Marek Gregor: Básník ticha v pánu. Zemřel Pavel Zajíček
Zemřel Pavel Zajíček, básník, zakladatel DG 307, výtvarník, signatář Charty 77, který před bolševikem utekl do divokého New Yorku 80. let, za měsíc by mu bylo 73 let.
Jsem mladší ročník, ještě mi nebylo šedesát, a tak jsme se s Pavlem začali občasně potkávat až po revoluci. Z New Yorku do Prahy se vracel postupně, přijel a zase odjel. Takovej byl… Jednou s sebou přivezl dvě nebo tři – už nevím – šachový sochy v nadživotní velikosti. Vyskládaný ze všeho možného, co v tom osmdesátkovym trashovym New Yorku našel. Plánovali jsme, že uděláme výstavu, nějak z toho v tom víru devadesátých let sešlo.
Níže uveřejněný rozhovor vznikal v roce 2011, akorát mu bylo šedesát. Byl uzavřenej doma, nikoho nechtěl moc potkávat, nakonec jsem ho vytáhnul na pivo do už neexistující Literární kavárny v Řetězové ulici. O dva roky později 19. června 2013 jsme se právě tam potkali znovu, já seděl u vchodu z jedné strany s ostravským fotografem Viktorem Kolářem, Pavel se svým nakladatelem a chlebodárcem Vladimírem „Lábusem“ Drápalem z druhé. Pan Kolář mi vyprávěl o své výstavě v Domě U Kamenného zvonu, Lábus pořádal sbírku na Pavla, protože Zajíček vedle toho, že byl básník a umělec, byl taky šíleně nepraktickej.
Koukáme z okna kavárny, my i oni, a občas se nám tam mihnul úplně zmatenej Jáchym Topol. Tehdy šéf Knihovny Václav Havla, která naproti v jiné kavárně sídlila. Vůbec jsme nechápali, že se s náma nechce bavit. Za pár minut nám to došlo. Jáchymovi zemřel brácha, Filip.
Pavel Zajíček zemřel 5. března 2024 v dopoledních hodinách v Thomayerově nemocnici. Podlehl dlouhodobé nemoci, k níž se v posledních dnech přidružil zápal plic.
Rozum je šílená svině
Marek Gregor, 14. dubna 2011
Hudebník, výtvarník, a především jeden z našich nejvýraznějších básníků, PAVEL ZAJÍČEK, se 15. dubna dožívá šedesáti let. Po Praze se zběžně potkáváme přibližně dvě desetiletí, přesně od té doby, kdy se tenkrát začal postupně navracet z newyorského exilu. Ale zpravidla to byly jen krátké pozdravy a zdvořilostní věty, a tak mě zajímalo, jak to dneska Pavel Z. má; jak mu, jak sám říká, „ten čas teče“.
Šedesátka na krku – budeš slavit?
Asi takhle: když mi bylo čtyřicet, přijela za mnou dcera Michala do New Yorku, a protože jsem byl stěhovák, tak pozvala všechny stěhováky z okolí a byla oslava. Když mi bylo padesát, taky uspořádala večírek, ale teď na to úplně seru! Jubilea mě moc nezajímaj’, nebudu se věnovat té pomíjivé chvíli. Nejlépe mi je, když čtu, takže si budu číst. Co jsem si ovšem před nedávnem užíval, byl maturitní ples mé mladší dcery Gabriely. Potkal jsem tam spoustu holek, tedy mladých žen, kolem osmnácti, a byl šíleně hrdej na to, jaké mají ti lidé neomezené možnosti. I když vím, že v mnohém to samozřejmě mají těžší.
Uvědomil sis onu neexistenci možností, když jsi v osmdesátém roce odjížděl z Čech?
Na to vůbec nebyl čas. Člověk šel doslova do černé díry, do neznáma. Nevěděl jsem vůbec nic. Najednou jsem byl nafurt zbaven jakékoli vazby k tomuhle státu, najednou jsem byl stateless – osobou bez státní příslušnosti. Život je od toho, aby si člověk uvědomoval věci, ale když si je konečně uvědomí, je to zpravidla uvědomění opožděné. Asi i proto kašlu na oslavy. Co to je oslava? A čeho? Kde je ten bod? Ten zvláštní kruh začátku a konce. Čas je strašně zajímavej. Čas je v pohybu a všechno probíhá jako tekoucí voda a člověk je v tom čase namočen.
A když jsi se po roce devadesát začal do Prahy z New Yorku vracet z emigrace?
Všechno je občasný. Člověk bytostně potřebuje domov, místo, kam by se mohl vrátit. Určitě sám dobře víš, jak je důležitý mít jakýkoli klíč od jakéhokoli místa, kde za sebou můžeš zavřít. Jako v pohádkách. Jenže já se sem původně neměl kam vracet. Byly to deset let staré zážitky. Prolomí se to tak, že najednou po nějaké noci, po nějakém večírku, těch deset let není. Opiješ se a říkáš si: „Kde to jsem?“
Prožíval jsi tedy vůbec tu euforii, kterou jsme tady my Pražáci měli na konci osmdesátého devátého a začátkem devadesátých let?
Sice se to ke mně dostalo, jenže já kašlu na problém exilantství, kdy se řeší, že někam odjedeš nafurt, což je to věčný téma, o kterém se vedou debaty. Vlastně to není žádný problém, akorát v sobě musíš něco zabít! Prostě to uzavřít napořád. A osmdesátý devátý? Přesýpací hodiny se najednou nakřáply tímto zvláštním způsobem, zpětným pohledem viděno, vytvořily vlastně nový svět, ale já se do něj nehrnul. Mně bylo dobře v New Yorku. Jenže tady byli stárnoucí rodiče – můj plán byl přijet sem a zase odjet. Ale nejsem z bohatého rodu, a tak jsem najednou zjistil, že není na letenku, že není kam odletět. Přitom už tenkrát jsem jaksi podvědomě nesnášel ten novej kapitalismus. V průběhu let se to pak smylo, špína se stala viditelnější, krystalizovala na jedincích. A to je zase ta pohádka ...
Koncem loňského roku ti vyšla básnická knížka Pohádka se špatným koncem…
Už z vězení jsem kdysi psal pohádky, ale tohle je moje první knižně vydaná pohádka a vlastně není ani se špatným koncem. Ten název je nakladatelův nápad.
V Pohádce mimo jiné píšeš o kolovrátcích ticha ...
… že se někdy ticho cyklí, jako by se navlékalo jako korále.
V jednom ze starších rozhovorů v časopisu Vokno říkáš, že nejkrásnější věci prožíváš, když nepoužíváš rozum.
Myslím, že rozum je šílená svině! Tedy rozum ve smyslu toho, jak nacpou děti do škol nebo do školek, kde je začne jakási podivná síla tvarovat, aby ze všech nevyrostli anarchističtí potomci. Jinak bych řekl, že rozum a vnímání krásy, a to jak výtvarné, tak i lidské a historické krásy, jsou vždy dány konkrétní situací. A protože každá krása a situace jsou jiné, nedají se opakovat.
Ženská krása?
Ženskou sílu a existenci obdivuju. Na poli čistě fyzickém, protože tvoří jakýsi protipól toho, co muž nezná, a nakonec i na poli duchovním – tedy když ženy nejsou příliš militantní a feministické. I proto mám slabost pro krásu a ženství je povětšině o kráse, pokud si tedy nezpůsobí nekrásu.
Zrovna jsem si pouštěl skvělou desku DG 307 Uměle ochuceno (Újezd, 1992) a připomněl si písničku Příběh I (New York–Paříž– Praha) …
Skutečná příhoda. Ještě když jsem byl v New Yorku, někdo mi volal, že se zabil Jarda Kukal (fotograf, který v polovině sedmdesátých let se Zajíčkem také hrával v DG 307 – pozn. red.). Dneska ho už skoro nikdo nezná, proč by si taky měli lidi pamatovat nějaký jméno. V roce 1990 při jeho první cestě do Paříže mu narazil do auta nějakej Francouz, proto tedy ten triangl měst Praha–New York–Paříž. Mimochodem s Dégéčkama teď do Paříže jedeme a já si uvědomil, že jsem tam ještě nikdy nebyl. Odtud se pak s programem, jenž se jmenuje Podobenství, přesuneme na festival v Dijonu. Nehrajícím členem projektu Podobenství je i fotograf Bohdan Holomíček, který v průběhu vystoupení promítá vlastní fotografi e, což je nakonec dobře, protože neumím francouzsky, takže to alespoň bude fungovat jako vizuální divadlo. Jednotlivé části Podobenství jsou věnovány různým obdobím mého života, různým lidem – Mejlovi Hlavsovi (s nímž v roce 1973 DG 307 zakládal – pozn. red.), Petru Kabešovi (před šesti lety zesnulý básník, mj. také držitel Ceny Jaroslava Seiferta – pozn. red.), další pak zmíněnému Jardovi Kukalovi. Je to takový prozaický. Kurva, já nevím vlastně, co to je v mým případě prozaický – básně v próze? To je přece naprosto nesmyslnej výraz.
A co Magor, potkáváte se někdy?
Nepotkáváme, proč? To se na sebe máme koukat jako dvě tvrdý Y? A vo čem pokecat? Ale nesmírně si ho vážím a mám ho rád. My spolu byli před třiceti lety zavřený, než nás z vazby rozvezli do menších kriminálů, a už tenkrát jsme si neměli co říct. Jasně že mě vždycky šíleně zajímá, jak se cejtí, jak píše. Jestli jsou to jeho vrcholy, nebo zda to nejsou jen ty nepohyblivý maniodepresívní příznaky tý depresivity, kdy člověk není schopen ničeho ...
Kteří současní čeští spisovatelé tě oslovují, které rád čteš? Co třeba Jáchym Topol?
Jáchyma jsem prvně potkal, ještě když chodil na gymnázium v Radotíně, kde jsem bydlel. A pak až v New Yorku, v osmdesátým osmým. Oslovují mě spíš jeho počáteční věci – a nemyslím to urážlivě – takzvaně, když člověk skáče do té vody hned. Tedy jeho tvorba z doby, když se o něm ještě nemluvilo jako o spisovateli. Věci, které vydával v osmdesátých letech v Revolver Revue – Klamovka a tak.
Václav Havel jako spisovatel, dramatik ...
… a Václav i jako postava těchhle zmatenejch dějin. Baví mě na něm, že si moc nevymýšlí, aby ho něco bavilo, ale že ho jednoduše baví to, co dělá. I teď. Ten fi lm jsem ještě neviděl, ale jsem si jist, že se na něj jednak půjdu podívat bez nějakých předsudků a druhak, že se mi bude líbit. Mám to takhle jednoduchý. I když jsem absurdní divadlo šedesátých let nezažil a vím vo tom hovno. Stejně jako Václava si vážím i jeho první ženy – společně byli skvělí.
Předpokládám, že píseň se slavným rýmem: „Běžím s hovnem proti plátnu, do toho plátna to hovno zatnu“ už s Dégéčkama nehrajete?
To předpokládáš dobře, protože to zahrát nejde. Už to bylo odehraný. Ale dodneška si myslím, že to je jedno z nejúžasnějších slovních vychýlení.
Jak to vlastně vznikalo, kde tě to napadlo?
Jako naprosto čistá věc: „Vystrč hlavu z polštáře, zbav se konečně tíhy, zbav se hroznýho vladaře, odpráskni kilo stíhy.” (Cituje začátek ze skladby Anti, která ještě pokračuje známým refrénem: „Žij, pij, pyj“ – pozn. red.) Stejně jako jsme mluvili o Jáchymovi, že rád čtu jeho starší věci, i tohle vzniklo ze zcela normálního pocitu mladýho člověka. I když jsi o patnáct let mladší, taky to v tobě muselo bujet. To je stejný, jako když říkám, že tehdy člověk nebyl politickej. V tomhle malým státě, ta definice, co je a co není politický, snad ani neměla smysl. Tehdejší systém jsem vlastně ani vědomě změnit nechtěl. Co ale vím, že mě nesmírně sral! Že jsem nesnášel tu opatrnost lidí, tý takzvaně šedý vrstvy, která si na tom dneska staví „barikády“. A někteří z nich jsou dokonce prezidentama
V jedné písničce (Uměle ochuceno) zpíváš: „Pokud chceš mluvit o čistotě, měl by ses taky projít kanálama sraček.“
No jasně! Dokonce jsem potkal člověka, Marcela Sauera, který dělal ředitele Českého centra v New Yorku před tím, než tam přišel ten „mistr zoologická zahrada“, a ten říkal, že má připravený článek pro Hospodářské noviny, že Uměle ochuceno navrhuje jako novou českou hymnu. Po letech to teď vyjde na živé nahrávce z Roxy z roku 1994 u Guerilla Records – je to výborný, má to skvělej zvuk.
Někdy tou dobou, v raných devadesátých, jsi mi vyprávěl o sérii soch šachových fi gurín, které vznikaly v New Yorku?
Říkám tomu zabíjení času, že sbírám všechno možný, ale vlastně to jsou deníkový zápisy z nalezeného dřevěného odpadu, z něhož „sochám“. Ještě dvě mám na půdě složené, ale to je už hodně let. Moje paměti jsou vyprázdněné ...
Je přece dobré si čas od času věci připomínat?
Určitě jo. Právě čtu úžasnou knížku – Deníky Maďara Sándora Máraiho. Narodil se na začátku minulýho století někde na Slovensku, prožil obě války a po roce 1948 skončil v emigraci, teď jsem v roce 1964. Celý život si psal poznámky, až skončil sebevraždou. Rozhodně je zajímavý porovnávat – ve smyslu připomínání, který nemusí být zrovna zacílený, aby se člověk nějak zveličil, aby se udělal zajímavým. Jen připomínka minulosti může být důležitá, neboť dopředu člověk vidět nemůže...
Dopředu ne, ale něco se mu honí hlavou?
Hlavou se mi honí? Co? Teď zrovna to velký nic, který si užívám ... Proměna věcí, tedy neopakovatelnost toho, co člověk žije, je daná tím, že můj život je jinej než život někoho jinýho, a tak dál. A to mě fascinuje. V každým životě je to jiný – je to originální dílo, jež se nedá nějak zkreslit. To se mi v tuto chvíli honí hlavou, která je jinak prázdná. Jak říkám: „Čas teče jako tekoucí řeka nebo potůček, jež se nedají zachytit.“
Jak se ti v čase měnili tví souputníci, přátelé?
Spousta kamarádů vymizela, někteří jsou po smrti, další zase odešli za jiným voláním své divočiny, takže o nich nevím nic. Někteří skončili v různých cizinách už před třiceti lety, jako Charlie Soukup, který je v Austrálii ... Věčná proměna odehrávající se v čase.
I ty jsi nadlouho zmizel – do New Yorku?
Jako bys ty nikam neodjel? Vinohrady jsou taky skvělý ... Ale teď jsem četl nádhernou knihu Just Kids – vzpomínky Patti Smithové na fotografa Roberta Mapplethorpa, jenž zemřel na AIDS koncem osmdesátých let. Nádherným jazykem napsaná kniha. Ta Patti o všech lidech, o kterých píše, píše dobře, a ne servilně – je to prostě její přirozenost ...
S Patti Smithovou hrával Ivan Král, jenž mimochodem za pár dní přijede do Prahy a bude koncertovat v Roxy. Jak se znáte?
Strašně málo. Poprvé jsem ho sice potkal ještě ve Švédsku, přes desku, vlastně už ani nevím, jak se jmenovala. Až pak v New Yorku jsem ho lehce poznal.
Co pro tebe po těch letech znamená New York?
Nic. V těch městech musí člověk žít, být tam, mít tam zapuštěný svoje vnitřní kořeny. A mít tam známý. Poznal jsem tam dost narkomanů. Já to teda nikdy nedělal, ale spousta lidí, který jeli na heroinu, se pak stali mými přáteli, protože volali, když potřebovali peníze na novou dávku. Ta snadnost omamnejch látek je šílená a s jistejma lidma udělá hrozný vrtule. Když o tom teď přemýšlím, nemám žádný příklad, že je to město dobrý, protože si ho každý prožije jinak, a především NY se nepřetržitě proměňuje. Praha taky, jenže New York má jinej způsob proměny. Za mě bylo období AIDS, kdy tam doslova vymíraly celý čtvrtě mladejch lidí. Asi tak, tedy pokud jsi měl na mysli, co může udělat New York s lidma. Ale já nežil v menšinách ani v nějakém stesku, protože jsem si ho nemohl dovolit. Taky jsem ho vlastně ani moc neznal. Žil jsem tam asi patnáct let na pěti ulicích, jež se daly obejít za čtvrt hodiny. V podvědomí jsou kresby, paměť toho všeho, a viděno zpětně jsem tam potkal naprosto výjimečný lidi. Třeba Garyho Lucase (bývalý člen kapely Captain Beefhart – pozn. red.), se kterým jsme teď v Čechách odehráli několik koncertů.
Ještě jednou ke vzpomínkám v nás – myslíš, že je to opravdu tak, že časem všecko to špatný někam odsublimuje?
To je strašně zvláštní. Já se totiž právě snažím, když už na vzpomínku dojde, aby zůstávalo to dobrý. Protože to, co jsem nikdy neměl, je závist, že je někdo úspěšnej. Spíš šlo o přijetí toho, jak se to děje. Pak zůstává to dobré, co mi vody vymyly. A to špatný? Ani nevím, že k tomu kdy došlo.
Pavel Zajíček tehdy napsal pro Reflex i báseň, která byla součástí jeho medailonku:
Přes sebe jdoucí stíny
Cáry
Přes sebe jdoucí čas
Je to život
Cirkulující
Ty stíny přes sebe jdoucí
Stromy
Rána
Noc
Tma
Je to obraz
Světlo
Toto je hmatatelný život! Toto je čas! Toto jsou oči! Oči, které nahlížejí
Proměny
Věčnost! Toto je život! Oči, které TO nahlížejí…
Pavel Zajíček pro Reflex, 6. 4. 2011
