Lopata v našem srdci

Je to pražský paradox: když mrzne a je bílo, naše srdce tají a ze stopy vedoucí kolem Národního divadla si nadšeně máváme lyžařskými hůlkami. Ale jakmile to začne tát, zase se zapouzdříme a nadáváme na zimu. Musí to tak být?

Snad každý si z kouzelně bílého týdne odnáší vzpomínku, již povypráví ještě svým vnukům s nostalgií, s jakou nám naši dědové vyprávěli příběhy z nějaké té fronty. Možná vás překvapím, ale z kalamity ve mně zůstalo víc než sentimentální obraz, jak jsme si ve frontě na petřínskou lanovku půjčovali vosky a horký čaj. Zůstala ve mně otázka, co mě napadla při pohledu na spoluobčany, kteří ve snaze přijít na to, jaká z těch sněhových koulí je jejich auto, kolem nich poskakovali se zbraní v ruce. "Kde, himl, všichni sebrali lopatu?"

Uhlím už netopíme, sklepy nám vzali, aby z nich udělali stylové restaurace. V době bezsáčkových, supersilných luxů působí lopata ve vinohradském bytě jako raritní, exotický předmět, něco jako atamanovo černé kopí, jež si kdysi přivezl pan Boura, námořník a soused od vedle. Při představě, z jaké dálky přicestovalo, mě, tehdy kluka, romantika doslova přibila k zemi.

Takže z jaké výpravy přitáhla slečna na jehlách tu starou plechovou uhelku s násadou, s níž energickými pohyby odhazovala sníh ze svého džípu? Kde tak nahonem sebral to obří, hliníkové pádlo vyhořelý ředitel reklamní agentury, který se u toho smál, jelikož po letech poznal fyzickou práci jinde než v posilovně? A kde našel vozíčkář tu zprohýbanou lopatu na železné piliny, s níž třískal do dopravní značky s ikonou vozíčku, aby z ní opadal namrzlý sníh? Kde se vzaly všechny ty lopaty, ty jednoduché páky, jindy než jednou za patnáct let krajně neužitečné?

Nevím, jedna věc je však jistá. Když hodně lidí dělá totéž, věřím na kumulaci společné energie, jež dokáže pohnout dějinami. Vzpomeňte si na Krotitele duchů 2, kde na konci statisíce Newyorčanů zazpívají bytostně pozitivní spirituál, zhmotní dobro a zapudí opravdu zlého ducha, takového Knížáka, který se usadil v jejich galerii moderního umění. Řeknete si, to je možné jen v Hollywoodu. Ale třeba ne!

Když jsem viděl, jak Pražanům samy vskakují do pazour lopaty, říkal jsem si: panečku, takto mlčenliví, soustředění a jednotní jsme byli naposled v pětačtyřicátém. Tehdy jsme na půdách otvírali tajné skrýše se zbraněmi a vybíhali na barikády, abychom mohli bránit konečně vlast a získat - i kdyby dočasnou - svobodu. Povedlo se!

I letos, v lednu desátého roku, to byl tvrdý pouliční boj. Jakkoli jsme s nasazením života neosvobozovali raněné kamarády, ale milovaná auta, docela mě ta urputnost dojala. Vás ne?

Fejeton Milana Tesaře