Hradní psycho: Každému prezidentovi se z Hradčan může zatočit hlava
Pražský hrad je nádherný, z dálky viditelný monument a symbol. Jakmile se v něm zabydlí čeští prezidenti, dají se na jejich osobnostech pozorovat změny k horšímu. Proto by neškodilo uvažovat o jiném sídle prezidentského úřadu: menším, civilnějším, skromnějším.
Hrad se dostal do Guinnessovy knihy rekordů jako největší „souvislý hradní komplex na světě“, rozkládá se na ploše přesahující sedm hektarů: na délku má pět set sedmdesát, na šířku sto osmadvacet metrů. V průvodci Lonely Planet připomínají: to je jako sedm fotbalových hřišť! Dají se tu vyučovat architektonické styly, románský sloh, gotika, renesance, baroko nebo klasicismus, ale i hi-tech se tady mísí se samozřejmostí, jakou nikde jinde neuvidíte.
SYNDROM HRADNÍHO PÁNA
A teď si zkuste představit, že se stanete – jako jediný z deseti miliónů občanů, jako „pouhý“ první mezi rovnými – vládcem toho všeho a máte zde trvalou adresu. Už se vidíte? Je docela možné, že tak smělé představy nejste ani schopni, a proto vám pomohu a prozradím, co se stane: Hrad vás změní. „Hrábne“ vám z něj, ale ne tak natvrdo, jako se to stalo Jacku Nicholsonovi, alias spisovateli Jacku Torranceovi, ve filmu Osvícení (Shining) od Stanleyho Kubricka, když si vzal zimní službu v hotelu Overlock.
Budova se zvláštní minulostí prohloubila literátovy sklony k šílenství. Hrad působí sice pomaleji, nenápadněji, ale přesto mění charaktery. „We give shape to our buildings, and they, in turn shape us,“ všiml si před sedmdesáti lety Winston Churchill. „Dáváme tvar svým budovám, a ony naopak tvarují nás.“ Nikdo to neřekl lépe. Churchill nebyl jen premiér slibující „krev, slzy a pot“, ale také výborný umělec, malíř a měl schopnost empatie.
To, že si Pražský hrad Tomáš Garrigue Masaryk vybral jako své sídlo, bylo z jeho strany – jemně řečeno – zvláštní rozhodnutí. Pocházel z prostého rodu, doslova z ubohých poměrů: život pak zasvětil boji proti monarchii, byl přesvědčený demokrat a republikán. Přesto pokládal za důležité, aby vládl z Hradu – a ne třeba z některého z mnoha malostranských paláců nebo z Rudolfina, kde se usadil parlament. Stejně tak mohl nechat postavit moderní prezidentský palác, který by vyjádřil charakter nově založeného státu, i když šlo o stát s prastarými kořeny. Jenomže to neudělal. Mám za to, že šlo o jednu z mála chyb, již „prezident Osvoboditel“ učinil.
Hrad neodpovídá vlivu, jaký může prezident uplatňovat v parlamentní demokracii českého typu. Jistě, může dělat potíže při jmenování ústavních soudců; nemusí schválit ministra nebo guvernéra České národní banky, a když na to přijde, tak dá amnestii. Ale jinak je především figurou, která víc nemůže, než může. Pojede-li prezident poprvé svou limuzínou Matyášovou bránou do hradního areálu, přestává – aniž si to uvědomuje – vnímat realitu jako doposud.
Není to tak, že velikost Hradu dělá z člověka ještě větší osobnost. Kdo má sklony k panovačnosti, metamorfuje se jeho osobnost, den po dni, týden po týdnu, až do podoby jakéhosi podivného diktátora kříženého s rozmařilým dítětem, před nímž se Hradní stráž automaticky staví do pozoru, když vykonává přehlídku. Skromnost – byla-li v něm nějaká – se mění v pýchu.
Stavby a prostředí, v němž se pohybujeme, vyrůstáme a žijeme, nás ovlivňují víc, než jsme si schopni uvědomit. „Architektura může vychovávat,“ je přesvědčena ikona české architektury Alena Šrámková. „Opravdu si myslím, že je-li dobrá, tak kladně působí na člověka, i když to člověk ani netuší. Když děti vyrůstají v malých prostorách, nemohou být dost velkorysé, a já velkorysost považuju za strašně důležitou pro život. Když lidi vyrůstají v titěrných okytičkovaných sentimentalitách, budou sentimentální.“ Není-li člověk zvyklý na monumentální hradní či zámecké prostředí, může jej zcela zastínit a pohltit, i když se zdá, že je to nemožné.
Podíváte-li se z oken tereziánského křídla Starého královského paláce, kde prezidenti úřadují, na Prahu, tak máte najednou euforický pocit, že tohle všechno pod vámi vám patří a sám jste nedotknutelný. Nejprve se dostavuje jakási euforie přecházející do závratí. Zdeněk Lukeš o tom něco ví, na Hradě působí déle než všichni prezidenti: už od roku 1990 pracuje v památkovém odboru Kanceláře prezidenta republiky a jako historik architektury zná Hrad lépe než kdokoliv jiný.
„Každému prezidentovi je Hrad nebezpečný tím, že se mu z něj může zatočit hlava a mohou se u něj projevit sklony k tomu, že se bude cítit jako monarcha, a ne jako prezident – volený úředník. Tohle nebezpečí se v hradních zdech určitě skrývá,“ upozorňuje Lukeš, jenž na Hradě zůstává, zatímco prezidenti přicházejí a zase odcházejí. Nyní asi zrovna přemýšlí nad tím, kdo bude jeho příštím šéfem.
Václav Havel se zkoušel s Hradem sžít, porozumět mu – a aby si ho osvojil, jezdil po jeho širokých chodbách na koloběžce. Později – coby hradního pána – už by jej to ani nenapadlo, protože se pro jistotu obklopil lidmi, kteří by mu to důrazně nedoporučili. Zvláště po roce 1998, kdy byl podruhé zvolen prezidentem, na něm bylo znát, že se bere až příliš vážně.
Václav Klaus? Humor měl vždy „zbytkový“ a na Hradě jej zcela ztratil. Před svým prezidentským angažmá bydlel v bytě na panelovém sídlišti Prosek a takováhle diametrální změna – jakkoliv se tváří sebevíc konzervativně – musela být pro něj příliš velkým soustem na to, aby ji strávil. Stejně jako pro jeho rádce Petra Hájka a Ladislava Jakla, kteří se začali chovat stejně podivně jako jejich šéf, a takového Hájka náhlá změna životní perspektivy vedla až k prohlášením, v nichž internet pokládá za nástroj ďábla a Havla označuje satanovým služebníkem.
Mimochodem, spisovatel Franz Kafka prožil ve Zlaté uličce několik měsíců (listopad 1916 až březen 1917) a dá se usuzovat, že jej mohla její poloha – kousek od chrámu svatého Víta – částečně inspirovat při psaní románu Zámek. Literární historici se sice přiklánějí k tomu, že hlavní inspiraci čerpal ze svého pobytu v Siřemi, ale tam přece žádný hrad ani zámek není, jenom kostel a sýpka.
SVĚTOVÍ VLÁDCI
Neznamená to, že by jiné demokratické státy neměly sídla prezidenta v bývalých šlechtických či královských palácích. Mají je Slováci, Němci, Poláci, Maďaři nebo Francouzi či Italové. Nebo Rakušané a jejich slavný Hofburg: je také rozsáhlým historickým areálem, ale když jej srovnáme s Pražským hradem, tak od okolního města není oddělen hradbami a příkopy ani to není z dálky viditelná akropole „v oblacích“. Klíčovým psychologickým činitelem těchto reprezentačních staveb je právě jejich poloha. Když je prezidentský palác v úrovni ulice, nedochází k takovému odcizení a ztrátě bezprostředního kontaktu, jako když je na kopci.
Je-li navíc větší než všechny ostatní státní instituce, tak to vypadá, že prezident je neomezený vládce, jak to bylo například v totalitním Rumunsku, kde si nechal diktátor Ceauşescu vybudovat všem rozumným měřítkům odporující mramorový palác.
Oproti tomu přímo klasickou ukázkou příhodných poměrů je Washington, hlavní město Spojených států. Zde je největší budovou Capitol, sídlo Kongresu (její výška určuje maximální výškovou hladinu všech washingtonských staveb), zatímco White House, starý dobrý Bílý dům, navržený irským architektem Jamesem Hobanem, kde úřaduje prezident nejsilnější země světa, je mnohem menší. Záměrně byl při jeho koncipování zbaven monumentality, jíž se naopak dostává plnou měrou Capitolu, kde se scházejí zástupci lidu.
Stejný princip byl uplatněn také architekty Costou a Niemeyerem při budování nového hlavního města Brazílie. Nejvýraznější stavbou metropole Brasília se stal Národní kongres s dvojicí vertikálních věží, kdežto blízký prezidentský palác je řešen jako křehká horizontální budova uzavírající náměstí Tří mocí. Je to jasné jako facka. Navíc tento palác Planalto, stojící na otevřeném prostranství, umožňuje demonstrantům vyjádřit svoje znepokojení, udělá-li prezident nějaký chybný krok. Ze všech prezidentských sídel, jež jsem mohl navštívit, mě nejvíce oslovil právě moderní brazilský přístup.
CO S NÍM?
V této souvislosti se nabízí otázka: co by se ale stalo s Hradem v případě, že by došlo ke změně sídla prezidenta České republiky? Nebál bych se, že by se pro něj nenašlo využití, taková Národní galerie pořád hledá nějaké prostory a nezdá se, že by jich měla moc. Nebo by v místech, kde se nyní úřaduje, mohlo být vybudováno Muzeum české státnosti či jiná taková kratochvilně poučná instituce, která by nám dávala možnost poučit se z vlastních chyb.
A kde by měl úřadovat prezident? Někde dole ve městě, nechal bych mu palác Kinských, s nímž si Národní galerie neví rady, navíc má balkón, z něhož lze řečnit přímo k zástupům na Staroměstském náměstí, jako si to kdysi vyzkoušel Gottwald poté, co se vrátil z Hradu od Beneše.
DESET HRADNÍCH PÁNŮ
Od roku 1918, za necelých pětadevadesát let, se na Hradě vystřídalo celkem deset prezidentů, ať už šlo o prezidenty Československé republiky, Protektorátu Čechy a Morava, Československé socialistické republiky, České a Slovenské Federativní Republiky, nebo České republiky. Měnila se státní uspořádání, měnily se hranice, počty a skladba obyvatel, ale sídlo zůstávalo, ať se dělo co se dělo, pořád stejné, na Hradčanech.
Když se podíváme na délku jejich hradního pobytu, tak snadno zjistíme, že nejdéle si mohl na Hradě užívat Tomáš Garrigue Masaryk, jenž monument nad vltavským údolím zvolil jako první za sídlo prezidentů. Na Hradě prožil bezmála sedmnáct let, v roce 1921 pro něj zakoupil stát za pětadvacet tehdejších miliónů zámek v Lánech, jejž využíval jako své venkovské sídlo (hlavně zde mohl jezdit na svém koni Hektorovi, což kupříkladu v začátku svého prezidentství zkoušel i Václav Havel, ale jenom jednou, protože mu to vůbec nešlo).
Lány se zalíbily všem prezidentům, ať už demokratickým, protektorátnímu, či dělnickým, pouze Edvardu Benešovi jenom ony samotné nestačily a za státní peníze osídlil zámek v Náměšti nad Oslavou. Antonín Novotný, původním povoláním strojní zámečník, si zase nechal ještě postavit na Orlíku prezidentskou vilu ve stylu Le Corbusiera.
Druhým v žebříčku dlouhodobých hradních pobytů je Gustáv Husák, jenž si dokonalého výhledu mohl užívat patnáct let a který byl znám tím, že Hrad využíval jako pevnost, kde jej nikdo nemůže vidět: lidem se zásadně vyhýbal. Třetí místo v pořadí zaujímá Václav Havel s více než dvanácti lety (nejprve to byl prezident ČSSR, pak ČSFR a nakonec také ČR), za nímž následuje „jedenáctiletý“ Antonín Novotný a pak už Václav Klaus, jemuž bylo vyměřeno přesně deset let, tedy dvě funkční období.
Pouze dva prezidenti neodešli z Hradu tak říkajíc po svých, a to Klement Gottwald (ve funkci pět let) a Antonín Zápotocký (čtyři roky), kteří se nedožili konce svých prezidentských období. Zápotocký zemřel na infarkt, Gottwald na aneurysma, na výduť aorty, ale navíc trpěl svým nestřídmým životním stylem, projevujícím se alkoholismem a syfilidou. Emil Hácha a Ludvík Svoboda pobývali na Hradě shodně sedm let, Edvard Beneš šest let, ale v jeho případě mu sebrala roky navíc německá okupace, kdy jej nahradil právě Emil Hácha: kdyby k tomu nedošlo, býval by se zařadil pravděpodobně do první trojky.
Kolik bude vyměřeno příštímu prezidentskému nájemníkovi Hradu, je zatím ve hvězdách stejně jako to, kdo od něj dostane klíče. Určitě bude zajímavé sledovat, do jaké míry si jej Hrad, jenž byl určen pro feudální pány, a ne pro obyčejné kmány (v případě prezidentských kandidátů to neplatí pro Karla Schwarzenberga, původem z knížecího rodu), osedlá.
