Dechberoucí Morava, kokoti a starý Brůna aneb Blondýna na sebevražedné túře
Někteří mí známí z Česka se mě už dávno neptají, jak se mám nebo co je nového, protože mají aktuální informace z mých sloupků. O vybraných kamarádkách také ráda píšu, protože je s nimi legrace. Tak třeba I. H., známá to brněnská kardiochiruržka, nám za poslední rok nějak zvlčila a do jejího slovníku přibyla zajímavá slova jako „kokot“, které dříve používala jen velmi zřídka. S I. H. jsme tradičně vyrazily na túru do Předklášteří, kde se dá vidět i jakási basic rozhledna (dřevěná, dvě patra).
I. H. začala již po cestě komentovat cyklisty poznámkami „nemohl bys jet víc veprostřed silnice, ty kokote?“ vědoma si toho, že kdyby výše jmenovaného klepla pepka, musí ho jako lékařka ze zákona oživovat. Velmi jsem se smála a pak na ni zkusila psychologickou metodu zvyšování sebevědomí lichotkami: „Ty dnes tak krááásně jedeš, ty jsi úplně báječná řidička.“ „Běž do prdele, huso,“ odpověděla, protože mě dobře zná a chápe, že jakákoliv optimistická fráze by v mém mozku samovolně nevznikla. Zaparkovala na začátku pěší cesty, kam se nyní snažili nacpat nějací fousatí chlapi na obrovských tříkolkách. „Tohle je pro pěší,“ řekla I. H. a trochu tišeji dodala: „Kokoti.“ Opět jsem se smála až do přechodu vlakové trati, kde jsem si lehla na koleje a odmítala vstát, protože mě napadlo, že život vlastně stojí za prd a je třeba začít vybírat způsob elegantního odchodu. Teď se zase začala smát I. H. a vyfotila mě ležící. „Tak a teď vstávej, huso, nejsi žádná Bartošová.“ Chudák Iveta Bartošová.
První odbočku I. H. vybrala v lese, kde je prý takový kopeček, a když po něm vylezeme, dostaneme se k rozhledně. Prý kopeček. Do pekelného kopce se sklonem svahu asi 85 procent jsme lezly po čtyřech jako nějací orangutani. Po asi pěti minutách jsem se již ptala, zda už jsme na vrcholku, a stěžovala si, že mě bolí nohy. I. H. lhala, že už skoro, až do té doby, než uslyšela zvuk motorových pil a PRÁSK! Asi dvacet centimetrů od její hlavy přistál obrovský jehličnatý strom. Na vině byli tři dřevorubci, kteří tam káceli jako o život.
„Ježišmarjá, vždyť vás to málem zabilo!“ vykřikl jeden z nich. I. H. vyletěl adrenalin a zařvala na ně svým slabým hláskem: „Proč tam nemáte nějakou ceduli… kokoti?“ „No, to bychom asi měli, že,“ zastyděl se dřevorubec. Já jsem se hlasitě smála, protože se mi líbilo letos nové a hojně používané slovo v asertivním slovníku kamarádky. „Tak my až půjdeme dolů, budeme křičet, aby to na nás nespadlo, jo?“ domlouvala jsem s chlapíky, kteří tam stáli jako solné sloupy, neboť se stále vzpamatovávali z otřesné události.
„Tak vidíš, huso, jak nám to pěkně odsýpá,“začala si u rozhledny libovat I. H., „hotový SUICIDE HIKE.“ „Ano!“ vykřikla jsem nadšeně. „Napíšu o tom do Reflexu! Doufám, že mi nevyškrtají ten tvůj výběrový slovník, cha cha.“ Pak jsem I. H. donutila, ať mě vyfotografuje v pozici „skok z rozhledny“, abych ho měla do sbírky, kterou jsem zamýšlela poslat někomu s podobně morbidním smyslem pro humor. Z kopce jsme již hlasitě křičely: „Pánové dřevorubci, turistky procházejí, prosím nekácejte!“ Křičela jsem hodně nahlas, abych přehlušila poznámku I. H. „vy kokoti“. Chlapíci si oddechli, že hlásíme, a dali si rauchpauzu. „Mohla bych vás ještě poprosit o fotečku?“ zeptala jsem se. „Jakou?“ zeptal se ten prostřední, který byl nejméně stydlivý (kokot). „No, kamarádka tady je spisovatelka,“ vysvětlila I. H., „a ona bude o naší sebevražedné túře psát. Takže potřebuje i inspiraci. Ona si položí hlavu tady na pařez a vy budete předstírat, že jí tu hlavu sekáte.“ Prostřední dřevorubec souhlasil s tím, že ta fotka nebude někde na internetu. No, fotka tu přece není! Po vydařeném snímku se chlapík rozkurážil a začal kývat sekyrou a proklamovat: „Otec Brůna byl už od rána nějak neklidný...“ Což jsme natočily také a pochválili sekerníka za skvělý herecký výkon.
Dále jsme již procházely poklidnou moravskou krajinkou a nic sebevražedného se nedělo, a tak jsem alespoň nutila I. H., ať jí co nejvíce lesních jahůdek, neboť některá z nich by mohla být omylem zaměněna za vraní oko a já bych pak vlastnila její úplně poslední fotografii. Ale nic se jí nestalo. Na závěr jsme zapluly do jakési předražené (jako v Česku dnes již všechno) cukrárny, kde jsme si stylově objednaly rakvičky a věnečky. Když prodavačka nahlásila cenu zákusků, řekla jsem naopak „kokoti“ já.
A to byla sladká tečka za krásnou vycházkou zasazenou v dechberoucí (toto slovo nesnáším) moravské přírodě komplet s Brůnou, kokoty a mrtvým krtkem, kterého jsem dříve nezmínila, ale teď už se docela přikláním k názoru, že asi také spáchal sebevraždu. Chudák.
