Gilles Marchand: Na internetu jsou lidé, kteří tam chtějí virtuálně zemřít
Francouzský režisér a scenárista Gilles Marchand (47) přijel před pár dny do Prahy, aby tu na Festivalu francouzského filmu uvedl svou novinku Druhý svět. Originální film, v němž se prolíná letní příběh ze slunného Provance s chladným světem počítačové hry, právě vstupuje do kin. Jedinečnou atmosféru filmu navíc umocňuje překvapivá zápletka, s tím už se dnes v kinech tak často nesetkáváme. Je to důkaz, že Marchand – ač Francouz – vyrostl na filmech Alfréda Hitchcocka a obdivuje Davida Lynche.
Jste úspěšný scenárista podepsaný pod oceňovanými filmy Lidské zdroje, Harry to s vámi myslí dobře, Šťastnou cestu nebo Lemming, co vás přimělo vstoupit na tenký led režie?
Psát scénáře a realizovat filmy, to jsou spojité nádoby. Vyhovuje mi možnost věnovat se obojímu, do režie se pouštím jen tehdy, když opravdu chci a mám na to chuť.
Není to ani těžší ani snazší, je to prostě příjemné. Snažím se psát scénáře pro režiséry, s nimiž jsem v pohledu na kinematografii stejně naladěný a k nimž mám blízko. Díky tomu je možné zajít mnohem dál, snáz si všechno vyříkáme.
Jak píšete, co je na začátku?
Mé scénáře se vždycky rodí z dialogu s režisérem, neustále si vyměňujeme názory. Scénář není jen psaný text, ale podklad pro realizaci filmu, musí tam být obsaženo, jak bude film vypadat, jakou bude mít vizuální stylizaci, jaký rytmus... Mluvíme i o hercích, kteří by ve filmu měli hrát, to samozřejmě ovlivňuje postavy. Scenárista musí proniknout do režisérovy hlavy a vycítit, co režisér chce.
A jak je to, když píšete scénář, který budete sám točit? Vedete dialog sám se sebou?
To by bylo dost komplikované a málo plodné. Proto jsem si vzal na pomoc při psaní scénáře Druhého světa Dominika Molla, jsme pod scénářem podepsaní oba. Zkoušel jsem psát sám, ale šlo to hodně obtížně, takže přestože výsledný text scénáře fyzicky skutečně napíšu já sám, bez dialogu se spoluautorem by nejspíš nevznikl.
Jak vznikal Druhý svět, co vás inspirovalo?
Chtěl jsem natočit film o dvojím životě, o prolínání reality a alternativního světa počítačových her, v němž se pohybují alter ega našich postav. Takhle dnes žije spousta lidí. Četl jsem o případech lidí, kteří se setkávali na Internetu nebo prostřednictvím počítačových her proto, aby spolu mohli virtuálně zemřít. Vznikaly tak zvláštní mezilidské vazby. Zajímalo mě, jak taková virtuální přitažlivost může fungovat a jak se pak může promítnout do reálného světa.
Hra vznikla exklusivně pro film. Samozřejmě se mi líbí myšlenka, že by do světa téhle hry mohl proniknout i divák, přišel by z kina a začal by hrát hru a film by tím vlastně svým způsobem pokračoval. Ale nebude to tak, hra zůstane opravdu pouze ve filmu, už kvůli těm tragickým souvislostem, které se s ní ve filmu pojí.
Do role démonické dívky se sebevražednými sklony jste obsadil mladou herečku Louise Bourgoin, kterou jsme mohli vidět v Bessonově Tajemství mumie...
Tam hraje hodně bláznivou, komediální postavu. Znal jsem ji hlavně z těch šílených komických skečů a parodií, které dělá v televizi. Nápad obsadit Louis vzešel od produkce, zkusil jsem to s ní a ona mě dost překvapila, dala té postavě, křehkost, tvrdost i jistou depresivitu, vyzařovala z ní zvláštní energie, s kterou jsem se u jiných hereček nesetkal. Zjevně byla ráda, že může vykročit z komediální škatulky a předvést docela jinou hereckou polohu.
