BOHUMIL PEČINKA: Kandidáti v zajetí novinářů a moderátorů. Moc převzala média
Už je toho příliš, celá kampaň je přepálená a vlastně i nudná – takový byl základní dojem z poslední debaty Václava Moravce. Navzdory tomu, že formálně se pořadu nedalo nic vytknout, protože měl svou strukturu, řád, politický obsah a nikdo z kandidátů nemohl mít dojem, že moderátor někomu nahrává.
Přesto převládl pocit, že je toho už nějak moc a celá prezidentská kampaň je přepálená a vlastně i nudná. Negativní dojem tedy nebyl spojen s poslední televizní diskusí, ale nenormální situací, která v České republice v posledních třech týdnech vznikla. Jejím průvodním znakem bylo, že faktickou moc v zemi převzala média. Jak a proč?
Organizace politiky
Poslední tři týdny se zdálo, že politika jakoby přestala existoval – vláda se po skandálu s amnestiemi vytratila, poslanci se rozprchli do svých regionů a strany téměř nevydávaly žádná prohlášení. Důvody byly dva:
Všechny předně zaskočilo, že ústavní soud nakonec neodložil termín přímé prezidentské volby, přestože Pavel Rychetský tím několikrát vyhrožoval kvůli nedokonalosti prováděcího prezidentského zákona. Jak se později ukázalo, chtěl si tím jen posílit svou vyjednávací pozici u nového prezidenta. To ale není podstatné. Ve chvíli, kdy dal zelenou prezidentské volbě, došlo k malému politickému výbuchu.
Na jednu stranu průběh voleb řídilo ministerstvo vnitra, takže každý občan viděl, kde a jak volit. Na druhou stranu nikdo v praktické politice neměl zkušenost s tímto typem voleb. O důvod víc, že volební štáby byly plné umělců a lidí z marketingu, ale chyběli tam politicky myslící lidé nebo prostě jen typy, co nemají nahnáno, když uvidí před domem stát dvacetileté děti s mikrofonem a kamerou.
Důsledky byly strašné – ve chvíli, kdy propukla skutečná volební kampaň (konec prvního lednového týdne), převzala kompletní organizaci politického života média. Čím?
1. Naprosto jednostranně začala nastolovat politickou agendu
Kandidáti byli jako cvičení medvědi vtahováni do mnoha různých duelů a show, kde byli vesměs stavěni do směšných pozic známkovaných zvířátek. Ve Spojených státech nebo jinde samozřejmě také různí politici procházejí podobnou torturou rozhovorů a konfrontací. Rozdíl je v tom, že agendu většinou nastolují oni sami, respektive jejich volební štáby, a teprve v závěru se dvakrát, nanejvýš třikrát střetnou v přímém klání.
Tady absolvovali Zeman se Schwarzenbergem třikrát tolik duelů, přičemž na to v posledních dnech evidentně přestali fyzicky stačit a už se jen nudně opakovali. Tím, jak tato setkání vedli vesměs nepolitičtí moderátoři, vnášeli do debat marginální témata, která se pak multiplikovala ve všech ostatních médiích. Schwarzenbergův ani Zemanův volební štáb neměl pod kontrolou základní výstupy veřejnosti a jen vodil své svěřence, z nichž stejně nic kloudného nevypadlo, do televizí a rádií.
Vedlo to u nich jen k nervozitě, nešťastným formulacím (dekrety – Schwarzenberg) nebo reprodukci pomluv (Zemanova citace Bartošova článku). To pak vytvářelo potravní řetězec, na němž média v dalších dnech cizopasila. Na skutečně zásadní politické otázky spojené s výkonem prezidentské funkce vůbec nedošlo.
Na Západě mají organizaci volební kampaně naopak v rukou štáby, které se za přesných pravidel domluví s dvěma televizemi a jedním rádiem na korektní debatě, a po zbytek času vedou standardní kampaň. Tedy, že jezdí po zemi, pořádají mítinky a mluví s lidmi a mj. i s novináři.
Tady však média hrála úlohu hlavního organizátora volební kampaně, ale současně tak trochu i prokurátora a soudce. Nikdy nebyla moc médií v Česku větší než první tři týdny nového roku.
2. Mediální prezident
Specifikem těchto voleb bylo, že většina tištěných médií, zvláště deníků, jednostranně vsadila na Karla Schwarzenberga. Navodilo to abnormální názorovou situaci, která absolutně nesouzněla se sociální strukturou české společnosti. Výsledkem může být jen další krize důvěry v média a oslabení vztahu části čtenářů k tradičním sdělovacím prostředkům. Teprve v následujících měsících, až se volební prach usadí, jejich vydavatelé pochopí, nakolik tento politický flirt poškodil jejich dlouhodobé obchodní zájmy.
Nejde o to, že by nový prezident mohl nějak blokovat inzerci pro tato média. Jde o to, že takto narušená důvěra čtenářů v jednostranná mediální sdělení zcela určitě podlomí chuť jednotlivců nebo skupin investovat do těchto médií peníze, což se zpětně projeví ve výši nákladu a zpětně také inzerce.
Jizvy ve společnosti
Největší tragédie je ovšem tato: ať už bude prezidentem zvolen jeden nebo druhý, neznamená to tragédii pro český stát. Oba jsou totiž schopni hrát roli hlavy státu. To jen nezvládnutá volební kampaň posledních čtrnácti dní vytvořila dojem, že se tady hraje o něco víc, například o „duši národa“, jak napsala ve čtvrtečním tištěném Reflexu jedna ze stoupenkyň Karla Schwarzenberga. Faktem je, že hlavně umělecko-kulturní fronta tomuto bludu propadla natolik sugestivně, že bude v případě nezvolení jejich kandidáta obtížně hledat cestu k normálnímu posuzování politiky.
Druhá strana zase v od minulého týdne začala natolik strašit kostmi z různých válečných vykopávek, že například přijmout od případného prezidenta Schwarzenberga účast na oslavách 28. října bude nad jejich síly.
Na závěr se tak dostáváme opět k úvodu: politické strany, volební štáby a vůbec politický svět si nechali z rukou vyrvat organizaci předvolebního života a přepustili ji médiím. Ta si z téhle hračky vytvořila nástroj na propagaci své vlastní důležitosti a současně každý konflikt zhysterizovala. Výsledkem budou společenské jizvy na mnoho let dopředu.
Platí jedno: čím dřív se mezi lidmi na všechno zapomene, tím lépe. Jen si z toho za pět let musí vzít ponaučení.
