Odborník na kolapsy civilizací Bárta: Varovná světla už blikají
Ocitli jsme se v přelomové době. Vstupuje naše civilizace do éry úpadku? A ohrožuje ji masová infiltrace islámu do evropské části západního světa? Profesor Miroslav Bárta (45), odborník na zaniklé civilizace, ve čtvrtečním Reflexu říká, že kolaps je šance. A to nejlepší, co se dá tváří v tvář radikálům udělat, je pokračovat ve svém způsobu života.
Samotný termín „kolaps“ je velmi často zneužíván nebo se do něj vkládají chybné významy. Kolaps znamená pouze to, že civilizace, která se vyvíjí v určitých křivkách, nestoupá vzhůru donekonečna. Po vzestupech následují pády. A právě těm strmým sešupům, kdy se civilizace nevyvíjejí tak moc pozitivně, se někdy říká kolaps. Kolaps ve smyslu velké transformace je součástí, ne ukončením vývoje, kolaps odstraňuje nefunkční systém a nahrazuje ho novým. Kolaps je šance.
Je možné na základě vědeckých poznatků předpovědět úpadek určité civilizace?
Jsou tady procesy či symptomy, které vždycky předznamenávaly krizové stavy. Třeba že se systém zahltí přílišnou byrokracií, začne pohlcovat příliš mnoho energie jenom na to, aby udržel své pozice. Dojde k jevu, který popsal Mancur Olson, americký ekonom – k masovému bujení zájmových skupin. Stoupají mandatorní neproduktivní výdaje, které pohlcují stále větší část potenciálu země, stále více je zatěžován sociální systém. Dochází ke krizi legitimity, lidé mají pocit, že neexistují žádné morální autority. Používám na to větu Petra Nárožného, který kdysi řekl: „Je tady samý ouřada, a žádný Churchill.“
Kromě těchto vnitřních máme ale i vnější faktory. Musíme si uvědomit, že planeta si žije svým životem podobně jako lidé, což mimo jiné znamená, že se v něm střídají období klidu, jako kdyby se přírodní prostředí nikam nevyvíjelo.
V jaké fázi sestupného trendu se nacházíme?
Naše společnost hodně těží z minulosti, z práce předků. Dosáhli jsme nesporně obrovských úspěchů a teď je potřeba si říct, že to je něco, za co stojí bojovat, co chceme udržet, co chceme předat svým dětem. A my jsme nyní přesně v okamžiku, kdy kontrolní světla začínají varovně blikat. To znamená, že výše popsané symptomy se u nás projevují.
Mnozí se utěšují tím, že po zhroucení dříve nebo později přichází obrození. Mezi pojmy „dříve“ a „později“ je však osudový rozdíl. Evropa se sice zmátořila po pádu Římské říše, jenže potřebovala tři století, než znovu objevila hrnčířský kruh.
Útěcha ze vzdálené obrody je lichá. Když připustíme, že má teorie je správná, tak to další, co musíme říci, je, že délka a hloubka krize nebo kolapsu, chcete-li, závisejí na spoustě proměnných. To znamená, že pokud se budeme snažit naši společnost kultivovat, vzdělávat, dbát, aby se skutečně vyrábělo a vymýšlelo, kvetla řemesla, prosazovaly se složité technologie, aby byl uvědomělý vztah k půdě a přírodním zdrojům – tak se můžeme připravit mnohem lépe na čas, až ta krize jednou skutečně přijde. Záleží na každém z nás, jak hluboká, jak dlouhá a jak nebezpečná bude. A čím lépe budeme připraveni, tím lépe ji budeme zvládat.
Německý prezident Joachim Gauck nedávno poznamenal, že národ už nikdy nebude společenstvím lidí stejného původu, barvy pleti, náboženství, dokonce stejného jazyka nebo stejných hodnot. Bude to „společenství různých“.
Jeho vize budoucnosti je patrně založena na principech, na kterých zatím společnosti nikdy nefungovaly – například že společný jazyk, minulost a sdílené společné hodnoty nejsou klíčové. Takže mi to připomíná velký sociální experiment. Je to představa lineárního běhu času, kdy si myslíme, že správně je pořád být výš a výš. Představa lineární cesty stále kupředu je podle mne nesmysl. A to ukazují celé dějiny naší planety.
