Co přinesl den (pondělí 28. prosince)
Václav Klaus, který Lisabonskou smlouvu podepsal v tichu a v ústraní, připojil svůj podpis pod rozpočet na příští rok nejveřejněji, jak to jen šlo – v televizi během prestižního diskusního pořadu.
Václav Klaus, který Lisabonskou smlouvu podepsal v tichu a v ústraní, připojil svůj podpis pod rozpočet na příští rok nejveřejněji, jak to jen šlo – v televizi během prestižního diskusního pořadu.
Klaus byl v obtížné situaci – kdyby odmítl rozpočet podepsat, vystavil by se ze strany parlamentní koalice, která jej nakonec ve zprzněné podobě prosadila, dosti divokým útokům. Tak se alespoň zahojil na těch, co považuje za viníky (kupodivu jsou to především jeho političtí oponenti) a zapracoval na nové tradici – vyjádření prezidentského souhlasu se zákonem může být procedurálně odstíněné a prezident tím dává najevo, jak hlasité je jeho „ano“.
Karel Schwarzenberg se ohradil proti Klausovu hodnocení TOP 09 jako „polostrany s jedním člověkem, Miroslavem Kalouskem, a s figurkou pana Schwarzenberga v čele“. Přitom je těžké se zbavit dojmu, že si Klaus od TOP 09 (a speciálně od Kalouska) cosi sliboval, zřejmě to však s ním zapomněl zkonzultovat. Schwarzenberg Klausovi vadí hlavně proto, že za ním cítí prsty svého úhlavního soka Václava Havla. Nevím, zda TOP 09 v nynější podobě považuje za překážku velké koalici. Spíš si od ní sliboval, že by mohla vytvořit jakési zdravé jádro, které by pak sloučením obrodilo nevěrnou ODS. To ale se Schwarzenbergem nepůjde.
„Byl to tenkrát zvláštní čas, když Havla „korunovali“ na prezidenta. Doba, která se stala součástí naší mytologie, ať si nyní říkáme, co chceme,“ píše Vladimír Kučera v Mladé frontě Dnes. Problém je v tom, že mytologie máme až až – od kněžny Libuše přes slovanské věrozvěsty, Tatíčka Masaryka, Prezidenta Obnovitele až po Sametovou revoluci. Na vyrábění mytologie jsme mistři. Máme na to dokonce řadu historických ústavů. My ale nepotřebujeme mytologii. Potřebujeme dějiny. Dějin se nám zoufale nedostává.
Pavel Novotný se tamtéž věnuje Íránu. Domnívá se, že jde o obyčejnou diktaturu. Mně spíš připadá zvláštní, jaké potíže jsou v Íránu se zavedením nikoli „obyčejné“, ale teokratické diktatury, jaké jsou běžné v islámských státech. Nemohu se zbavit dojmu, že ta společnost má na víc než na fanatickou islámskou tyranii. Je v tom jakási naděje.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala