Anna K • Zdroj: Tomáš Tesař

Anna K., zpěvačka. Přesvědčit Annu K. k sérii fotek, které se měly stát pilířem příběhu o jejím boji s rakovinou, dalo dost přemlouvání. Po počáteční nedůvěře a slibu, že všechny fotografie budou nasnímány pouze černobíle a před otištěním je ona sama autorizuje, jsme se ale pustili do práce. A troufám si říct, že po čase si na sebe velmi zvykli a dodnes se rádi vidíme. Snímek otiskl Reflex na titulní straně a málokdo z vás by si tipnul, že vznikl skutečně během pěti minut a ke všemu v prostředí, které by nikdo nečekal. A sice v obřadní síni, která Anně sloužila jako improvizovaná šatna. Po vystoupení najednou proniklo do jindy nehezké místnosti parádní denní světlo a já jsem Annu požádal, aby jednoduše zapózovala za obřadním stolem, kde normálně postává oddávající úředník. Z celé série záběrů, které jsme později spolu tvořili, byla tahle „pětiminutová“ fotka jasně nejvýraznější.

Antonio Banderas, španělský herec. Pracovat s tímhle pánem byla ryzí radost. Přiřítil se na focení usměvavý, spokojený a se všemi čtyřmi fotografy, kteří dostali svolení ho portrétovat si osobně podal ruku a pozdravil. Posléze excelentně zapózoval a k naší radosti lehce ignoroval žádost lidí ze svého týmu, že už by se mělo končit, protože pana Banderase čeká další, domluvený program. Bylo to krásných pět minut. Jediné, co mě dodnes mrzí je, že jsme nedostali šanci je strávit v jiném prostředí. Ale taková je občas naše práce, když čas a prostředí jsou proti vám.

IIvan Magor Jirous, spisovatel. Tohle byl tvrdý oříšek. Ivan Jirous je bezpochyby legenda, ale zároveň člověk, který se nerad fotografuje. Zejména, pokud by kvůli tomu měl vyjít ven z restaurace. Notabene v okamžiku, kdy mu nesou další pivo na stůl. A tak jsem ho po rozhovoru portrétoval nejprve u stolu, ale pořád se nemohl zbavit pocitu, že by se hodil ještě jeden motiv venku. Naléhal jsem opatrně, ale intenzivně. A nakonec Ivana Jirouse ukecal. A přitom slíbil, že to celé potrvá maximálně pět minut a že bude muset ujít od dveří podniku maximálně pět metrů. Jak jsem slíbil, tak jsem dodržel. K velké spokojenosti nás obou.

Karel Schwarzenberg, předseda TOP 09. Tenhle ponurý portrét pana knížete vznikl opět tak, jak se portréty normálně dělat nemají – při rozhovoru. Je to noční můra fotografa, ale někdy nemáte na výběr. Kolegyně vesele a spokojeně kladla otázky, zatímco já napjatě čekal, až skončí, abychom mohli fotografovat. Abych nezahálel, pořídil jsem v posledních pěti minutách několik výtvarnějších záběrů a chystal se na „zásadní“ focení. K tomu ale bohužel už nedošlo. Ne snad, že by pan kníže nebyl ochotný a vstřícný, ale prostředí venku před kavárnou byla nehezké a tlak lidí okolo tohoto politika naléhavý. „Pan kníže už opravdu musí jet, máme zpoždění a velmi nabitý program.“ I s tím je třeba někdy počítat.

Václav Kočka starší, podnikatel. Půl roku po tragické smrti svého syna kývnul tento kontroverzní podnikatel na rozhovor Reflexu a já dostal za úkol ho nafotit. Vězte, že je zvláštní pocit pracovat s člověkem, o němž tehdy celá Praha mluvila výhradně jako o mafiánském bossovi, který pro pomstu nechodí daleko. Naše setkání komplikovalo však jediné. A sice smutek dotyčného muže, který navíc v té době nebyl schopen přežít dopoledne bez nutné dávky tvrdého alkoholu. Focení venku předcházely tři hodiny rozhovoru s panem Kočkou v jeho kanceláři, během nichž neustále popíjel a líčil životní tragédii. Nakonec k focení svolil. Bylo to poprvé a zatím naposledy během mé kariéry, kdy jsem nemusel cokoliv na scéně měnit. Stav a pocity dotyčného se natolik odrážely v jeho tváři, že stačilo jen několikrát během pěti minut zmáčknout spoušť.

10 Fotogalerie

Portréty za pět minut: Jak se fotografuje pro Reflex, když nemáte čas ani šanci

Tomáš Tesař

25. prosince 2010 · 08:26

Mám na vás pět minut…. Tuhle větu si jednou nechám vypálit na čelo. Autorské fotografie, které tiskneme v Reflexu, často vzniknou ve složitých podmínkách, v časové tísni a s překážkami, které byste nevymysleli ani v tom nejhorším snu. Pokud vás příběhy některých fotografií zajímají, prosím, tady jsou…

Pokud mi to situace dovolí, pracuji zásadně v přirozeném světle a zábleskovou techniku používám výjimečně. Koneckonců, lidé, které mám portrétovat, často stejně nemají čas a první, co od nich slyším, je jedna ze čtyř vět:

Pozoruhodné fotografie Obamy či Putina, když byli mladí

Komentáře

Vánoční zprávy: Na ikoně se objevil Ježíšek, na Kypru ho zastínila Afrodita

Život a styl

1. Nerad(a) se fotografuji…
2. Nemám na vás čas, maximálně vám dám pět minut…
3. Tak já vám pošlu svoje fotografie…
4. A ukážete mi hned to, co vyfotíte, že jo? Ne snad, že bych vám do toho chtěl(a) mluvit, ale taky trochu fotím a….

Vít Bárta se zamiloval. Do Václava Klause. Odhlasují to véčka?

Komentáře

Jen si to představte - jste na začátku focení, ještě nemáte vymyšlený motiv ani místo, kde fotit, a už se na vás sype série ostrých argumentů, proč by se vlastně nemělo fotografovat vůbec. Dříve jsem v takové situaci propadal šílenství, dnes ji beru jako trénink psychologie, asertivity, postřehu a riskování. A někdy i mírné drzosti. Za všechny si vzpomínám třeba na vznik portrétu šéfky českého Google Taťány le Moigne. Když mi ve své kanceláři oznámila, že nemá moc času, maximálně tak 25 minut, polilo mě horko. Ale záhy jsem reagoval: „Dobře. Já vás chápu. Tak víte co? Budeme si spolu 20 minut povídat a pak to za 5 minut nafotíme!?“ Divila se, ale souhlasila.

Těch dvacet minut jsem investoval jen a pouze do toho, abychom společně v jedné malé, neforemné kanceláři vymyslel jediný motiv, který by se tam dal nafotit a přitom měl nápad a nezapadl jako mnoho kancelářských portrétů předtím i potom. S mým nápadem Taťána le Moigne souhlasila a vyhověla i mé prosbě požádat několik kolegů, aby nám v realizaci pomohli. Povedlo se. Ona i její kolegové neprošvihli poradu, já odcházel s pocitem, že jeden výrazný portrét mám a život mohl zběsile běžet dál. Stihli jsme to vážně za pět minut. Podobně v mé praxi fotografa Reflexu vzniká asi třetina fotografií. Lidé zkrátka nemají čas a pokud ho mají, zhatí vám šanci na klidnější práci nějaká jiná překážka. Třeba jejich manažer nebo prostředí, ve kterém máte v danou chvíli možnost fotografovat. Zkrátka, každá fotografie má svůj příběh. A někdy může být velmi krátký. Tady jsou některé z těch nejkratších v mém životě.