Nemluvit a nepsat. Svoboda slova v časech Zuckerberga
Sociální síť Facebook se stala platformou, která stírá starou hradbu mezi privátním a veřejným prostorem, privátním a veřejným sdělením. A protože to lidé nedokážou rozlišovat, pomalu se vrací strach říkat a psát svobodně, co si myslíme.
Především: Mám strach z jakékoliv formy cenzury, z jakéhokoliv omezování svobody slova. Na druhou stranu – pokud mi někdo na Facebooku nadává do židáků, udám ho policii (stalo se) a jsem rád, když dostane pokutu (stalo se). Případně posílá-li někdo nějakou skupinu lidí do plynu, poslal bych jej na oplátku s chutí před soud. Dá se z tohoto dilematu vybruslit?
Veřejné a privátní jsou k nerozlišení
Člověk od přírody žije v tlupě. Od úsvitu vývoje našeho druhu předával některé informace a vykonával činnosti jen před „svými“, některé dokonce jen před nejužší rodinou. Hranice „mezinárodního komuniké“ (v přítomnosti někoho z jiné tlupy), „veřejného komuniké“ (před celou vlastní tlupou) a privátního komuniké – třeba před manželkou – byly jasně dané, rozlišitelné. Komuniké navíc okamžitě po vyřčení zanikalo, nemohlo být nijak zaznamenáno, protože neandertálec neuměl psát, a tím méně postovat na Facebook.
V současnosti jsme v úplně opačné situaci – hranice mezi veřejným, privátním a poloprivátním je v kyberprostoru rozmazaná a jen část uživatelů sociálních sítí tuší, že je možné na některých sociálních sítích nastavovat úroveň soukromí svých příspěvků. Některé pro přátele, jiné pro veřejnost. Pochopení toho principu vyžaduje větší intelektový potenciál, než má řada uživatelů Facebooku, a vizuálně je rozdíl mezi privátním a veřejným postem nulový.
Právní problém
Pátého srpna 2014 byl odsouzen trestním příkazem bývalý poslanec Věcí veřejných Otto Chaloupka. Za co? Parta Romů v Duchcově zbila manželský pár a Chaloupka na Facebooku napsal: „Slušní lidé dlouho snášeli vaše krádeže, agresivitu a neoprávněné požadavky na další a další výhody. Lidi jsou na hraně a ještě pár takovýchto cikánských provokací a začne mazec. A pak je neochrání ani těžkooděnci.“ Dostal půlroční podmínku, odvolal se a v následném hlavním líčení soud trest potvrdil.
Ve stati slavného právníka Aleše Rozehnala Jak se vyhnout stíhání za příspěvek na Facebooku na hlidacipes.org se dočteme, jak to vlastně je s právní odpovědností za komunikaci na Facebooku. Klíč opravdu spočívá v nastavení soukromí. Komunikace přes Facebook je jen nějakou další formou elektronické komunikace, a vztahuje se proto na ni stejná ochrana soukromí jako třeba na e-mail. A to i v případě, že ta komunikace neproběhla v soukromých zprávách, ale na zdi Facebooku. Ovšem jen a jen tehdy, když má post nastavenou viditelnost jako „pro přátele“, případně „pro blízké přátele“. Tehdy se na něj, podobně jako na již zmíněný e-mail nebo třeba na papíře psaný dopis, vztahují veškerá nařízení o ochraně osobnosti, ochraně slovních projevů osobní povahy a ochraně soukromí. Ale zdůrazňuji – to platí jen tehdy, pokud tato komunikace probíhá mezi konkrétními uživateli a nemůže ji vidět či do ní zasahovat nikdo další. A zde jsou zákony poměrně přísné.
Podmínkou k užití slovních projevů osobní povahy uveřejněných v soukromém režimu na Facebooku je svolení osoby, jejíž projev je zachycen. Pokud si někdo přístup k té komunikaci nějakým podvodem – falešným profilem třeba – zajistí a pořídí záznam, dopouští se protiprávního jednání. Takové jednání „porušuje právo na ochranu osobnosti fyzické osoby a je nepřípustné. Nerespektování práva na ochranu slovních projevů osobní povahy na internetu, tedy i síti Facebook, je rovněž zásahem do práva na soukromí. Právo na osobní soukromí je právem rozhodnout, zda a v jakém rozsahu mohou být skutečnosti tvořící osobní soukromí fyzické osoby zveřejněny, a právo bránit se neoprávněným zásahům do soukromí.“ Pokud by chtěla takový záznam například pořídit policie, potřebovala by k tomu svolení soudu stejně, jako když chce sáhnout k odposlechům.
Další příklady i argumenty najdete v novém tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 21. ledna.
