Dva prezidenti a tři krize: Co by kandidáti udělali v případě vlády KSČM, napadení ČR a vyhlášení eurofederace
Máme dva finalisty první přímé prezidentské volby, Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. Zkusme se podívat, jak by se coby prezidenti zachovali ve třech klíčových státnických situacích.
Samozřejmě jde pouze o docufiction, tedy fikci vycházející však z reálných vyjádření či politických programů. S naší ústavou v zádech to mimochodem ani moc jinak nejde: v případě zastupování země v EU i jmenování či nejmenování vlády je tak velkorysá, že bychom na summitech unie mohli skončit s nejpočetnějším zastoupením, zatímco doma klidně i bez vlády.
Viz Lisabonská smlouva, kterou nejdřív podepsal premiér a schválil i Parlament, jíž ale dlouho chyběl prezidentský podpis. A že to nebylo proto, že by Václav Klaus stále ještě čekal na správné pero. Nebo v případě války: prezident, nejvyšší velitel armády, je za válečného stavu povinen vyhlásit na návrh vlády mobilizaci či demobilizaci.
MÝM NÁRODŮM!
Začněme summitem v Bruselu, kde se v pět ráno vyhlašuje Evropská federativní republika se sídlem v Berlíně. Miloš Zeman s tím nemá problém, je eurofederalista. Má spíš potíž s tím, že už od pěti odpoledne spí na pokoji, protože to při obědě přehnal s přípitky na vlastní zdraví. Když ho Miroslav Šlouf druhý den ráno vzbudí, aby to oficiálně oznámil národu, vzpomene si Zeman, že současně s eurofederací bojoval i proti eurobyrokracii, což je logický nesmysl.
Na tiskovce si proto zamyšleně prognosticky opře hlavu o bradu a novinářům moudře řekne: „Každý idiot ví, že každé přenesení pravomocí je přímo úměrné přenesení byrokracie. A kdo to neví, je taky idiot.“
Schwarzenberg spí také, na rozdíl od Zemana však nemá s vysvětlováním potíž. Jeho prezidentský program je totiž stejně perfektně srozumitelný jako jeho mluva. Ohledně EU se v něm píše: „Budu se zasazovat o unii, která je pro občany a ve které každý národ bude mít své důstojné postavení.“ Nejlépe definice pasuje na někdejší SSSR.
MÍT SVÉHO FILIPA
Naše malá země je znovu rozpolcená: volby vyhrála ČSSD a touží vládnout s KSČM, s níž má parlamentní většinu. Zraky národa se opět upírají k nejvyšší morální autoritě na Hradě. Zeman má znovu jasno: už před volbami řekl, že vládu s komunisty jmenuje. Ostatně právě i komunisté ho zvolili prezidentem. Zapálí si cigaretu, mrtvolně zvrátí oči v sloup a premiérem jmenuje Bohuslava Sobotku, zatímco vicepremiérem a ministrem vnitra Vojtěcha Filipa. Poté odjíždí do Ruska poděkovat za peníze od Lukoilu.
A znovu má jasno i Karel! I ohledně vlády komunistů byl totiž před volbami stejně srozumitelný jako v případě EU: budu se řídit ústavou, odpověděl lišácky na jasnou otázku. Problém je, že naše ústava mluví ještě o něco méně srozumitelně než kníže; říká sice, že prezident jmenuje premiéra a na jeho návrh i vládu, neříká však, dokdy tak má učinit. Navíc prezident nemusí pověřit sestavením vlády vítěze voleb. Karel proto vyráží mezi své voliče do hospod a klubů, aby se poradil. Načež jmenuje předsedou vlády Miroslava Kalouska. „Býval pytlákem, ale teď je to nejlepší hajný,“ říká o něm.
ICH BIN KAREL ...
Česko je vojensky napadeno. V souvislosti s vládou komunistů Německem, protože jsme uzavřeli společnou hranici, jak radí Václav Sloup, nový karlovarský komunistický radní pro školství a někdejší politruk Pohraniční stráže. Němci si však nechtějí nechat vzít mladoboleslavskou Škodu. Protože za nás nechce bojovat nikdo z NATO, obrací se Zeman na ruského prezidenta Vladimira Putina; za vyhnání Němců mu slibuje kompletní předání Temelína. Smlouvu v Moskvě kontrasignuje Šlouf. Chudák Karel se nejdřív zajímá, jestli jsou Němci i na jeho zámcích. Když zjistí, že ano, volá na staré telefonní číslo do Rakouska. Linka je však hluchá.
