Očima C. H.

Vážený pane profesore, každého člověka v životě potká řada křivd, někdy se jedná o banální drobnosti, jindy o skutečné životní tragédie. S křivdami se setkávají rodiny, fi rmy, univerzity, státy, národy ... Jan Palach, který na křivdy reagoval demonstrativní sebevraždou, je považován za národního hrdinu, vyvstávají tedy otázky: (1) Jak veliká musí být křivda, aby společensky uznávanou reakcí na ni bylo zmaření vlastního života? Kdyby i bylo možné tuto „kritickou úroveň“ u každého individuálně stanovit, (2) mohl by sám o sebevraždě vážně uvažující člověk posoudit, zda jí u něj již bylo dosaženo? (3) Kolik sebevrahů dokonalo svůj čin proto, že je díky reakcím na tragickou smrt Jana Palacha považován za skutek za určitých okolností nejen přij atelný, ale dokonce záslužný? Všechny výše uvedené otázky vyúsťují v jedinou: (4) Jak je možné, že velmi vzdělaní, slušní, úctyhodní lidé, včetně Vás, hodnotí jednání Jana Palacha jako čin hrdinský? S úctou Aleš Kozelský