Noční vlak do Lisabonu je metaforou života, říká spisovatel Pascal Mercier
Noční vlak do Lisabonu od Pascala Merciera je románem něžné introspekce, nomádství a osamělosti na životní pouti. Sedmapadesátiletý gymnaziální učitel latiny, řečtiny a hebrejštiny v něm zničehonic změní svůj život poté, co se jednoho rána setká shodou okolností (existují-li nějaké) se ženou, která chce skočit z mostu.
Hrdina Raimund Gregorius v tu chvíli opouští všechno, co do té doby tvořilo železné kontury jeho schematického života, a odjíždí do Portugalska, protože dívka, kterou zachránil před sebevraždou, mluvila portugalsky. Gregorius se vydává po stopách autora své milované knihy, aristokratického a nešťastného lékaře Amadeu de Prada, a jeho příbuzných, kteří před čtenářem kousek po kousku slepují strastiplnou životní mozaiku. Noční vlak do Lisabonu je napínavým bestsellerem naruby, zdánlivě švýcarskou odpovědí na Paula Coelha, mohli bychom říct s trochou nadsázky, a především knihou, která umí vytrhnout ze zaběhlých stereotypů a přimět k přemýšlení o touze a změnách, jakých jsme v životě schopni.
Pane Merciere, Noční vlak do Lisabonu je v pořadí třetím z vašich románů. Jak byste popsal ty předchozí, Perlmannovo mlčení a Ladiče pian, jež v češtině dosud nevyšly?
První se věnoval fenoménu žití našich životů před zraky druhých, tedy tomu, jak nás ostatní sledují a vnímají. Druhý pak tematizoval vztah lidské intimity a touhy, vášně. Popisoval dvojčata a jejich křehký vztah k vlastní identitě – téma, k němuž se okruhem zas a znova vracím.
Proč vlastně píšete pod pseudonymem?
Na začátku to byla ochrana. Sebeobrana. A tak dále. Později už jen setrvačnost. Zvyk, jak to tak bývá.
Jakmile jsem se začetla do Nočního vlaku do Lisabonu, vzpomněla jsem si na knihy Paula Coelha. Máte jej rád?
Upřímně řečeno, neznám na tuhle otázku odpověď. Coelhovy knihy jsem nikdy nečetl, takže nemohu soudit.
A napadla mě taky podobnost s Alainem de Bottonem, jiným současným švýcarským spisovatelem, který se ve svých knihách podobně jako vy věnuje cestování a fenoménu nomádského života.
Jistě, cestování je pro mě jedinečným, niterným a zásadním tématem. De Bottona mohu připomínat, třebaže o tom nemám ani tušení; neznáme se osobně a jeho knihy jsem bohužel také nečetl.
A konečně třetím jménem, které bývá v recenzích často skloňované v souvislosti s vaším psaním, je Hermann Hesse, se Švýcarskem spjatý nositel Nobelovy ceny za literaturu. Co vy na to?
Abych pravdu řekl, nevím. Nezdá se mi, že bych si byl zrovna s Hessem nějak blízký. Viděl bych to jen jako další žurnalistický vynález a snahu přijít s nějakou slušivou nálepkou.
Hlavní hrdinaNočního vlaku do Lisabonu, Gregorius, je schopen doslova z minuty na minutu změnit celý svůj život. V jednom okamžiku potká tajemnou, portugalsky mluvící ženu a v druhém už si kupuje lístek do Portugalska, dokáže zapomenout na všechno a vrhnout se do dobrodružství. Stalo se vám někdy něco podobného?
Ne, tedy alespoň ne ve skutečném životě; nikdy jsem nic podobného nezažil a odnikud podobným způsobem neutekl. Svět imaginace a mé vlastní fantazie, to už je ovšem něco jiného. Ačkoli – v Portugalsku jsem byl dokonce několikrát. Ta země se mi ohromně líbí a portugalština mi přijde jako okouzlující jazyk s nádhernou melodií. Připadá mi, jako by se rytmus tamního života dokonale odrážel v samotném jazyce. Strávil jsem nějaký čas i jinde v zahraničí – v Anglii, ve Spojených státech, Francii, Itálii, Španělsku nebo Německu. Cestování mě, podobně jako mnohé jiné spisovatele, přirozeně formovalo.
Na každé stránce vaší knihy se odráží vaše profese, nebo snad poslání, filozofa. Máte vy sám oblíbeného myslitele?
Jako profesionální filozof musím říct, že neexistuje nic takového jako oblíbený filozof. Filozofie je totiž obecným východiskem, celkem, ze kterého můžete vybírat, základní vědomostí podobně jako cizí jazyky a jejich studium. Znalost jazyků je mimochodem další věcí, která mi při psaní Nočního vlaku do Lisabonu velmi pomohla. Klasické jazyky, ať už latina, nebo řečtina, hrají v mém životě výraznou roli; mám je rád, věnoval jsem se jim, četl v nich knihy. Je to osobní, procítěné a odžité.
„Život není to, co žijeme, ale to, co si myslíme, že žijeme,“ píšete ve svém románu. Co tedy pro vás znamená život natlačený do kategorie nebo definice?
Především niternou zkušenost kombinovanou s tvůrčí imaginací. Něco mezi realitou a mou vlastní představou o mně samotném a ostatních lidech.
Pascal Mercier je nom de plume švýcarského filozofa a prozaika Petera Bieriho (66). Vystudoval filozofii a anglickou literaturu v Londýně a Heidelbergu, po získání doktorátu se v rámci výuky na prestižních německých univerzitách zabývá epistemologií, etikou a historií filozofie. Pod pseudonymem Pascal Mercier napsal tři romány a novelu; nejslavnější z nich je Noční vlak do Lisabonu, který sedm let po vydání v němčině právě vychází v českém překladu.
Pascal Mercier: Noční vlak do Lisabonu. Přeložila Eva Pátková. Vydal Albatros/Plus, 2011. 448 stran.
