Volby způsobily šílenství

Nedávné volby prezidenta se u mnoha vrcholných politiků projevily ztrátou zdravého rozumu. Posuďte sami...
Hlavní aktér volby, Václav Klaus, začíná senilnět. Už jeho předvolební projev z druhé prezidentské volby byl výrazně konzervativní až starobní, obrácený proti modernitě, natož postmodernitě. A jeho povolební řeči o tom, že ti, kteří ho nevolili, jsou proti polistopadovému vývoji, mi připadají mimořádně bláznivé. Mám dojem, že příštích pět let s Klausem může skončit tak, jako končí v Americe Bush: všichni si oddychnou, až bude pryč.
Jan Švejnar taky nevyšel z volebního očistce zdráv. Nedobrá pleť se mu povážlivě horšila a on se čím dál víc podobal zmuchlanému hadru, se kterým si „jeho“ politici dle libosti utírají svá zpocená čela. Jakoby se jeho elán vytratil a americký optimismus přikryla česká politická deka. Chtělo by to psychoanalytika, řekl si asi, a tak odjíždí do poklidné země C. G. Junga, do Švýcarska.
Šílela i celá ODS, a to při první volbě, kdy to vypadalo, že by cizácký profesůrek mohl porazit profesora-našince. Za hlavního potřeštěnce byl jednoznačně Ivan Langer se svým výstupem o bručení a vytírání zadků. Sekundoval mu samozřejmě i premiér Topolánek, u něhož je ale choroba zvaná „mentální vulgarismus“ trvalá a zjevně nevyléčitelná.
Martina Bursíka postihla zase tak nezdravá touha po politickém úspěchu, že ho dovedla k hnilobné bezpáteřnosti: zatímco ještě nedlouho před volbou byl pro tajné hlasování, po odhadu, že Švejnar nemá v tajné volbě šanci, prosazoval veřejnou. Navíc jeho milostné bláznění s kolegyní Kateřinou Jacques mu spolustraníci ještě asi znepříjemní. Naznačilo to už chování poslankyně Zubové. Ta mimochodem také vyvolává úvahy o zdravém rozumu: jinak by totiž bezelstně nepřiznávala, že celou volbu prezidenta prospala doma v posteli...
Paroubkova mánie nenávisti se jen prohloubila. Že útočí na ODS vždy a všude, je pochopitelné, ale proč pálí těžkými náboji do komunistů, když bez nich stejně ve sněmovně nic nezmůže? A Paroubkův pohůnek Rath? K jeho ledově šílenému pohledu, kterým fízlácky obzíral kolegy při hlasování, netřeba nic dodávat. A do třetice ČSSD: věčně zmatený a nerozhodný předseda sněmovny Vlček. Politováníhodná figurka obecního náměsíčného.
Nicméně největším šílencem ze všech se mi nakonec jevil senátor Mejstřík. Těžko říct, o co mu jde. Co ten člověk vlastně od roku 1989 udělal, v čem se prosadil a co dokázal? Ze studentského vůdce se stal profesionálním protestovačem proti všemu, načež ho od nezaměstnanosti a zapomnění zachránilo až senátorské křeslo. Když s plamenem v očích hovořil o „skandálním skartování volebních výsledků“ (ačkoli šlo o běžnou, schválenou proceduru), byly i na vedle stojícím Janu Švejnarovi vidět značné rozpaky. Mejstřík je prostě praštěnej...
A tak jediný, kdo si při volbě zachoval zdravý rozum, byl mlčící kníže Schwarzenberg. Určitě mu v tom pomohlo, že při volbě osvěžoval své mozkové buňky vydatným spánkem.