Obavy z migrace ano, strach ne. Evropa tančí, jak dovede
Z přílivu běženců do Evropy strach nemá. Obavy ano. Ale my ty lidi zároveň potřebujeme, to je ta potíž, říká přední český sociolog a vědec IVO MOŽNÝ (83). Německo má populační deficit přes dva milióny lidí v produktivním věku, my tak čtyři sta tisíc. Každá žena by musela mít čtyři děti, aby bylo vnuček tolik, co bylo jejich babiček.
Pane profesore, celý profesní život se zabýváte společností. Máte obavy, vidíte-li vlny migrantů, které se valí do Evropy?
Mám. Strach ne, ale obavy ano. Obavy jsou zdravé. Věřím v jedinečnou produkční sílu a v ohromnou adaptabilitu naší civilizace a také vím, že nevíra v dobré konce paralyzuje. Popření hrozby si ale nemůžeme dovolit. Jana Hybášková, která v zemích Blízkého východu žila a pracovala, nakonec jako velvyslankyně Evropské unie, nedávno řekla, že jen z tohoto regionu zamíří do Evropy 12 miliónů lidí. V Africe jsou v pohybu desítky miliónů lidí. Nikdo neví, kolik z nich do Evropy opravdu zamíří, kolik se jich sem tím či oním způsobem dostane a pobyt si prosadí a co to s námi ve střednědobém horizontu udělá. Politici teprve hledají společnou strategii, jak reagovat, a populace zatím kolísají mezi charitou, panikou a vzájemným ujišťováním, že se není čeho obávat. Ale už se také mobilizuje tradiční evropský zdravý rozum a hledá způsoby nejlepšího řešení.
Ocitli jsme se v nějakém zlomovém okamžiku našich dějin?
To se nedá říct dopředu nikdy. Ne všechno praskání zvěstuje zlom a někdy přijde zlom bez varovného zapraskání. V každém případě s koncem minulé dekády skončilo krásné dvacetiletí, kdy jsme si mysleli, že nejhorší zpráva může být ta, že se napřesrok nebudeme mít líp než letos.
Dostáváme zdravou lekci, že náš hodnotový syndrom není jediný možný a nemusí být pro všechny přitažlivý. Většina lidstva žije ve společnostech organizovaných kolem jiných hodnot a v tom podstatném, tedy ve schopnosti mít děti a reprodukovat se, jsou to společnosti úspěšnější. Ovšem kromě naší hlavní hodnoty, konzumu. Jenže ta se obyčejně nezmiňuje, ale možná je to ta nejpřitažlivější hodnota naší civilizace.
Je-li konzum naší nejpřitažlivější hodnotou, jak je pak možné, že mnoho lidí s přistěhovaleckými kořeny ten blahobytný život nesvedl? Kvůli němu sem přece jejich otcové a dědové přicházeli, přicházejí za ním i mnozí současní běženci. Proč tedy některé z nich dokonce strhává „život s nepřítelem“?
Možná proto, že se stali obětí naší propagandy automatického nároku na konzum, který pro ně dost rychle nenastává, možná proto, že podvědomě vnímají, jak nás ten blahobyt kazí. To spíš.
Ano, máme být na co hrdí. Ale i ke skromnosti je dost důvodů. Máme za sebou století, kdy naše civilizace zplodila dva největší masakry lidských dějin. Pak půl století studené války, kdy jenom možnost vzájemného atomového vyhlazení zadržovala naši civilizaci před dalším, ještě hroznějším masakrem. A po pětadvaceti mírových letech je možná trochu brzo říkat, že spolu neválčíme. Zvlášť když se právě znovu zavírají hranice. Víte, nová válka nikdy nemá podobu té staré. Nemyslím si, že báječný projekt Evropské unie ztroskotá, ale vzájemná solidarita je teď podrobována těžké zkoušce.
Více se dočtete v tištěném Reflexu, který je v prodeji od čtvrtku 28. ledna.