Den vlajky, den bláznů. Jak přežít arabský státní svátek bez nervového rozkladu a otravy nikotinem?
Emiráťané jsou pověstní slaviči, a kdyby mohli, slavili by i Den sokola nebo Den na obloze byl mrak. My, děti ze stanice satelit SSSR, oslavy nemáme rádi, dokonce bych se nebála použít výraz: Jakékoliv oslavy se nám od dob socialismu hnusí. Jako děti jsme byly zataženy do šílených lampiónových průvodů a pod záminkou blikotavých světýlek nám byly vymývány mozky. Můj bratr si dokonce vyrobil mávátko z Merkuru.
Ale zpět k Emirátům. SAE žádný socík nezažily, a tak jakákoliv oslava se hodí k nákupu kostýmů, čokolád balených v národních barvách, vypouštění balónků, výsevu papírových třásní z helikoptér či osvětlení budov. Jednou z oblíbených akcí je ucpávání hlavních dopravních tepen, mávání vlaječkami z oken zaparkovaných aut na šestiproudé dálnici a arabské výkřiky znamenající zřejmě AŤ ŽIJE (zde si dosaďte kdo nebo co).
No a i my ve škole musíme slavičství podporovat, ale v trošku okleštěné podobě. Ředitelka rozhodla (protože je tlustá), že se rodičům zakazuje nosit do tříd jakékoliv sladkosti k oslavám Dni vlajky. Všichni rodiče přinesli hromady sladkostí v barvách vlajky a na emailový dotaz, zdali někdo dostal cukrovinky, všechny učitelky odpověděly unisono NE a pak si na tajné whatsappové skupině poslaly fotografie nejrůznějších dortů ve tvaru a barvách vlajky. Já jsem dětem rozdala jakési černobíločervenozelené buchtičky s komentářem: „Tady máš zdravou sušenku.“ Nesnědla pouze Fatima, která se kreativně vymlouvala, že má alergii na prach, ale já jsem již zvyklá na různé nesmysly a poradila jsem jí, ať dá sušenku tedy Ahmedovi, ten totiž na nic alergii nemá.
Při veřejném shromáždění na hřišti jsem se natočila tak, aby mě viděl ředitel všech tří kampusů, neboť jsem hlasitě zpívala emirátskou hymnu Ishi Biladi. Doufala jsem, že si toho všimne a že mi třeba i přidá na výplatní pásce. Bohužel, ke konci hymny student Khalid kousl spolužáka Hamada až do krve, a tak jsem potupně odváděla kousnutého chlapce ke zdravotnici, čehož si ředitel všiml zcela určitě.
Závěrem Dne vlajky jsme (učitelky) dostaly za úkol vyrobit nějaký vlajkově inspirovaný projekt. Mojí první volbou samozřejmě byla koláž, neboť při použití lepidla a nůžek se děti na dlouho zabaví a moc neotravují. Hned na začátku hodiny však Meera nastřihla žáku Khalifovi kalhoty, a tak jsem je musela vzít k arabské koordinátorce, která se sepcializuje právě na tyto a podobné incidenty. Khalifova matka byla rozčílená a do telefonu vykřikovala: „Proč zase Khalifa? Minule taky díra v košili a teď kalhoty! Proč vždycky Khalifa být pořád postříhaný?“ Nebyla jsem si jistá, zdali si Khalifa nestříhá oblečení sám, aby byl zajímavý, nicméně děti jsem nechala u koordinátorky a vrátila se do třídy. Asistentka mezitím nastříhala hromadu srdíček v barvách vlajky a děti lepily, až se jim zpod papíru kouřilo.
„Miss, vy můžete pustit pro my ňáká relaxační muzika?“ zeptala se Salama.
„Žádná relaxační nebude,“ odpověděla jsem nasupeně,“ minule jste klavírní sonátu překřikovali a dupali do rytmu, a tak jsem nebyla vůbec relaxovaná a musela se uklidnit třemi nikotinovými žvýkačkami zároveň!“
Hodina lepení naštěstí končila a děti odcházely se služkami domů pokračovat v oslavách Dne vlajky.
Všichni nastoupili do obrovských Landroverů a odjeli ucpávat dopravní tepny. Yalla, ať žije den emirátské vlajky!
