UMÍRÁME JAKO ZVÍŘATA?
Druhý červencový týden otiskla MF Dnes článek o zanedbávání nemocných V LÉČEBNĚ DLOUHODOBĚ NEMOCNÝCH v pražské Chittussiho ulici. Hned jsem věděl, že něco nehraje. V oné nemocnici letos na jaře zachránili moji matku.
Bylo patnáctého března. Sobota. Odjel jsem ráno do Jinců na trilobity, a když jsem se večer vrátil domů, zazvonil telefon. Na druhém konci drátu se ozvala moje dvaasedmdesátiletá maminka.
Normálně čilá a čiperná, ale teď zněla vystresovaně. „Mohl bys přijet? Já spadla ze židle ...“ Maminka totiž potřebovala cosi vyndat z nástavce na skříni. Tak si k ní postavila židli, na židli malou židličku, na tu vylezla, židlička se zapotácela a maminka spadla. Zle si pohmoždila zadek, nemohla chodit, v lokti pravé ruky si způsobila tříštivou zlomeninu. O hodinu později – mezitím jsem dorazil, zavolal záchranku a sbalil jí věci do nemocnice – jsme už byli v Ústřední vojenské nemocnici v pražských Střešovicích.
STRAŠNEJ ŠPITÁL ...
Druhý den šla maminka na operaci, pak pár pooperačních dnů ještě ve Střešovicích a pak nastal problém, kam s ní. Zlomená ruka byla zaléčená a nezbývalo než čekat, až sroste. Přesto ale nebylo možné ji pustit domů, neboť kvůli tomu odraženému zadku nemohla chodit. Proto ji týden po operaci převezli do soukromé léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) v Chittussiho ulici v Praze 6 – pár stovek metrů od místa, kde bydlím.
Byla neděle šestého července, maminka už byla dlouhé týdny doma a já večer na serveru idnes.cz zahlédl upoutávku na článek, který měl v pondělí vyjít v tištěné MF Dnes. Psalo se o nějaké strašlivé léčebně dlouhodobě nemocných, kde hrubě zanedbávají pacienty.
Ale ještě nepsali, šlo jen o upoutávku, která LDN to byla. „No ještěže maminka byla v té Chittusce,“ napadlo mne letmo a věnoval jsem se něčemu jinému. Teprve druhý den, v pondělí ráno, jsem se dostal k celému článku o onom strašlivém špitále, a hele, on to byl ten, kde mi letos na jaře zachránili matku.
O co v cause šlo? O takovou malou českou investigaci. Novinář MF Dnes Ondřej Šťastný se nechal jako brigádník na týden zaměstnat v oné léčebně a skandální článek byl zúročením této zkušenosti. Reportér „odhalil hrubé zanedbávání péče a falšování chorobopisů“. Jiné konstatování z Dnes praví: „Někteří pacienti nemají u postele zvonky, kterými by si mohli přivolat pomoc.“ V internetové diskusi k tématu pak pan Šťastný říká: „K problému by se měl někdo postavit čelem a nenechat lidi umírat jako zvířata.“
PRVNÍ DOJMY V LDN
Do léčebny dlouhodobě nemocných převáželi maminku z vojenské nemocnice sanitkou. Beze mě. Takže jsem za ní prostě jeden den šel už do Chittusky, ne do Střešovic. Ležela, tehdy ještě vůbec nechodila, na oddělení A, ve staré žluté budově uprostřed nádherného parku. To je oddělení, kde jsou „ležáci“, nechodící pacienti. Vešel jsem poprvé do té budovy a čekal na vrchní sestru Miladu Appeltovou, která mi měla dát všechny potřebné informace a jíž jsem měl zaplatit za hospitalizaci. Nejen šedesát korun na den julínkovného, ale také dvě stovky na den jako povinný „sponzorský dar“ léčebně – jde o soukromé zařízení, kde pojišťovna hradí jen základní paušál.
Seděl jsem v předsíni budovy, čekal na sestru a pomalu mne prosycoval zvláštní pach. Není to pach moči, není to pach výkalů. Je specifičtější, méně snadno popsatelný. Je to pach, který zákonitě vychází z budovy, kde leží desítky bezmocných pacientů, kteří kálejí a močí na mísu, v horším případě pod sebe do plen.
Když mne sestra odbavila, šel jsem za maminkou do pokoje a propad mé nálady pokračoval.
Ležela u okna, v místnosti se dvěma stařenami. Jedna z nich byla úplně mimo, měla amputovanou nohu a cosi tlumeně hýkala. Když jsem se zaposlouchal, zjistil jsem, že volá pomoc. A to i v momentě, kdy jí sestra právě přestýlala. Druhá ze žen byla sice nepohyblivá, ale psychicky v pořádku. Ležela a četla si časopis. Třetí byla maminka.
Po úraze a operaci zubožená a dezorientovaná. Chvíli jsem si s ní povídal a pak vypadl, sedl si v parku léčebny na lavičku, zapálil si cigaretu a pokoušel se ze sebe zážitky z LDN co nejrychleji setřást. Kontakt s tím prostředím, které páchne starými výkaly, senilitou a smrtí, je totiž pro nepřipraveného člověka jednoznačně šokem.
CVRKOT LÉČEBNY
Jak dny plynuly, tak jsem si na pach i permanentní přítomnost degradace lidské psychiky zvykl.
Maminka byla v léčebně skoro dva měsíce a já jsem se za ní dostal alespoň jednou denně. Někdy i dvakrát. Pomalu jsem se s prací a fungováním zařízení seznamoval. Když asi po dvou týdnech maminku přeložili na jiné oddělení, kde už pacienti chodili, začal jsem chodit i do té druhé budovy a postupně se seznámil se všemi sestrami a lékaři, kteří měli maminku v péči. Co tedy k věcným výtkám na adresu práce léčebny, které zazněly v Dnes?
Jako nejzávažnější list uvádí, že sestry odcházejí kouřit a nechávají pacienty dlouhou dobu o samotě. Za těch skoro šedesát návštěv, které jsem bez ohlášení v LDN vykonal, jsem nenalezl oddělení bez přítomné sestry ani jednou. Jiné vážné obvinění spočívá v tom, že ti pacienti, kteří příliš často zvoní na sestru, nemají zvonky. Tohle pravda je – ale je potřeba opravdu více než oněch 44 hodin, které v LDN novinář strávil, aby pochopil, že to jinak nejde. Jak v prvním, tak v druhém pavilónu, kde maminka byla, skutečně pokaždé měli na pokoji jednu pacientku bez zvonku. V prvním případě to byla ona plně dezorientovaná žena neustále bezdůvodně volající sestru.
Na druhém pavilónu to pak byla stará dáma s těžkou senilní demencí, která se neustále snažila vypadnout z postele. Ta už byla ve stadiu, kdy nebyla schopna pochopit, na co zvonek je. Jak v prvním, tak ve druhém pokoji v případě potřeby k oněm pacientkám bez zvonku volaly sestru spolupacientky. Jen zcela výjimečně se stávalo, že sestra po zazvonění v dohledné době nepřišla. Že by sestra nepřišla delší dobu, tak to se stalo za celou dobu maminčiny hospitalizace pouze jednou.
KNEDLÍCI A PAŠÍCI
Další, co Dnes na LDN negativně hodnotí, je, jak mezi sebou sestry označují pacienty. „Tak jdem na ty dementy a pozor na patnáctku, leží tam pacient s nevyléčitelnou infekcí, dotýkat se co nejmíň,“ cituje pan Šťastný sestru Květu, která ho těmito slovy první den v léčebně zvala do práce.
V hantýrce řidičů pražských tramvají se nazývá cestující knedlík, pachatel trestné činnosti je v policejním slangu pašík.
I když tyto nehezké názvy existují, klient posuzuje policii podle toho, jestli toho „pašíka“, co ho okradl, chytí, tramvajáka podle toho, jestli ty „knedlíky“ včas doveze, a sestru LDN podle toho, jak ty „dementy“ nakrmí a přebalí. Znevažování klienta v jeho nepřítomnosti je naprosto banální záležitost, která se dá vzhledem k psychické náročnosti práce zdravotníků a zátěži, již dezorientovaní starci vytvářejí, snadno pochopit. Klientům samým ani v nejmenším neublíží. Na konec si nechávám obvinění, že v LDN dopisují informace do chorobopisů. K tomu se na základě své zkušenosti nemohu vyjádřit, to se dozví jen insider.
Když se ptám pacientek, které léčebnou prošly, nedozvídám se jen chválu. Sedmdesátiletá paní Volčíková si chválí stravu, čistotu i léčebnou péči, bolestně však postrádá nějaký individuální přístup sester a více vhledu. „Na procházky do parku mne na vozíku vozil o návštěvách můj manžel, ani jednou sestra,“ stěžuje si.
Moje maminka říká: „Nechutnalo mi jídlo, ale přístup personálu bych pochválila. Z lékařů oceňuji hlavně primáře Hajného za jeho lidský přístup. Stejně tak byla perfektní péče rehabilitační sestry – i díky ní hýbu rukou skoro bez problémů.“
Chceme-li však v souvislosti s léčebnou mluvit o „nelidských podmínkách“, tak můžeme konstatovat, že v nelidských podmínkách v LDN pracuje zdravotnický personál. Jak přiznává i Dnes, tak na oddělení se třiceti pacienty jsou v LDN dvě sestry. Na jednoho pacienta tak vybývají za osmihodinovou pracovní směnu přesně třicet dvě minuty přítomnosti a práce jedné sestry. Bez toho, že by sestřička měla za ten den byť pětiminutovou pauzu. Přes noc je pak na těch třicet pacientů sestřička jedna. Na onen individuální přístup není kdy. Za třicet dvě minuty na pacienta denně musí sestra jednomu každému klientovi ustlat, umýt ho, obsloužit s mísou na konání potřeby či odvézt na WC, obsloužit medikamenty a dvakrát za těch osm hodin nakrmit. Takže na nějakou hlubší komunikaci s pacientem prostě nezbývá čas.
A že na to lepší jídlo, které by tam chtěla moje maminka, z těch dvou stovek na den prostě není, snad nemusím zdůrazňovat. Však jsem jí také nosil pamlsky, aby tou špitální stravou tolik netrpěla.
ZA KOLIK BY TO ŠLO?
V Praze existují kromě pranýřované LDN i jiná zařízení, do nichž se může starý, nemocný a často zmatený člověk uchýlit. S individuálním přístupem, který nabízí jedna sestra na jednoho pacienta. Sedíme s panem primářem LDN v Chittusce Radomilem Hajným a já se ho na tato zařízení vyptávám.
„Ano, existují. Pobyt pacienta tam stojí do třiceti tisíc korun měsíčně.“ O takovém zařízení mi říkali už v momentě, kdy jsem zde maminku umísťoval – ale třicet tisíc měsíčně jsem neměl.
„Máme asi šest set příjmů za rok, jsou to pacienti z celé Prahy, kteří potřebují péči a rehabilitaci. Věkový průměr se pohybuje kolem osmdesáti let. Přitom stálých lékařů tu máme pět,“ říká Hajný. Pak se zmiňuje o podstavu sester a zdravotníků, který komplikuje provoz, ale také umožnil, aby byl jako sanitář přijat i onen reportér MF Dnes.
Mohou za to peníze. Plat sestry v LDN se pohybuje kolem celostátního průměru, přitom práce je mimořádně náročná psychicky i na fyzičku. Plat sanitáře jako toho, na jehož místo nastoupil kolega z Dnes, není ani deset tisíc korun hrubého. Ti lidé, které Dnes kritizovala jako flákače zanedbávající svou práci, jsou bolestně nezaplaceni.
CO TEN SKANDÁL?
„Před očima mám pořád umírající lidi, močící a kálející do plínek. A všudypřítomný zápach ... Byl to nejdrsnější zážitek v mém životě, něco, na co do smrti nezapomenu,“ říká v reportáži Dnes novinář Šťastný. A to je možná klíč k celému skandálu, klíč mnohem méně zábavný než vědomá novinářská lež a mediální manipulace.
Já totiž tímto článkem MF Dnes ani pana Šťastného ze lži neobviňuji. Sám jsem mohl před dvaceti lety dospět ke stejným „odhalením“ jako on. Skandál vznikl nedorozuměním. Prostě zabrousil do prostředí, které je pro pozorovatele v jeho čtyřiadvaceti letech a bez zkušeností s umíráním natolik zátěžové, že na ně musel emotivně reagovat. Musel také najít nějaké jednoduché vysvětlení, viníka a možnost tu hrůzu, kterou viděl, odstranit.
To ale bohužel možné není.
Za zdrcující většinu toho zlého, co v LDN viděl, totiž nemůže špatná práce zdravotníků, ale neslitovná, nemilosrdná, ve svých projevech zcela neestetická a lidskýma očima naprosto nemorální matka příroda. Umíráme jako zvířata ne vinou zdravotníků, ale proto, že je to tak normální.
Co si o LDN myslíte vy?
