Otevřený dopis mému dětství: Milé Studio Kamaráde!
Studio Kamaráde!
Přeju ti k Tvým pětatřicetinám všechno dobré, ačkoli já osobně jsem s Tebou byl jenom prvních pár let Tvého života. Nevím přesně, kdy jsme se spolu rozloučili, ale když jsem Tě poprvé sledoval v kocovině, přišlo jsi mi infantilní a vrátil jsem se do postele.
Ale předtím, to bylo něco! Vidím sám sebe, jak si Tě neděli co neděli ještě se zalepenýma očima pouštím v obýváku (Pozor, na televizi! Dálkáče ještě nebyly!!), vlezu si pod deku, někdo mi udělá snídani a cítím se bezpečně, neboť po JůHelácích budou ještě Sňatky z rozumu a pak mámin oběd a až pak holt budu muset dělat úkoly do školy.
Říkalo jsi: „Ahoj, kamarádi, máme vás rádi,“ a já tomu opravdu věřil, protože jsem byl ve věku, kdy mezi mnou a médii ještě nebyla zkušenost, která vždycky vede ke skepsi. Zbytek světa po dobu vysílání tvořili dospěláci (Tvůj novotvar), ovšem mezi nás směli pouze ti vskutku velcí, kteří zůstali malí.
Buď že se pošetile omotali tmavou látkou, nasadili si bílé rukavice a stvořili černé divadlo, anebo byli Jitka Molavcová, o níž jsem si tehdy vážně myslel, že získá toho Oscara za desítky rolí v Televizním kabaretu. Její pitvoření neznalo mezí a hraničilo s nejlepšími kousky od bratří Marxů.
Anebo jsem u vytržení poslouchal píseň Dělání a dodnes mám vztek, když někdo tvrdí, že je poplatná době. Flojdi bourali zeď, Čenský s Andrlovou ji stavěli – no a co? Nikdo ode mě nečekal kritické myšlení a já byl šťastný.
Já jsem z první generace, která vyrůstala v době, kdy televizor už nebyl luxusní zboží. Obrazovka byla naším oknem do světa tak, jako jsou dneska displeje mobilů.
Vzpomínám si, jak jsem si sestavil systém několika zrcátek, abych mohl pootevřenými dveřmi ze svého pokoje sledovat zpoza nic netušících rodičů horor Jáma a kyvadlo, a taky na stav hraničící s první polucí, viz Claudia Cardinalová a její výstřih v Cartoucheovi.
Ty, Studio Kamaráde, jsi mě chytlo už jako zkušeného diváka, který za sebou měl řadu let s Pohádkovými dívánkami Štěpánky Haničincové, co měla papouška, který uměl vybrat pohádku. Ale to musel být nějaký podvod.
Když jsi začalo vysílat Ty, bylo to, jako když přesedneš z hrkavého vozíku na pořádnou mašinu. Možná proto, že na nás nikdo nešišlal. Brzo ráno dostaly malé děti pimprlové divadlo, my větší jsme zkušeně přicházeli až na Mufí show a Televizní kabaret. Hary Šoumen měl hlas jako Armstrong a trysková myš se komíhala do rytmu hudebníka, který do programu pro děti beztrestně propašoval jazzové improvizace.
Když jsi začalo vysílat, kruci — teď to přepočítávám —, mně bylo šestnáct! Jak je možné, že jsem jenom rok nato chodil na Chmelnici na Pražský výběr a za jistou Ivanou z Koněvovy třídy? Netuším.
Studio Kamaráde, ohlédnu-li se zpátky, myslím, že patříš k tomu nejhezčímu, co vidím. Odpočívej v dětském pokoji mé duše.
