Právě dnes a nikdy jindy slaví národní pěvec, tolik nesnášený mnoha žáky základních i středních škol, 200 let od svého narození.
Dne 16. listopadu 1810 se vylíhl v domě U Bílého orla na pražském Újezdě, načež po dalších šestadvacet let žil, psal, studoval a putoval po tomto světě – a pak po dvě století podněcoval k zbožňování i odmítání literární vědce, čtenáře i své soudruhy básníky. Ti se k němu vyjadřovali naposled v anketě včerejšího
Respektu, který karikovaného literáta s punkerským čírem na hlavě umístil i na obálku a tak (doufejme) uzavřel řadu více či méně zbytečných „výročních“ máchovských textů, jejichž autorům po těch letech nekonečného přemílání známých fakt věru nezbylo moc prázdné slámy, kterou by šlo ještě trochu vymlátit.
My z
Reflexu jsme k Máchově uctění šli koncem letošního dubna pěšky z Prahy na Bezděz, kamsi k městu Hiršberg (Doksy) ležícímu „mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn, Houska a v dálce Roll (Ralsko; pozn. K. K.) k východu, západu, poledni a půlnoci ukazují“, jak Mácha napsal ve svém
Výkladu Máje. A nakladatelství Academia jen v posledním týdnu předvedlo jinačí kousek – vydalo hned tři máchovské publikace:
Máchovské studie Růženy Grebeníčkové (třináct studií významné literární historičky z letech 1966-1996), sborník
Mácha redivivus 1810-2010 Aleše Hamana a Radima Kopáče a
Knihu o Máchově Máji od Dušana Prokopa (s ukázkami ilustrací
Máje, portrétů K. H. Máchy a cédéčkem s nahrávkami přednesů
Máje)...
Jak by dnes podle vás měl být Máchův odkaz ctěn?
