Dámský gambit: Grušův experiment ztráty sebe sama
Novelu Jiřího Gruši, českého básníka, prozaika a svého času i politika, mohla už v 70. letech obdivovat část literární veřejnosti. Dnes dvaasedmdesátiletý Gruša svou knihu Dámský gambit, kterou teď, ve svobodném Česku poprvé, vydalo nakladatelství Druhé město, napsal v roce 1972 a o osm let později ji v Kanadě vydali manželé Škvoreckých. Běžný čtenář poodhaluje Grušův svérázný svět archetypů až teď a zjišťuje, že do třicet let hloubené jámy nezapadla autorova poetika ani jazyk a už vůbec ne pojetí fatálního provinění a lásky.
Termín dámský gambit odkazuje k šachovému zahájení, kdy hráč obětuje bílého pěšce na dámském křídle. Tato ztráta však může být brzy vydobyta zpět. Stejně tak se i Grušův hrdina rozhodne obětovat svou identitu kvůli imitaci manželčina milence. Osvojuje si jeho zvyky, vzhled, píše ženě milostné dopisy v sokově stylu. Jak zabředá hlouběji a hlouběji do popření sama sebe, dostává svět kolem něj cizí a děsivé obrysy. Hrdinova původní identita je rozleptávána nejen žárlivostí, ale i jakousi novou posedlostí být ve svém napodobování precizní, ba dokonce lepší než originál. Cesta zpátky už není dlážděna jasnými souřadnicemi jako v šachu.
Knihou prostupuje idea ženství a ženského těla. To je pro hrdinu nejen obligátním (a básnicky mdlým) přístavem, vědomím klidu a sounáležitosti, ale také nenáviděným objektem, příčinou vlastní neúplnosti. Ženský archetyp je postihnut ve všech svých rolích – pokušitelka, matka, milenka, přítelkyně. Do nich si pak hrdina staví nejen manželku ušku, ale také bývalé známosti či dráždivé ženy, které třeba jen potká na ulici. Svět žen panuje nad mužským principem; na rozdíl od něj totiž dokáže lépe pracovat s výbušnými city a mnohem rafinovaněji se ovládat.
Při popisu milostného vztahu a erotiky pátrá Gruša po stylově přesném vyjádření, jeho jazyk klouže od milostného štěbetání k vulgaritám, které však nepohoršují, mají v sobě kus něhy, jsou takřka láskyplně volené. Je to právě jazyk, jenž připomíná dobu, kdy novela vznikla. Experimentování s básnickým výrazem a hledání nového hlasu české literatury v šedesátých a sedmdesátých letech mimoděk odkazuje k dnešním občasným estétským manýrám a strnulosti. Takřka čtyřicet let stará novela tak dokázala dát svým o dekády mladším kolegyním provokativní šach.
