DAN HRUBÝ: Ministr Chovanec - stát jsem já
Zpráva číslo jedna pondělního rána - žádost ministra vnitra na svolání Bezpečnostní rady státu a fakt, že premiér Sobotka svému stranickému kolegovi vyhověl. To vše kvůli nahrávce, která už týden koluje mezi novináři a která sama o sobě je krajně podezřelá.
Člen ČSSD na ní žádá po podnikateli za další spolupráci s Českou poštou tři milióny korun – dva pro stranu, jeden pro ministra Chovance. Pohříchu se MF Dnes, Lidové noviny ani Právo nevěnují svolání Bezpečnostní rady státu na svých názorových a komentářových stránkách. Editoři MF Dnes vyjádřili své rozpaky snad jen titulkem poněkud nezpravodajským: „Já i stát jsme v ohrožení, překvapil ministry Chovanec.“
V každém případě Sobotkův souhlas se svoláním Bezpečnostní rady státu tyto rozpaky jenom prohloubil – devalvoval totiž úlohu instituce, kterou je snad možné svolat kvůli hrozícímu teroristickému útoku nebo přílivu uprchlíků (těch přicházejí podle zprávy na první straně Práva do EU jen balkánskou cestou dva tisíce denně), nikoli však kvůli osočení jedné politické strany a jednoho ministra z korupce.
Pokud mělo rázné gesto zaplašit spekulace a podezření, pak se zdá být pro ČSSD i Chovance spíš kontraproduktivní: neadekvátní a přemrštěná reakce všechny spekulace a podezření jenom prohlubuje! Prostě něco na tom je, šeptají zlí jazykové…
Jsme-li u ČSSD. Komentátor Alexandr Mitrofanov se v Právu věnuje přetrvávající rozpolcenosti v této straně, již demonstrovaly reakce na letošní Prague Pride. Na jedné straně mladí členové ČSSD s pochopením pro menšiny, místy dokonce nadšení z liberální atmosféry barevného pochodu homosexuálů. Na straně druhé staré bratrstvo, nejednou s komunistickou minulostí, a jeho reprezentant Zdeněk Škromach pragmaticky glosující od svého bazénku, že homosexuálové ČSSD příští volby nevyhrají. Je přitom otázkou – a o tom už komentátor nemluví —, jak se bude tento spor mezi liberálně moderním a konzervativně pragmatickým pohledem na svět vyvíjet ve světle sílících antiliberálních a populistických nálad, pro něž jsou homosexuálové, uprchlíci a vůbec všechny menšiny vlastně jen jedno a totéž. Škůdci našeho spokojeného a spořádaného života.
Jenže nic není tak jednoduché – a ono slovo moderní (tedy to, co je považováno za progresívní a pokrokové) může být v kontextu jednotlivých zemí chápáno docela jinak. Zatímco v České republice proběhne tento týden koncert amerického židovského rappera Matisyaha nepochybně bez nejmenších problémů, španělský hudební festival v Benicássimu poblíž Valencie rapperovo vystoupení zrušil. Zprávu o tom přineslo nedělní vydání izraelského deníku The Jerusalem Post. Stalo se tak na nátlak organizace BDS (Bojkot — Divestice – Sankce, na vysvětlenou: divestice je pravým opakem investice). Ta mimo jiné požaduje zákaz účasti izraelských sportovců na olympiádě, což po událostech z mnichovské olympiády v roce 1972 působí přece jen poněkud cynicky (jednoduše, když to nešlo násilím, půjde to politikou).
Důvodem zrušení koncertu je fakt, že umělec jasně nevystoupil proti válce, kterou vedl Izrael proti Hamásu v roce 2014 v Gaze, a nevyslovil se pro právo Palestinců na vlastní stát. Necháme-li stranou, že je zde trestán americký občan za politiku cizího státu (zrušíme snad vystoupení muslima za postup Islámského státu nebo křesťana za vládu nějakého diktátora v křesťanské zemi?), je toto rozhodnutí projevem sílící vlny akademického, kulturního a sportovního embarga Izraele. Ta vyvrcholila před několika dny, když izraelský badmintonista Miša Zilberman musel čekat 6 měsíců na víza, aby mohl na mistrovství světa v Jakartě. To vše za útrpného přihlížení mezinárodní federace tohoto olympijského sportu.
