Berušky, motýlci a housenky aneb Ty nejhorší děti dejte ke mně do třídy
Tak a teď zase něco ze soudku arabského školství, protože to už tu dlouho nebylo. Moje letošní první třída je nejslabší ze všech tříd, které jsem kdy učila. Neumí držet tužku. Neumí psát, číst ani počítat. Všichni. Ředitel viditelně uspořádal nějaký konkurs na zařazení do mé třídy. Něco jako: Tak ty nic neumíš, chceš se jen válet po zemi jako vorvaň a na záchodě trávíš většinu výuky? Výborně, dáme tě do třídy miss Blanky. A ty se počůráváš a máš celoroční zelenou nudli u nosu? Miss Blanka. Odmítáš pracovat a místo toho se schováváš ve čtenářském koutku, kde jíš knižní papír? Miss Blanka. Nejchytřejší z nich je Ahmed, roztomilý autista, který poslouchá, pracuje a má mě rád. Už teď jsem ho naučila pár anglických vět: I love miss Blanka a I love miss Sylvia (to je moje asistentka). A my ho máme také moc rády a dáváme mu spoustu nálepek a chválíme ho, když sedí u stolečku a pracuje.
Moje kolegyně miss Aoife má mnohem chytřejší děti. Občas se chodím přiučit do její třídy, protože se mi líbí její klidný a systematický styl. Nestačila jsem se divit, když je rozdělila do tří skupin na matematiku: Sokoli, velbloudi a přímorožci a řekla: sokoli, běžte k modrému stolečku. Asi šest dětí se zvedlo a v klidu a pomalu se odsunuly k modrému stolečku, kde začaly samostatně počítat po dvou, pěti a deseti. Stejné to bylo s velbloudy a přímorožci. A mně se to líbilo tak, že jsem se rozhodla to stejné vyzkoušet ve své třídě.
Asistentka vyrobila vizuální pomůcky. Šla jsem do toho. No, posadit je na koberec trvá asi dvacet minut, neboť jeden se válí, druhý chce „záchot“, další má hlad a zbytek se ptá, jestli už jdeme domů. „Nejdeme, odpovídám, je osm ráno.“ „Jo, je teprve září,“ upřesňuje student bez zvednutí ruky, „domů jít až v sobota.“ Děti ho odmění burácivým potleskem, protože neznají dny, měsíce, roky ani hodiny.
„Dobrá. Dnes vás rozdělím do tří skupin: motýlci, berušky a housenky.“ „Miss, co husanky?“ Promítám obrázek housenky. „Jo, ten housák!“ předstírají děti porozumění. „Tak já vám teď přečtu, kdo je motýlek, a ten si půjde sednout k růžovému stolečku.“ Všechny děti se zvedají a berou útokem růžový stoleček. „Ne! Ještě jsem neřekla jména,“ zvedám hlas. Dalších dvacet minut trvá usadit je zpátky na koberec. „Ahmede, ty jsi motýlek. Běž si sednout k růžovému stolečku.“ Sedá si k modrému stolečku. Asistentka ho jemně přesunuje k růžovému. „Fatimo, ty jsi také motýlek, běž k růžovému stolečku.“ „Ale já být houska,“ oponuje. „Nejsi housenka, co to povídáš?“ Hádá se, že na nástěnce vidí svoje jméno pod obrázkem housenky a ukáže na Abdulla Mohammeda. „To není tvé jméno,“ vysvětluji, ale Fatima už pláče, válí se po zemi a nakonec uteče ze třídy. Asistentka sprintuje za ní. Abych si nemusela dát ve výuce panáka, přesunuji Fatimu do housenek.
Koncem hodiny máme tři skupiny, ze kterých dva motýlci sedí v beruškách a housenky jsou půl napůl v motýlcích. Jedna beruška se schovává u motýlků pod stolem a dvě housenky utekly do knižního koutku, kde se mlátí knihami po hlavě. Jedna beruška usedavě pláče, že neví, co je. Housenka se počurala a motýl rozlil vodu po celém stolku. Hodina je skoro u konce,a já si říkám: Seru na housenky, berušky i motýlky. Příště je rozdělím na Lexaurin, Rivotril a Ativan, budou sedět, kde chtějí, a opisovat čísla z tabule. Jinak dopadnu jako učitelka Hajská: „Smolíček byl malý pacholíček a vy jste všichni pacholci!“
