Josef Pekař: Starý mládenec, který demytizoval Jana Žižku, husity i bitvu na Bílé hoře

„Není třeba velkých pomníků nad tímto novým hrobem, neboť pravým náhrobkem historiků, tak jako králů a vojáků, jsou samy dějiny. Ale loučíce se s mužem, jehož dílo je aure perennius, připomínáme si s dojetím jeho lidské stránky. Vysoký, silný, trochu selské tváře; připomínal spíš zemanského statkáře než člověka, který strávil svůj život skloněn nad knihami a papíry. Jaksi v nesouhlase s tou statnou postavou byl hlas, vždycky poněkud dušný a naříkavý; a ještě více u toho silného muže překvapovala naivní bezmoc a životní nepraktičnost velkého dítěte a podivínského starého mládence.“

Těmito slovy, která jej dokonale vystihovala, se s jedním z nejvýznamnějších českých historiků všech dob – profesorem Josefem Pekařem, jenž den předtím zemřel – rozloučil v Lidových novinách 24. ledna 1937 spisovatel Karel Čapek.

Poté pokračoval: „Vzpomeňte si, jak historicky skvělým a čestným gestem podával osmdesátiletému Masarykovi svůj uctivý hold, tak říkajíc na hrotu polemického meče, jejž tolikrát zkřížil s Masarykovou filosofií dějin. V tom byl celý muž, ve kterém srdce i forma dokonale a velkoryse splývaly v jedno; chceme-li brát vážně slovo, jež vyšlo z oběhu, byl to muž aristokratický. Ocenit jeho velkého ducha je věcí historiků; ale jeho velkodušnosti vzpomínají s úctou všichni, kdo měli čest ho poznat.“

Josef Pekař se narodil jako druhorozený syn v Malém Rohozci u Turnova 12. dubna 1870. Jeho otec, rovněž Josef, byl malorolník, respektive spíš chalupník, který měl ovšem štěstí a sňatkem s dcerou bohatého sedláka Františkou Černou se z něj stal zámožný člověk. V roce 1874 dokonce zakoupil od svého tchána statek v Daliměřicích (nyní součást Turnova), který byl největší ve vsi, a tak si mohl dovolit o šest let později poslat svého syna na gymnaziální studia do Mladé Boleslavi.

Velký vliv na budoucího historika měl jeho strýc, bratr matky Františky, spisovatel a poslanec Zemského sněmu Království českého Jan Matouš Černý, jenž dosáhl významného postavení a stal se velkou rodovou autoritou. Mladého Josefa povzbuzovala k cestě vzhůru i matka Františka, která ho často popichovala slovy: „Ty nikdy nebudeš jako strýc.“ Budoucnost naštěstí ukázala, že se mýlila. Bohužel, matka zemřela, když bylo chlapci čtrnáct let.