Blondýna v nesnázích: Jak se zbavit plísně? Pomůže jedině lexaurin
Asi jsem se už dlouho měla nějak moc dobře, protože po návratu do Abú Dhabí mě začaly stíhat pohromy podobné scénáři deseti egyptských ran. Nejprve mi zdechla baterie do auta a musela jsem koupit novou. S novou baterií jsem úspěšně odřela pravou stranu auta o sloup, a to tak pěkně, že dveře byly fest promáčklé (tohle již podruhé za rok 2023, pojišťovna má ze mě radost). Dva měsíce jsem si užívala jako o závod a na chatičku v zemi, kde je pětačtyřicet stupňů a devadesátiprocentní vlhkost vzduchu, jsem ani nepomyslela.
Vypadá to dobře, řekla jsem si po příjezdu v noci, když jsem na teploměru viděla jen 28 stupňů. Hned jsem si nachladila na 15 a šla spát v lyžařské bundě. Jinak jsem sice bordelářka, ale čistotná, a tak jsem si na druhý den pozvala uklízecí četu. A že chci „deep cleaning“. Což pro Filipínce znamená vytřít i uvnitř poliček. „Madam!“ telefonovala mi zděšeně jedna z uklízeček, „vy mít plíseň všude! V postel, v šuplík, v bota, všude!“ Hned jsem pohromu jela zkontrolovat a málem padla do vývrtky. Bylo to všude. Zelené, černé, mapy plísní všude. Schovávaly se v místech, kam člověk normálně neleze, jako pod matrací, pod postelí, na spodní straně šuplat. Peklo! Nejprve jsem se zhroutila a začala plakat. Poté jsem si vzala Lexaurin, neboť jsem uznala, že mám důvod. Za třetí jsem zavolala mamince, která mi vynadala, že místo žraní Lexaurinu jsem již mohla skočit do obchodu, koupit sprej proti plísni a chatičku vysprejovat. Toho jsem však již nebyla schopná.
Obvolala jsem tedy „manažerku ubytování“, „koordinátorku prvního ročníku“, ředitelku, správu budovy a rozjela to po italsku. „Byt je plný plísně! Nemohu dýchat, umírám! Emergency! Zde již bydlet nemohu...“ Nejsoucitnější byla koordinátorka a ředitelka, které slíbily, že mi pomohou poté, co jsem se snažila přestěhovat do jejich bytů. Ředitelce jsem dokonce navrhla, že budu spát klidně ve třídě a mýt se na dámských záchodcích. „Manažerka ubytování“ však byla velmi chladná, přestože jsem opět vyhrožovala přestěhováním se do jejího sídla. Ačkoliv nevím, kde bydlí. Postřik nezajistil nikdo, jen se dostavili dva Indové, kteří odvezli postel s matrací a dva noční stolky do krematoria nábytku.
Po vyprchání lexaurinové euforie jsem začala obsesivně čistit celý byt octem. Brzy to zde zapáchalo jako v britském stánku Fish and Chips. Za vlast padlo osm párů bot, které jsem oplakala a pietně hodila do odpadové místnosti. Ta plíseň se jich držela jako hovno košile. Od té doby jsem každý den plakala v ředitelně, kde jsem ředitelce ukazovala vyrážku na obličeji způsobenou stresem a stěžovala si, že žiju jako zvíře. Ano, jsem velmi dramatická. Takže uvidíme. Dostanu novou, neplesnivou chatičku, anebo si budu muset přinést molitanovou podložku do 1.A? Dávám novou várku oblečení do pračky plné Boraxu a beru si další Lexík. Dopadne to dobře, povzbuzuji se a čekám na dobré zprávy. Jinak jezdím v opraveném autě po Reem Islandu a vyhlížím nějaký pěkný most. Jenže teď v tom horku a vlhkosti by nepřežil ani bezdomovec. Tak mi držte palce, nebo se k vám nastěhuji.
