Učitelka na tripu. Jakou zvolit medikaci, když berete třídu malých zlobidel do simulace reálného světa?
Já vím, že už jsem o školních výletech psala nesčetněkrát, ale tento byl tak výjimečný, že mám nutkavou potřebu se svěřit publiku širšímu než kočce a morčeti mojí kamarádky. Školní výlety jsou pro učitelky prvních tříd záležitostí podobnou Kladivu na čarodějnice.
Děti mají neustálou potřebu chodit na záchod, svačit, obědvat, zavazovat tkaničky, kousat spolužáky, ztrácet se, plakat, padat ze sedadel autobusu a ptát se: Už jsme tam? Už jsme tam? Už jsme tam? Kdy pojedeme zpátky? Do toho volají pološílení rodiče a ptají se na wellbeing svého potomka, který se momentálně pomočil a teď se válí po zemi a olizuje podlahu. Vedení školy se nadouvá jako holub na báni, že opět zorganizovalo naučný program pro děti. Samozřejmě není zorganizováno nic a po pěti hodinách na tripu se učitelky hroutí a pláčou hlasitěji než děti. Ne tak já!
Již dávno jsem se pasovala do funkce učitelky století. Myslím, že to bylo během covidu, když jsem vyhrála soutěž o učitelku měsíce února (kandidáty vybírali abecedně), a pak soutěž odumřela, takže jsem si titul nechala již doživotně. Ale neodbíhat od tripu. Jako učitelka století jsem vyhrála již brzy ráno, když jsem si po zralé úvaze vzala Lexaurin. V době, kdy se začaly scházet rozjívené děti, jsem již byla ve smířlivé náladě a začala děti fotografovat a oprašovat jim uniformy. Moje třída je prostě nejlepší! Žáci se v mém růžovém opojení krásně seřadili a nastoupili do autobusu. Asistentka je přepočítala a na rozdíl od ostatních devíti učitelek se nám během cesty ze třídy do autobusu nikdo neztratil ani nepoblinkal.
„Ahmeda, Khalida a Zajeda chci v jiném autobuse,“ poprosila jsem asistentku, která potenciální neplechy vzorně převedla do autobusu číslo 1. Řidič autobusu nemluvil anglicky, a tak jsem mu jenom ukázala palce nahoru, jakože ok a můžeme vyrazit. Žáci krásně usnuli na prvním kilometru a já jsem nafotila krásné snímky dětí, krajiny, asistentky i autobusáka. Na učitelské whatsappové skupině již frčely stížnosti. Pch. Kolona žlutých busů konečně zaparkovala před centrem Kidzania, což je takové středisko pro děti, kde se mají naučit, jak vydělávat peníze. Pch podruhé. V uzavřených prostorech tohoto poloblázince se nacházejí stánky napodobující obchody, nemocnice, poštu, reustauraci a podobně. Sem lezou děti a zřízenci je nutí předstírat nejrůznější práce, za které děti vydělávají „peníze“ převedené na „kreditku“. Sedmileté děti fejkovou kartu většinou do pěti minut ztratí a hořce pláčou. Učitelky tedy doprovázely rozjívené a neustále se ztrácející děti. Ne ale já. Moje děti jsou přece samostatné. „Běžte všichni na policii!“ poradila jsem jim a zaparkovala se u opravdového stánku s kávou a donuty. Po chvíli se některé děti vracely jako bumerang, že chtějí, abych chodila s nimi a že mají hlad. Zde jsem již měla připravenou krabici donutů. Pěkně jsem žáky krmila jako hejno kuřátek a posílala je do nemocnice.
Kolegyně Ramone sdílela na Whatsappu fotografie žáka Hamada, který protrhl trampolínu v cirkuse, a zdálo se, že si natrhl šlachu. Přitom cirkus se nacházel hned vedle nemocnice! Nemocnice disponovala i sanitkou, která nabourala žáka z 1C. Učitelky se začínaly postupně hroutit a vyhrožovaly odchodem ze školy, která je nepodporuje a nepomáhá. Pch. Moje děti se bavily skvěle a bez pedagogického dozoru se učily samostatnosti a obezřetnosti. Nikdo na ně nekřičel a nestresoval je. Já, Miss, jsem si užívala královsky, stále na lavičce u Crispy Creme pozoruje cvrkot (řev) Kidzanie. Nádhera! Po cestě zpátky se všechny autobusy ztratily, neboť můj autobusák tentokrát vedl kolonu, a jak se později ukázalo, včera přijel z Indie a v Abu Dhabi přetím nikdy nebyl. A tak jsme strávili nádherné dvě hodiny na okružní jízdě. Zatímco všechny ostatní učitelky nadávaly na Whatsappu, já i moji žáci jsme si znovu krásně zdřímli. Po skvělém školním výletě jsem se ještě s dětmi ve třídě podívala na pár epizod kresleného seriálu Ben and Holly a poslala vzorné žáky domů bez jakýchkoliv zranění. Nevím, proč jsou ostatní učitelky tak negativní, permanentně kvílí a stěžují si. No, vlastně si nejsem jistá, jak to všechno doopravdy bylo. Ale ráda bych zde poděkovala slovinské farmaceutické firmě KRKA, která by měla k účinkům Lexaurinu připsat: vhodné pro učitelky vystresované ze školních výletů. Děkuji.
