město provincie Free State, v překladu znamená Fontána květin. Město plné růží. Jako bývalé hlavní město Búrské republiky se může chlubit i mnoha památníky z koloniálních časů. Free State Stadium, řečený také Vodacom Park, potřebuje výraznou rekonstrukci, která by zvětšila kapacitu na osmačtyřicet tisíc. V oblasti je výjimečně také nedostatek ubytovacích zařízení, podle některých pramenů disponuje kraj šesti a půl tisíci postelí s tím, že jich bude třeba třikrát tolik.
Rustenburg – město s nejvíce prosperujícími platinovými doly v zemi (v JAR se těží dvacet procent z celkového množství zlata na světě a sedmdesát sedm procent z celkového množství platiny). Ulice lemují nezapomenutelné fialově kvetoucí stromy jacaranda. Díky boháčům, kteří se koncentrují u platinových dolů, potřebuje již existující Royal Bafokeng Stadium v podstatě jen drobné úpravy, kapacita bude 45 000 lidí.
Nelspruit – hlavní město provincie Mpumalanga, leží v úrodném údolí Krokodýlí řeky, zhruba 330 kilometrů východně od Johannesburgu. Mbombela Stadium se právě staví, hotov by měl být v polovině roku 2009. Jeho design prý bude připomínat blízkost Krügerova safari parku, střešní opory se plánují se tvaru žiraf.
Polokwane – hlavní město provincie Limpopo leží hned vedle Krügerova národního parku. Peter Mokaba Stadium se buduje od loňského léta a už je z 15 % hotov: bude mít kapacitu 45 000 diváků. Jeho stavba znamená obrovskou šanci na snížení nezaměstnanosti v této rurální oblasti.
