Igelitkové pivo: Opít se umí každý, ale málokdo o tom napíše román
Pivo se dá nosit ve džbánu, ve vymytém kyblíku nebo v igelitové tašce. Záleží na tom, co se právě nachází v dosahu. Pozornost ovšem budí skutečnost, v jakém geografickém rozsahu si pivo udržuje věhlas – od nejzazších končin ledových pobřeží až k vyprahlým oázám pouští, rozpálených slunečním žárem.
Ale vraťme se k Rimminenově úspěšné románové prvotině. Nezaměstnaní kamarádi Maršál, Blafy a Henninen se probíjejí životem jako řádní pivařové – sniví pábitelé bez starostí, plašící chmury zurčivým pivem a jablečným vínem. Pobývají u kiosků a v debatách pečují o blaho převážně vlastní; do nikoho se nenavážejí a nenutí mu své koncepty života nebo samospasitelné návody. Ale běda, když začnou pít špiritus, to vždycky nastane mela s tragickým koncem nebo člověk děkuje nebesům, že vyvázl. Pivní klání mají prostě svá pravidla.
Sečteno a podtrženo, obyčejně se ožrat umí každý, ale aby pivní kalba měla jistý řád a vzmach a přispěla k povznesení ducha, k tomu již třeba namáhat hlavu. Ostatně známo přísloví: Opilý s rozumem, toť dvojí síla v něm – opilý a hloupý, tož s ním do stoupy!
Netřeba vykládat, co všechno protagonisté Igelitkového piva během jednodenního tahu prožijí – kdo zná, ten ví, že tah vždycky trvá věčnost. Popíjejí u stánku, debatují, projdou se Helsinkami, jdou nakupovat a na návštěvu ke kamarádovi Kotilainenovi. Najednou jsou ale tři kumpáni v lesíku na předměstí, slunce vychází, jitřní vánek jim čechrá kosmaté čupřiny a konec tahu nastává...
Rimminenův román vyšel již v sedmi jazycích; autor za něj v roce 2004 obdržel Cenu Kaleviho Jänttiho a také se dostal mezi šest finalistů Ceny Finlandie.
Mikko Rimminen: Igelitkové pivo. Přeložil Vladimír Piskoř. Vydala Kniha Zlín, 2010. 283 s.
