Co přinesl den (22.–23. května)
Mediální bažina podle Václava Bělohradského / Negativní předvolební kampaně / Kalouskova TOP 09 / Proč jel Bém do Nepálu / Opice v nás / Opuštění starostové řeší romskou otázku
Pátek 22. května
Opuštění starostové řeší romskou otázku / Co s nepohodlnými stranami
V Senátu proběhl seminář, který organizovali starostové z měst a obcí. Jsou v nevýhodě, musejí se sami a celostátními politiky opuštěni zabývat romskou otázkou. Vymýšlejí různá více či méně problematická řešení a „z centra“ je pak za to zpravidla zpucují. Něco vymýšlet musejí, je to pro ně věc přežití, zodpovídají se svým voličům. Ministr Kocáb považoval aranžmá semináře za příliš jednostranné a nepřátelské, proto tam nešel. Místo sebe nastrčil svou mluvčí (tuším, že to neudělal poprvé).
V televizi, v rádiu a ve vládě se teď řeší, co všechno se má zakázat. Otázka spíš je, co všechno se dá proti jednoduché demagogii extremistů postavit. Zákazy nic neřeší, jsou projevem slabosti. Podle politologa Mareše stanovil správní soud podmínky, které musí být všechny splněny, aby strana mohla být rozpuštěna: důvod zákazu musí být spojen s celou stranou a ne jen s jednotlivými politiky a musí nastat situace, kdy je demokracie bezprostředně ohrožena, tj. strana musí mít reálný potenciál prosadit změnu, která by demokracii ohrozila. Soud zjevně vidí zákaz jako úplně krajní opatření v situaci nouze, a ne jako pouhou prevenci před ohrožením demokracie. Je mi líto, to je rozumné. Na druhé straně nevím, proč má být stranám povoleno aby si (byť je to průhledně kamuflováno) zřizovaly paravojenské oddíly, i když pro začátek mají jejich „brigády“ dohromady třeba jen dvanáct členů.
Michal Musil líčí v dnešní MfD temnou vidinu vítězství spojených socialistů a komunistů v podzimních volbách do PS. Vida, další „katastrofista“, pan Pehe se může vyřádit. Vítězství postkomunistů je velmi pravděpodobné, důležité je vidět, že svět tím nekončí, a připravit se na to, co přijde.
Sobota 23. května
Zas ta vejce / Negativní předvolební kampaně / Kalouskova TOP 09 / Proč jel Bém do Nepálu / Jak se pozná veřejný zájem? / Mediální bažina podle Václava Bělohradského / Opice v nás
Z vrhání vajec na Jiřího Paroubka se díky internetu stává nové sportovní odvětví. Zapojují se další a další nadšenci. Nevědomky tak pokračují v cestě, na niž u nás politickou argumentaci zavedl jejich nynější terč. Ten sám má ovšem na oblíbenosti nového sportu velký podíl: jednak dal zřetelně najevo, že ho to dokáže vytočit (což zájemce o vrh vejcem nepochybně přitahuje) a jednak – v rámci toho vytočení - celou akci prohlásil za spiknutí ODS. Vůbec nepochybuji o tom, že ODS se může na nové masové zálibě přiživovat – ale důkazy proto nemám žádné, ostatně pan Paroubek taky ne, důkazy by se daly obstarat nejlépe tak, že by se příslušné orgány pár lidí z volebního managementu ODS zmocnily a podrobily je právu útrpnému – to zatím ovšem pořád ještě nejde. K politice ve svobodném světě patří, že se politici občas stávají obětí vajíčkového ataku. Je to krajnost, celkem ještě přijatelná vzhledem k tomu, že by místo vajec bylo možné používat taky ruční granáty.
V kulturnějších zemích vajíčkové útoky zase až tak časté nejsou. Když se k tomu ovšem někdo postaví tak, že jde o útok na civilizaci a sociální spravedlnost a že v tom má prsty třídní nepřítel, koleduje si sám tak říkajíc o nášup. Ostatně, když už se jednou začne s „negativní předvolební kampaní“, je obtížné zabránit další eskalaci. ODS měla jedinečnou příležitost eskalaci zarazit tím, že by se před volbami do Evropského parlamentu na negativní kampaň vykašlala (hypotéza, že ČSSD vyhrála podzimní volby díky negativní volební kampani je podle mne nesmysl, vyhrála je díky alibismu kandidátů ODS, kteří se styděli přihlásit ke své straně v celostátním měřítku). Bohužel tu příležitost propásla. Co taky čekat od Zahradila.
Ministr Kalousek zakládá novou stranu. Dává najevo, že v KDU-ČSL už skončil, bez ohledu na to, jak dopadne její sjezd. Přesto na sjezd KDU-ČSL jede jako kandidát. Chápu, že se založením strany musí spěchat, aby ještě stihl podzimní volby. Ale postup, který zvolil, není příliš konzistentní (založím konkurenční stranu, ale ještě předtím vám na sjezdu pořádně zavařím). Je z něho trochu cítit, že ten sjezd bere přinejmenším tak trochu jako fórum pro prezentaci své nové iniciativy. Nová strana se má jmenovat TOP 09 (TOP znamená Tradice, Odpovědnost, Prosperita). Jméno je jednak svou lehkou politickou cirkusovostí odstrašující (proč u nás nelze založit stranu s trošku konvenčním, obvyklým jménem? To i Unie svobody byla lepší), jednak se samozřejmě jako všechna hlavou vymyšlená jména nabízí k zlomyslným výkladům (TOP podle Kalouskových oponentů prý znamená Topolánek).
Primátor Bém si v rozhovoru pro Právo vyřizuje účty s Topolánkovým vedením strany. Netroufl si ovšem distancovat se nějak výrazně od primátorky Chomutova Řápkové (nepochybně z populistických důvodů, ODS by přišla o spoustu hlasů, ostatně nedělejme si iluze, každá strana by přišla o spoustu hlasů). Jedné věci ale nerozumím. Pan Bém se přiznal že nedávno podnikl s přáteli krátkou cestu do Nepálu. Jejím účelem bylo dopravit sociální podporu rodině jeho nepálského přítele, který tři měsíce po jejich společném výstupu na Mount Everest zemřel. Cestu si všichni zaplatili ze svého. Proč tam ty peníze neposlali, včetně těch, co by ušetřili na cestě? To tam podobné služby nefungují? A není možné požádat český zastupitelský úřad? Nebo nějaký jiný?
Vláda bude rozhodovat o poslaneckém návrhu novely tzv. náhubkového zákona. Ta má umožnit zveřejňování údajů o pachatelích v případě, že jde o „veřejný zájem“. Jak se pozná veřejný zájem? Kdo bude kompetentní rozhodnout o tom, co je a co není ve veřejném zájmu? Skupina šéfredaktorů, kteří tažení proti zákonu vedou (větší část z nich se pokusila do věci zaangažovat i Baracka Obamu)? A budou o tom hlasovat?
Václav Bělohradský se v Právu obouvá do „mediální bažiny“ (bažinatý terén je vymezen deníky MfD a Lidové noviny a týdeníky Reflex, Týden a Respekt). Některé věci mi nejsou jasné – kde přišel Bělohradský k „původní verzi rozhovoru“ s Rathem, z níž pochází inkriminovaný citát o Hitlerovi, k verzi, která se údajně odlišuje od té „publikované“? Bere za „původní verzi“ to, co za ni dodatečně vydává dr. Rath? To by bylo opravdu vykutálené, nasnadě je spíš vysvětlení, že politik něco plácne, je z toho skandál a on si to dodatečně upraví do přijatelnější podoby. Pokud jde o „strašení Německem“, na místě Bělohradského bych si vzpomněl, co jsem psal v polovině devadesátých let do c. a k. Klausových Lidových novin, a raději bych mlčel. Z konstatování, že „Češi se přece proti komunismu bouřili nejméně“ nijak nevyplývá, že teď musí držet hubu, zvlášť ti, kteří komunismus nezažili a příležitost bouřit se tedy neměli.
Ostatně teď nejde jen o komunismus. Komunismus, který nás ohrožoval, byla jen modernizovaná verze ruského samoděržaví. Také samozřejmě není pravda, že Rusko je absolutní zlo, je jen zaostalejší než evropský Západ, k němuž jsme se členstvím v EU a NATO přihlásili, a touží získat zpátky to, o co na přelomu osmdesátých a devadesátých letech přišlo – je to na jednu stranu přirozené, na druhou pro nás nevýhodné a nepřijatelné. Tvrdit, že „bezpečnost malého státu nemůže být zaručena žádným velkým protektorem, ale jen důsledným bojem za svět nerozdělný do zájmových sfér velmocí“, je nesmysl. Bezpečnost malého státu může být zaručena jen pevnými a spolehlivými spojeneckými svazky. Kritika „opožděného antikomunismu“ je pozoruhodná. U nás existují dvě uskupení – „pravicové“ a „levicové“ (obě slova jsou zcela bezobsažná, pravice je něco, co je napravo od levice, a levice je něco, co je nalevo od pravice; když je hnutá levice, je hnutá i pravice a naopak). Obě se bijí po hlavě komunismem (kdo to vedl a vede řeči o „tržních komsomolcích“, pravicovém bolševismu apod.).
A nejvíc zarážející je, že se nyní vytváří jakési přemostění: fronta „napříč politickým spektrem“ , od Bohumila Pečinky, kterého Bělohradský pochvalně cituje (Pečinka předtím zase pochvalně citoval jeho), Václava Klause a jeho tiskové lobby, přes Václava Bělohradského, u něhož se těžko zbavuji dojmu, že už zase citlivě chytá politický vítr, až po komentátory Práva a pomyslné ideologické oddělení ČSSD. Je to pravice, nebo levice? Je to v tuto chvíli všechno dohromady. A tahle svatá aliance mi připadá pořádně nebezpečná pro poměrně křehké a nedokonalé základy demokratického a liberálního uspořádání naší společnosti, jak vzniklo ve chvíli výjimečného národního srozumění v prvních letech po převratu.
Prezidentův poradce Petr Hájek způsobil slušný vyrvál tím, jak odmítl darwinismus a to, že by snad on sám měl pocházet z opice. Přihlásil se k přesvědčení, že člověk je Boží stvoření. Obojí se nevylučuje, člověk může zároveň pocházet z opice a být Božím stvořením. Dokonce jsem přesvědčen, že tomu tak je. Jen by se měl bát a poslouchat svého stvořitele a vymezit opici v sobě nějaké rozumné limity. Navíc jsou věci, které se dají vědecky dokázat, a věci, ve které věříme. Obojí „jsou“, přinejmenším stejně hmatatelně. Bible se zrodila uprostřed společenství, které věřilo, že země je placatá a Bůh sídlí někde nad mraky. To jí vůbec neubírá na platnosti. Aby člověk věřil v Boha všemohoucího, stvořitele nebe i země, nemusí zastávat přesvědčení, že země je placatá. Jinak pan Hájek v rozsáhlém textu z Orientace (příloha LN) praví: „Antiklausismus je společný předek významné části současných intelektuálních, politických a mediálních elit. Nejvyšší společný jmenovatel. Uměle vytvořené strašidlo, které obchází jejich hlavy a nutkavě je pudí k ničivým a destruktivním výkonům, které by jinak mnozí vedli možná právě v opačném vektoru, neboť i oni kdysi měli svobodu za nejvyšší hodnotu.“ Důležité tedy je (čímž se vracím k Bělohradského článku) dnes bojovat zároveň proti antiparoubkismu (Pečinka) a antiklausismu (Hájek). Rodí se pseudofilosofické základy příští velké koalice. Měla by stát na zkřížení klausismu a paroubkismu. Věřme, že k ní nakonec nedojde. I prostý paroubkismus by byl lepší než tohle příšerné double.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK (Reflex online)
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
