LJUDMILA ULICKÁ o židovství, Putinovi, Chodorkovském a o literatuře
Nejznámější ruská spisovatelka LJUDMILA ULICKÁ (73) byla za své romány, novely, povídky a divadelní hry mnohokrát oceněna a její díla o nutnosti náboženské tolerance, o ruské totalitní minulosti, o každodenním životě a o silných ženách se prodávají několikanásobně víc než jakákoli jiná ruská beletrie. Zároveň je hlasem morální autority – otevřeně kritizuje Putina, staví se za anektovanou Ukrajinu, dopisovala si s vězněm Chodorkovským. Nedávno zavítala do Prahy pokřtít české vydání dalšího ze svých vynikajících románů, Zelený stan, a Reflex se s ní při té příležitosti sešel k rozhovoru. Přečtete si ho v Reflexu č. 13, který vychází právě dnes.
Na pěti stech stran románu Zelený stan (česky jej vydala Paseka v překladu Aleny Machoninové) se rozvíjí osobnosti – stejně jako vzájemné vztahy – tří výlučných, nadaných chlapců s rozličným sociálním a intelektuálním zázemím: zrzavého básníka Michy s židovským původem, jemného klavíristy Sani z aristokratické rodiny a fotografa Ilji, syna chudé matky-samoživitelky. V roce Stalinovy smrti chlapce jejich charismatický učitel, válečný veterán a rovný člověk, definitivně přesvědčí o kvalitě zakázané literatury – a možná i zakázaných myšlenek. Začínají číst, přepisovat a šířit samizdat. Velký ruský román Ljudmily Ulické se točí mimo jiné kolem toho, kdo ze tří kamarádů nejlépe poslouží disentu a čím. „U vás by se mohl Zelený stan číst se stejným zájmem jako v Rusku, vy jste své zápasy s režimem bojovali velmi podobně jako my,“ říká sama autorka. A které její odpovědi se do tištěného Reflexu nevešly?
Co ze svého vlastního života a dětství jste v Zeleném stanu použila?
V každé ze svých knih samozřejmě čerpám z vlastního života – ze spousty fragmentů, drobečků, epizod i celých příběhových linií. Nikdy děje nevymýšlím od začátku až do konce. Orientuju se spíš než na kritiku na svoje čtenáře, ti jsou pro mě směrodatní. Myslím, že se ve svých následujících knihách více chci obracet na mladší generaci a psát pro ně, pomoci tomu, aby tihle mladí lidé lépe rozuměli generaci svých rodičů.
Jaký je dnes stav velké ruské literatury? Koho vy sama čtete a koho čtou lidé kolem vás, čtou-li stále?
Celosvětově se číst přestává a Rusko v tomto směru není výjimkou. A nejde ani tolik o to, kolik knížek se ročně přečte, ale o kvalitu čtení. Pro nás, když jsme byli mladí, byla četba nesmírně důležitým výchovným momentem – vyrůstali jsme tak, že jsme četli knížky. A hodně náročné, objemné. Dnes lidé berou do rukou hlavně lehké čtivo, často brak, který lze snadno odložit kvůli lepší zábavě. Hodně se teď mluví o ekologii, lidé se zajímají o to, co jedí a co pijí, jestli v tom nejsou nebezpečné látky. Ale o ekologii čtení se nikdo nezajímá! To, co si ukládáme do hlavy, je přece taky třeba kontrolovat, jestli to neobsahuje něco škodlivého. Vždyť nám četba bere čas, zrak i mozkové buňky; musíme dávat pozor, čím si svoji jedinou hlavu zanášíme! Já čítala třeba sci-fi Viktora Pelevina, s ohromnou chutí jsem přelouskala jeho první knížky, ale pak jsem nabyla dojmu, že se dost opakuje. Protože kvůli neustálému rešeršování pro své vlastní knihy nemám na krásnou literaturu moc času, nečtu už pro potěšení a zábavu, jen takříkajíc pro potravu. I proto jsem teď začala mnohem víc číst poezii, to jsou texty hutnější, koncentrovanější. Samozřejmě mám na psacím stole stohy knih, které toužím přečíst. Tak snad teď, když mám dopsáno.
Dopsáno?
Můj zatím poslední román vyšel koncem loňského roku a nic dalšího se teď psát nechystám. Základem Jákobova žebříku je korespondence mého dědečka a babičky. Hrozně jsem se bála tu krabici s jejich dopisy otevřít, až roku 2011 jsem sebrala odvahu, sto let poté, co si s láskou psali. Spoustu těch listů jsem zahrnula, jak ležely a běžely, do toho románu, který doufám leccos vypovídá o stavu a vztahu různých generací, o tom, co si neseme s sebou a co naopak ztrácíme, když porovnáme život příslušníků jedné krevní linie.
