Šlo by to bez léků?

Vážený pane profesore,
v době, kdy se přibližujeme reformě sociální péče podle nizozemského vzoru, bych si dovolil krátké zamyšlení na základě osobní zkušenosti. Většina zařízení je koncipována ve smyslu lékovém (užívání medikace), protože prvotním cílem přece je, aby člověk fungoval a co nejrychleji nastoupil do práce. Chápu, je to ve státním zájmu. Ale proč nevytvořit centra se zázemím pro lidi, kteří jsou ve špatném stavu, kde by mohli věci zpracovat, byla jim poskytnuta přiměřená doba, podpora terapeutů, režim – a až na druhém místě medikace. Třeba terapeuti Jungovy analýzy otevřeně prohlašují: s medikací ne. Mnoho terapeutů hlásá, že s tlumicími léky ­nelze dojít k řešení psychických problémů. Podle mě jsou v systému mezery. Je důraz na medikaci, pak sezení individuálně s terapeutem. Ano, mám pochopení, trvá to dlouho. A nejsou peníze.
Je zvláštní, že v minulosti Francouzi sebevědomě vyhlašovali konec psychóz zásluhou chlorpromazinu, bohužel toto onemocnění i tento lék přežilo. Američané zase přinesli preparát Prozac. Jak to, že deprese jsou pořád, dokonce ještě víc? Možná je chybný celý sy­stém vzdělávání, kdy je příliš velký důraz kladen na výkonnost.
S pozdravem uživatel lékařské péče Václav P.