Volejte Amosovi

Po dětech s koulí v žákovský knížce získali linku důvěry i jejich učitelé. Když balistik potvrdí, že kulka zavrtaná do tabule je větší ráže než minule, když si víc než polovina třídy nemůže vzpomenout, kdy byla bitva na Bílé hoře, anebo když kantor koupí na lyžařský zájezd vlastnímu dítěti jen jednu lyži, protože na víc nemá, prostě si od prvního února zavolá a na druhém konci linky ho psycholog uklidní, že je to normální a že - jak zpívá Wabi - zase bude líp.


Když Lupáč, nenapravitelný repetent, trefil z poslední lavice učitelku příroďáku nasáklou houbou do hlavy a nikdo se nepřiznal, vyvolala napadená celou třídu k tabuli, kde nás kompletně uškvařila na tom, z čeho se skládá kost - dvaatřicet nedostatečných za pětačtyřicet minut! A pak si před nás stoupla a řekla: víte, děti, pedagog není povolání, je to poslání, které nepřestanu milovat ani - rozhodně ukázala na Lupáče - přes sto takových sígrů. Načež s pláčem vyběhla do přestávky. Zůstali jsme jako zkoprnělí a řekli Lupáčovi, že je vůl.
Ponaučení?
Od té doby vím, že kost je z fosforu a vápníku, a taky, že i učitel má svou hrdost.
Na novou linku důvěry mohou být dva pohledy - buď ji vnímáme jako luxusní servis zřízený k náročné službě, něco jako solárium pro manažery přímo v baráku, anebo jako situaci, v níž Komenského národ snad nikdy nechtěl být: kantoři jsou postaveni na roveň labilním dětem, které se z posledních sil dotáhnou do telefonní budky, protože jim jinak nikdo nepomůže.
Co zbývá?
Zřídit "amos boxy", aby učitel odložen svým ředitelem neskončil na ulici jen proto, že už nechtěl učit Jiráska, anebo že se nechal vyfotit mobilem, jak v hysterickém zoufalství mlátí Lupáče.
FEJETON