Zdivočelá země: z hysterické kampaně se bude Česko ještě dlouho vzpamatovávat
Ať už by na Hrad usedl Miloš Zeman, nebo Karel Schwarzenberg, budou nakonec poraženými oba. Takto „rozštípnout“ společnost se totiž nepodařilo ani Václavu Klausovi.
Před svým prvním zvolením prezidentem republiky Václav Klaus rád prohlašoval, že chce národ spojovat, nikoliv rozdělovat. Dokonce k tomu tehdy použil slovo, jež se v tomto smyslu stalo jedním z nejznámějších „klausismů“ vůbec. „Chtěl bych být svorníkem společnosti,“ hlásal tehdy Klaus. Už v té době, stejně jako po většinu deseti let obou jeho prezidentských mandátů, to znělo směšně.
Klaus svými vyhraněnými názory po většinu času na Hradě opravdu spíš rozděloval. Až v samotném závěru svůj deset let starý slib dotáhl od slov k činu, byť nechtěně. Vyhlášením amnestie, a především jejím odůvodňováním opravdu vzácně spojil celý národ, včetně politiků ze všech možných, jinak znepřátelených táborů.
SVORNÍK
Přesto bude s odstupem možné na Klausův nástup na Hrad na počátku roku 2003 vzpomínat jako na jednotící prvek. Naštvanost a zloba většiny obyvatel Česka se totiž tehdy přenesly na poslance a senátory, kteří po několikatýdenním martyriu plném podrazů, zrad, zastrašování a zřejmě i nikdy nepřiznaného uplácení Václava Klause do čela země vynesli. Totéž, možná ještě v daleko hrůzostrašnějším vydání, se opakovalo o pět let později. Lidé byli z tehdejšího divadla právem zhnuseni, nůžky mezi „námi“ a „jimi“ se opět o něco víc rozevřely. A fakt, že byl prezidentem nakonec zvolen znovu Klaus, byl v celém procesu nejsymboličtější možnou tečkou.
Jakkoli byly Klausovy deset let staré výroky povinnými „prázdnými“ floskulemi, tehdejší kandidát na prezidenta se alespoň snažil vytvořit „falešnou“ iluzi, že mu o nějaké spojování národa jde. Duo Miloš Zeman, Karel Schwarzenberg (chcete-li, čtěte jména v obráceném pořadí) to vůbec za důležité nepokládá. Slyšeli jste snad z jedné či druhé strany, že by se hrany mezi oběma tábory fanoušků/příznivců měly otupovat? Pokud snad vůbec, byly vyřčeny velice potichu a nezřetelně, takže absolutně zanikly. A čím více se druhé kolo volby blížilo, nezazněly už ani tak.
ROZKOL VE STÍNADLECH
Jediný, kdo v průběhu vlastní kampaně na strunu spojování národa zahrál, byl Jan Fischer. Navíc u Honzy, jenž se tak dlouho neschovával, z toho víc než opravdová touha zněl pouhý kalkul trefit se co nejlépe do nálad společnosti. Vždyť Fischer hlásal spojování proti „někomu“, v daném případě proti etablované politické reprezentaci.
Česko posledních dní se tak ponejvíce začalo podobat Stínadlům v době Velkého Vonta ze slavné dětské knihy Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu. Losna, nebo Mažňák, Mažňák, nebo Losna? V románu se tehdy náhodně se potkávající skupinky chlapců se žlutými špendlíky (odznak vontství) ani nezdravily. Když zazněla špatná odpověď po úvodní otázce: „Koho volíte?“, začaly se mezi sebou rovnou mydlit. A to se ještě navíc neměly možnost „kosit“ prostřednictvím sociálních sítí v čele s Facebookem. Pro ty, kteří Foglarův román neznají, doplňme, že v něm nakonec nejtěsnějším poměrem zvítězil Losna. Frustrovaní příznivci Mažňáka výsledek volby nikdy neuznali a celá vontská organizace se pak na dlouhou dobu rozpadla.
Z tohoto úhlu pohledu je vlastně úplně jedno, zda by se po víkendovém druhém kole voleb prezidentem stal jeden nebo druhý kandidát. Šílenství a hysterie, jež oba tábory postrkávané svými lídry rozpoutaly, nebo minimálně za jejich tichého souhlasu, jen tak nezmizí. Rozpad státu podobně, jako se to stalo vontské organizaci ve Stínadlech, pochopitelně nehrozí. Rozdělení společnosti na dva čím dál radikálnější tábory už tu máme a jen tak nezmizí. I proto, že mu podlehli i za normálních okolností poměrně příčetní a inteligentní lidé ze všech vrstev společnosti. Včetně médií, kde se to projevuje možná ještě silněji.
PRIMITIVOVÉ VS. KRETÉNI
Na jedné straně příznivci toho jediného „dobra“ v podobě Karla Schwarzenberga opovrhující „plebejci a primitivy“, kteří podporují zločinný symbol oposmlouvy, nacionalismus, arcizlo Šloufa na straně „ruského agenta“ Zemana.
Na straně druhé „obyčejní lidé“, jimž nevoní „pseudointelektuální kreténi“ horující za odevzdání země cizákům, ždímání lidí zločinnou vládou daněmi a ukrývající za knížecí maskou überďábla Miroslava Kalouska.
Před sobotním vyhlášením volebního výsledku bylo jisté pouze jedno. Ačkoli měli oba kandidáti své výrazné klady i zápory, vyloženým vítězstvím ani průšvihem by nebylo vzhledem k rozsahu prezidentských pravomocí pro tuto zemi zvolení ani jednoho. Co už ale průšvihem zavání, je nebývale vyostřený stav, jenž po volbě v celé společnosti zůstal.
