Soudruzi, děkuji!

Pocházíte z herecké rodiny, proč jste se nakonec vydal na zcela jinou profesní dráhu?

Jednou jsem na otázku, čím bych chtěl být, kdybych nebyl právníkem, odpověděl tak, že Jeanem-Paulem Belmondem a nejlépe v Riu. Vyrůstal jsem v rodině prorostlé herectvím a dilema, kam po gymnáziu, vyřešila svým způsobem až má matka. Psal se rok 1969, bylo těsně po okupaci a můj původní záměr pokračovat v rodinné tradici zmařil matčin sarkastický dotaz, jestli chci celý život hrát Timura a jeho partu. A tak jsem šel na práva. Že profese advokáta má, a to zejména při obhajobách v trestních věcech, mnohdy hodně společného s herectvím, na to jsem přišel brzy po nástupu do advokátního stavu v roce 1974. Ostatně kultivovaný projev, rétorika, to vše by mělo být přirozenou výbavou advokáta. V té souvislosti často připomínám způsob přednesu vítězných prací mladými francouzskými advokáty v rámci Otevření soudního roku v Paříži. Osobní ústní přednes jinak písemné práce před vybraným plénem je totiž výslednicí spolupráce onoho advokáta s hercem konkrétního pařížského divadla.

Advokátem jste se stal v normalizačních letech. Jak jste se k této právnické profesi vlastně dostal?

Byla to cesta plná náhod a jisté osudovosti. Někdy v roce 1972 jsem se náhodou dozvěděl o výběrovém řízení na místo koncipienta vypsaném Ústředím české advokacie. Spolužák mě přihlásil s tím, že s mým politickým profilem nemám jinde šanci. Pokud si vzpomínám, na jedno místo bylo dalších pět uchazečů. Jedno páteční odpoledne mi na koleje telefonoval tajemník z onoho ústředí, abych se okamžitě dostavil. Byl jsem zaskočen, absolutně na nějaký konkurs nepřipravený, ale šel jsem. Ihned po příchodu do Kaňkova paláce, který dnes tak říkajíc spoluobývám (sídlo České advokátní komory – pozn. red.), mi věhlasný doktor Jodas bez dalšího předal rozhodnutí o přijetí a přiznání nemalého stipendia s odůvodněním, že základní organizace komunistické strany na právnické fakultě na mne poslala tak hrozné politické hodnocení, že bych se jinam nedostal. Takže, soudruzi, dodatečně děkuji.

Soudcem nebo prokurátorem v dobách komunismu si vás vůbec nedovedu představit…

Vždycky říkám, že ač pod dohledem tu přísnějších, tu benevolentnějších soudruhů ve funkcích předsedů advokátních poraden či krajských sdružení advokátů, ač různě limitováni a mnohdy „za zády“ s kolegy, jež dnes naleznete v seznamech agentů Státní bezpečnosti, byli jsme fakticky jedinou oficiálně trpěnou opozicí ve státě. A bylo otázkou svědomí a osobní statečnosti, jak ten který advokát vystupoval v případech s politickým podtextem. A opět mne provázelo životní štěstí, neboť jsem vyrůstal po boku statečného kolegy doktora Skalníka, který mě spolu s dalšími ochránil jak před opětovnými útoky komunistů z právnické fakulty, tentokrát vedených přes městský výbor strany, tak za mnou stál, když můj bratr jako jeden z pronásledovaných herců ostravského divadla Waterloo podepsal Chartu 77.

Nakonec jste bolševika přežil. Jak se vlastně formovala česká advokacie po listopadu 1989? Co bylo nejdůležitější?

Dodnes mi jde mráz po zádech, když vzpomenu na vzrušenou diskusi v hotelu International v Praze-Dejvicích o svobodné advokacii pod taktovkou nedávno zemřelého doktora Čermáka. Divoká diskuse pokračovala i při jízdě zpět do Ostravy a vůbec se divím, že jsme onu jízdu tuším v únoru 1990 v mlze a vůbec hnusném zimním počasí v mé Škodě 105 S přežili. A proměna advokacie? Byla zásadní, žádné kompromisy, žádné polovičatosti, přechod do svobodného privátu byl okamžitý a absolutní.

Jak to změnilo váš osobní život?

První tři čtyři roky jsem víkendy trávil povětšině vzděláváním a prací ve zcela pro mě dosud neznámých právních agendách. Když jsem byl na onu dobu jednou dotázán při konferenčním vystoupení v Londýně, odpověděl jsem v tom smyslu, že je třeba si uvědomit, že před rokem 1989 byly termíny jako soukromé podnikání, akcie, základní kapitál apod. něco jako „sprostá slova“ a například rodinné foto na letišti pod trestní odpovědností. Pokud však uvažuji o proměnách obecně, pak nejvíc a dosud mne udivují proměny některých lidských bytostí. Být ambiciózní je pro uplatnění v normální společnosti určitě nezbytné, za bolševika však tato vlastnost podmiňovala větší či menší míru kolaborace, takže většina slušných lidí ji v sobě vyhubila. Naopak ambiciózní zůstali ambiciózními.

Je nějaká konkrétní kauza, na kterou jste pyšný?

Před rokem 1989 nás advokátů bylo na celou Ostravu asi dvacet sedm, dnes se počet blíží ke dvěma stovkám. Například obecná kriminalita byla obdobně četná jako dnes, byť bez prezentace bulvárních médií. Obhajob bylo na tisíce a z té doby vybrat největší kauzy by bylo na román. Zmínit bych mohl též některé případy řešené na základě zákona o soudních rehabilitacích, jež mě mnohdy šokovaly. Rok 1989 jsem ale přivítal mimo jiné též proto, že mi umožnil jít jinou cestou než cestou zastupování ve sporných agendách a cestou trestněprávních obhajob. Ostatně mým dnešním krédem je chránit své klienty před soudními spory. Ale pokud už chcete, abych zmínil alespoň jednu kauzu, na kterou jsem byl pyšný, tak proč ne právě tu vaši. Ostatně ústavní nález vydaný ve věci vašich osobnostních práv byl po řadu let často užívaným judikátem. (Šlo o soud kvůli článku o někdejších představitelích moravského politického hnutí HSD-SMS, konkrétně poslanci ČNR Petru Dudeškovi z roku 1991 – pozn. red.)

S jakou vizí jste loni podruhé kandidoval na předsedu advokátní komory?

Na otázku ohledně mého návratu opakovaně odpovídám, že jde o záležitost natolik osobní a komplikovanou, že popsat vnitřní genezi mého přístupu k možné kandidatuře prostě nemohu. Lze snad jen zmínit, že nejdříve bylo důrazné ne, pak nejasné možná a nakonec ano. Po dlouhých debatách, ať již s doktorem Čermákem, nebo kolegy Sokolem či Němcem, dnešními místopředsedy ČAK, jsem prostě dospěl k názoru, že můj návrat může mít smysl. Vizí mám několik, ale zmiňovat je na začátku funkčního období je poněkud ošidné. Ne vše se podaří, a navíc v řadě věcí nejsme vrchními arbitry.

Jaký vlastně má více než třináct tisíc českých advokátů společný zájem?

Společný zájem samozřejmě mají – na nezávislém výkonu advokacie, na přísném dodržování důvěrnosti vztahů s klientem, na respektování povinnosti mlčenlivosti, bez níž by byl klient často jen hříčkou jiných. Jinou věcí je, že mnozí advokáti vnímají přijatelný regulatorní rámec své činnosti jako spadlý z nebe a komoru začnou vnímat, až mají problém.

Opakovaným evergreenem je snaha ministerstva spravedlnosti, respektive vlády, narušit institut mlčenlivosti advokátů. ­Budete ji stále bránit?

Stále a náležitě erudovaně. Opakované zdůrazňování, že povinnost mlčenlivosti je institut chránící klienty, a ne jejich advokáty, že jde o institut s ústavní vahou podmiňující relevantní právní zastoupení, a tím i ústavou zaručené právo na spravedlivý proces, je absolutně nezbytné. I když lze konstatovat, že většina odborníků uvedené skutečnosti respektuje, legislativní ataky vůči povinnosti mlčenlivosti výjimkou nejsou. Aktuálně jsme se ubránili podobnému pokusu v případě novely daňového řádu, novelizace zákona o zpravodajských službách zásadu mlčenlivosti bohužel částečně prolamuje. Za zásadní v současné chvíli považuji rekodifikační proces ve věci zákona o ochraně osobních údajů. Po řadě povětšině vstřícných konzultací s představiteli příslušných správních orgánů si dovoluji být v rámci reálných možností mírně optimistický. Ještě však drobná poznámka směrem do vlastních řad. Prosazovat a bránit základní pilíře nezávislého výkonu advokacie samozřejmě ze strany samotných advokátů předpokládá jednak dodržování závazných etických pravidel, jednak odpovídající právní, ale i obecnou vzdělanost. S tím určitě souvisí námi zahájená příprava nových vzdělávacích systémů, a to jak pro koncipienty, tak pro advokáty.

Kromě snahy o prolamování mlčenlivosti jistě komplikuje práci advokáta i časté vazební věznění vašich klientů.

Podle přesvědčení mnoha obhájců nadužíváno je, státní zástupci a asi i někteří soudci budou mít jiný názor. Spor o nutnost vazby jako zajišťovacího prostředku je veden léta a jedním z pozitivních výsledků je postupný vznik právních norem zpřísňujících podmínky jejího trvání, případně umožňujících vazbu nahradit jiným vhodným institutem. Nyní by k tomu měl přibýt i technický prostředek – elektronická kontrola plnění uložených povinností. V praxi je asi největší potíž v tom, jak a na základě čeho je dovozována reálná hrozba, že konkrétní obviněný uprchne nebo bude pokračovat v trestné činnosti. Z pohledu obhájců jsou v tomto směru představy mnohých, co o věci rozhodují, dost nereálné. Celkově však lze konstatovat, že se situace určitě lepší. Pokud se pak ptáte na související komplikace na straně advokáta, pak ty jsou v porovnání s tím, jakou komplikací je vazba pro klienta, zanedbatelné.

Je vliv komory na legislativní proces dostatečný? Jste pro, aby se komora stala oficiálním připomínkovým orgánem k zákonům?

Stálé zaměření na legislativní problematiku je úkol, který pro komoru byl, je a nadále bude prioritní. Díky aktivitě minulého představenstva získala komora přístup do portálu eKLEP, což je informační systém spravující legislativní činnost na úrovni vlády. Můžeme se proto seznamovat se všemi materiály, jež jdou do připomínkových řízení, a uplatňovat k nim svá stanoviska. Obligatorním připomínkovým místem však nejsme a nemyslím si, že jde o otázku dne. Zásadní je zaměření na tu problematiku, jež se nás, ať již přímo, či nepřímo, týká. Výrazné posílení legislativních aktivit komory však na pořadu dne určitě je. Po mém nástupu jsme mimo jiné provedli rozsáhlou rekonstrukci legislativních sekcí komory a jejich činnost prostřednictvím vedení sekcí přímo navázali na činnost představenstva. Vedle toho ustavujeme odborné komise ad hoc zaměřené na aktuální problematiku, jako je například momentálně rekodifikace civilního procesu. A jsem rád, že účast v nich potvrzují jak elitní advokáti, tak špičkoví odborníci z řad soudců či akademiků.

Jaká je v Česku vlastně míra vymahatelnosti práva a jaký je v tomto směru vliv starých struktur na soudech?

V této věci budu poněkud zdrženlivý. Začnu z jiné strany. Advokacie jako privátní součást justice, jejíž úlohou a povinností je zastupovat či obhajovat i v případech právně nepolíbenou veřejností hůře stravitelných či v neprospěch našich klientů mediálně předem „vyřešených“, je nejčastějším cílem odsudků a jedovatých slin. A já říkám, ať si v první řadě každý zamete před svým prahem. My to činíme a neznám stav, který by měl tak efektivní samočisticí kárné mechanismy, navíc zahajujeme proces částečné profesionalizace jak kontrolní, tak kárné činnosti České advokátní komory. A nyní vymahatelnost práva v Česku? Stručně řečeno, zdlouhavá, komplikovaná a mnohdy s nepředvídatelnými výsledky. Když slyším optimistická sdělení o časových průměrech řešení sporů, musím se pousmát. Je pravda, že tisíc platebních rozkazů například mířících na notorické neplatiče nájemného vyřízených v řádu měsíců vytvoří krásný průměr, a to i při zápočtu náročnějších civilních sporů, kde se finálního výsledku nedočkám ani po pěti a více letech. Jeden případ za všechny. V roce 2014 jsem k nejmenovanému soudu podal standardní správní žalobu. V roce 2017 jsem si dovolil dotázat se, kdy lze očekávat nařízení prvního jednání. Odpověď zněla, že s ohledem na absenci závažných důvodů, jež by ze zákona vedly k přednostnímu vyřízení věci, se případ dostane k projednání někdy v průběhu roku 2018. Takže po čtyřech letech budeme na startu. Vyjadřovat se však konkrétně ke konkrétním soudcům, to po mně nechtějte. Je řada vynikajících, vzdělaných a svému poslání oddaných. A pak je i řada jiných. Tak, jako je tomu v advokacii, mezi státními zástupci či obecně v jiných oborech. Problémy se vážou zejména k těm, kteří jsou vnitřně neloajální se současným společenským zřízením. A ne, že takoví nejsou. Osobně se velmi přimlouvám za vznik Nejvyšší rady soudnictví, samozřejmě při odpovídající účasti státní správy. Vrcholný nositel odpovědnosti uvnitř soudnictví podle mě chybí.

Zvykl jste si už na předsudek, že advokát je ztotožňován se zločincem, kterého obhajuje?

Trestnímu právu jsem se věnoval více než dvacet let a související shakespearovská otázka být či nebýt alter ego svého klienta je stará jak svět. Něco jiného je však vnímání obhájce a jeho obhajoby laickou veřejností. Vnímání vlastní podstaty obhajoby je mnohdy reflexí právního „bezvědomí“ současné populace. Vzpomínám na slova jedné známé, jež na mé letité přátelství s Tomášem Sokolem reagovala svého času slovy: „On mi byl docela sympatický, ale od té doby, co hájí toho Krejčíře…“ Je třeba stále připomínat, že bez obhajoby i toho největšího lumpa není spravedlnosti. Navíc nejen lumpové se děním nejrůznějších okolností stávají terčem obvinění či obžaloby, jež rozhodně nejsou Písmem svatým. A je nezvratným pravidlem, že i ti největší nepřátelé advokátního stavu okamžitě vědí, jaké je poslání jejich obhájce, pokud se sami ocitnou v problémech.

V dobách, kdy protikorupční útvary v součinnosti se státními zástupci zasáhly na Úřadu vlády ČR proti tehdejšímu premiéru Nečasovi a spol., začalo se hovořit o prokurátorské republice. Je to dnes v tomto směru lepší?

V první řadě musím opět zdůraznit, že byť jsem člověk s jasně vymezenými politickými názory, tak momentálně stojím v čele veřejné správy, která je a musí zůstat apolitická. Na první část vaší otázky proto odpovím oklikou – mám na věc podobný názor, jaký svého času vyjádřil pan Schwarzenberg. A o prokurátorské republice bych nemluvil. Jsem přesvědčen, že státních zástupců či státních zástupkyň, kteří vědí velmi dobře, jaká je jejich úloha v justičním systému demokratického státu, je většina. Na druhé straně je pravda, že někteří státní zástupci, zdůrazňuji někteří, zatoužili po místě na slunci, jež jim kdysi patřilo. A že k tomu používají formu televizních novel, je přinejmenším nevkusné. Bohužel stále není historií, že „prostý lid“, v danou chvíli vždy soubor ctnostných a nevinných, má velmi rád veřejný lynč a mnohá média mu ho s chutí zprostředkují. Osobně jsem pak přesvědčen, že mnoho zla způsobila vadná realizace doktríny „stíhat a obžalovat i v případě pochybností“ s tím, že on to vyřeší soud. Podobný postup dle mého názoru do našeho trestního pořádku prostě nepatří.

V tom případě hrály u soudu téměř hlavní roli odposlechy. Jak se díváte na jejich nadužívání coby důkazů u soudů?

Nejde primárně o nadužívání odposlechů coby důkazů u soudů, to je již konečná fáze, ale o podmínky jejich nařizování či povolování. Uvedená problematika má dvě části. Politickou a pak ryze právní. Ta politická spočívá v tom, jaké podmínky pro odposlechy nastaví zákonodárce. Jestli fakticky pro užití téměř kdykoliv, kdy někdo vypadá i jen podezřele, nebo pouze tam, kde už existuje skutečně důvodné podezření z páchání závažné trestné činnosti při současné nemožnosti obstarat důkazy jinak. Z tohoto pohledu se nezdá, že by se naše právní úprava nějak zásadně odlišovala od právních režimů v jiných zemích Evropské unie. Pro nás je důležitější právní rovina věci, konkrétně pak aplikační praxe. Tedy v jakých případech soudy dovozují důvodnost odposlechu. To už je horší. Zase je však třeba vnímat, že i tato problematika se vnitřně dělí. Jednou věcí je objektivní důvodnost odposlechů a věcí úplně jinou přesvědčivost opatření, jímž je daný odposlech nařízen či povolen. Mnohdy je problém především v nepřezkoumatelnosti důvodů, pro které byl odposlech soudem nařízen. Celkově zatím mezi obhájci vládne ten názor, že v některých případech jsou soudy přehnaně benevolentní a připouštějí odposlechy tam, kde pro to zákonné podmínky buď splněny nejsou, anebo je návrh státního zástupce přesvědčivě neuvádí. Samostatnou kapitolou jsou pak případné odposlechy na lince obhájce–klient. Jejich absolutní nepřípustnost je u nás někdy relativizována, a to bez ohledu na jednoznačný zákaz v rámci komunitárního práva.

Odkazujete se na země Evropské unie. Čím je nám vlastně ku prospěchu valící se legislativa z Bruselu, jež se vyznačuje vypjatou ochranou osobnostních práv, rovnosti atd.?

Kdyby ochrana, o níž hovoříte, vycházela z letitých evropských hodnot a samozřejmě též z přiměřeného respektu k lidské jinakosti, nebyl by problém. Otázka zní, v jakém rozsahu by pak bylo třeba složitých legislativních úprav, možná by stačilo desatero. Nedávno jsem v Bruselu absolvoval řadu jednání mimo jiné se zástupci Komise vedené eurokomisařkou Věrou Jourovou, některými poslanci Evropského parlamentu a také velvyslancem České republiky při Evropské unii. A mohu říct, valí se toho na nás opravdu dost. Mě v současné době přirozeně zajímá zejména to, co se týká samosprávných stavů, neboť záměry směřující k ingerenci státní správy a byrokratické centralizaci se periodicky opakují a jsou tu opět. Záminkou je tentokrát kauza Panama Papers. Jsem rád, že v tomto směru se můžeme opřít o relativně silný hlas Sdružení advokátních komor států Evropské unie (CCBE), v jehož čele nyní stojí český advokát a člen představenstva ČAK doktor Mokrý. A mohu říct, že ani intenzívní práce zástupkyně komory v naší bruselské kanceláři není bezvýznamná.

Svobodná advokacie je jedním z pilířů demokracie. Když se podíváte na dnešní neformální parlamentní většinu – ANO, KSČM a SPD, tedy strany, které mají demokratický programový deficit –, neobáváte se o osud české demokracie?

Opět připomínám, že komora a její představitelé jsou a musí být apolitičtí. Takže pokud mám nějak reagovat, tak oklikou. Volební výsledky, respektive jejich část, jsou dle mého přímo úměrné oblibě některých filmových komedií. I to patří k demokracii. V hodinách gymnazijní literatury jsme se učili, že začátek katarze vždy navazuje na kolizi a krizi. Takže byť bez upřesnění, v jaké fázi se momentálně nalézáme, mi nezbývá než být „literárním optimistou“. A dovolím si drze optimisticky nepochybovat, že na svobodné a nezávislé advokacii mají určitě zájem všechny ostatní součásti justice v tom nejširším slova smyslu, ale též politici, kteří snad dobře vědí, že před každým z nás je i nějaká budoucnost.