Jaká byla první a polistopadová republika?
Nyní, po výročí dvaceti let, která uplynula od pádu komunistického režimu a nastolení demokracie v Československu, stojí za to srovnávat s dvaceti lety první republiky. A položit si otázku, nakolik je systém, jejž polistopadová doba vytvořila, nezvratný.
"Náš politický život probíhal demokraticky, ale forma naší parlamentní demokracie nebyla vysoké úrovně," napsal ve svých pamětech o první republice Václav Černý.
A pokračuje: "Strany u vládní moci (koaliční) byly hrabivé už pro dočasnost moci, snažily se urvat buď pro sebe, buď pro čelné, ale i nečelné členy hmotné výhody pravidelně z prostředků, jež na obecný hmotný prospěch věnoval stát. Některé strany hltavostí přímo slynuly ..."
Jistě, připomíná to mnoho z uplynulých dvaceti let: "Průměrný český demokratický politik-poslanec, stranický činitel - nevynikal rozhledem ani vzděláním, ani společenskou formou, ani výší cílů, byl to typický ,malý český člověk', kariérista většího nebo menšího rozměru, nanejvýš pilný tahoun."
Jenže Václav Černý vidí na československé první republice také mnoho pozitivního. "V Československu, ať sebevíce rozhádaném, se jedna věc zdála povýšena nade všechnu nejistotu a pochybnost, totiž společná vůle nejširších národních a lidových vrstev zakotvit svůj život v demokracii a všechny svoje problémy řešit, možno-li, demokraticky." Národ podle něj na demokracii "lpěl s tvrdošíjnou silou".
A přece - po podpisu mnichovské dohody a okleštění republiky v roce 1938 - stačily k likvidaci české demokracie a nastolení autoritativního režimu ne měsíce, ale dny a týdny. To vše prošlo většinou dobrovolně, jak se shoduje řada kriticky uvažujících historiků, vlastními silami a z vlastních myšlenkových a politických zdrojů.
Mnozí teď viděli na demokratickém systému první republiky jenom to špatné: přemrštěný vliv politických stran, korupci, mnohé skandály. A tyto frustrace - tak podobné současným frustracím - vypluly na povrch s překvapivou silou, na čas ovládly velkou část české společnosti (včetně jejích elit), staly se odůvodněním pro zboření demokratického systému.
Ten se nakonec ukázal jako překvapivě slabý.
Člověka logicky napadne otázka: Jak by v případě podobné krize, geopoliticky nepříznivé souhry okolností, reagovala česká společnost dnes? Nakolik by se demokratický systém budovaný v posledním dvacetiletí ukázal silný?
Samozřejmě, je to otázka mnohem spíš provokativní než faktická. Odpovědí však je, že neexistuje mnoho důvodů, proč se domnívat, že by současná demokracie byla vnitřně silnější než demokracie prvorepubliková. Po pravdě řečeno, člověka napadají (snad s výjimkou vyšší životní úrovně) spíš důvody pro opačné tvrzení.
Osobnosti?
Společná vůle zakotvit svůj život v demokracii, jak o ní píše Václav Černý?
Je těžké po tom všem pátrat.
Zato ony frustrace jsou celkem dobře hmatatelné.
Po uplynulém dvacetiletí nám zůstal právní nihilismus, který se v Česku zabydlel v devadesátých letech - kdy novodobí podnikatelé okázale vystavovali nakradené majetky, po českých městech se proháněli ve svých BMW s přesvědčením, že oni jakákoliv pravidla a právní normy dodržovat nemusí.
Despekt k demokratické soutěži, která vynáší na nejvyšší místa v České republice lidi, jako je Stanislav Gross.
Vědomí, že stát (ať už je reprezentován úřady, policií, nebo soudy) neměří všem stejným metrem, respektive nevyžaduje po všech stejné normy a hodnoty chování.
Pohrdání politikou jako takovou, která se stala v očích většiny lidí pouze cestou k obohacení.
A budeme-li úplně konkrétní: Třeba také přesvědčení, že neexistuje poctivá soutěž o veřejnou zakázku (a ti, jichž se to týká, to považují za úplně normální).
Nabízí se tak jediná odpověď: polistopadová demokracie není o nic pevnější než ta prvorepubliková a dál bude existovat pouze díky příznivé mezinárodněpolitické konstelaci, jež alespoň prozatím nehrozí podobným otřesem, jakým byl v roce 1938 Mnichov nebo - o pár let později - mocenský vpád Sovětů do Evropy. Dočká se tak více než nynějších dvaceti let, možná i oněch padesáti let, která požadoval pro budování státu Masaryk.
Navzdory mnoha politikům polistopadové éry.
Navzdory politickým stranám, jež tyto politiky vyzvedly.
Navzdory nám, voličům, kteří tyto strany volili a volí.
Jaromír Slomek: VÁCLAV ČERNÝ (Tištěný Reflex, 27. 6. 2002)
Když před patnácti lety zemřel v Praze literární historik VÁCLAV ČERNÝ (26. 3. 1905-2. 7. 1987), největší osobnost české literární kritiky od časů F. X. Šaldy a Arna Nováka, tuzemská oficiální média mlčela. Dokonce i z pouhé zprávy o úmrtí měl režim strach. Kdyby v listopadu 1989 nepadl monopol "vedoucí síly", komunisté by se báli Černého - živého i mrtvého - snad "na věčné časy a nikdy jinak".
