Smrt na Švédských šancích: Poválečná vražda 267 lidí, mezi nimiž převažovaly ženy a děti

Transportu 17. pěšího pluku z Petržalky, v jehož řadách byli zasloužilí vojáci Slovenského štátu i členové partyzánských oddílů, velel štábní kapitán Eugen Surovčík. Se slovenskou Rychlou divizí se v jedenačtyřicátém roce účastnil tažení na východní frontě a získal dvě válečná vyznamenání – Za statečnost v boji a německý Železný kříž. Během Slovenského národního povstání už bojoval proti Němcům, v únoru 1945 se pak přihlásil do řad postupující československé armády.

Četař aspirant a osvětový důstojník pluku Friedrich Schmitzer, který používal jméno Bedřich Smetana, se po intermezzu v armádě Slovenského štátu stal na začátku září 1944 komisařem partyzánské brigády J. V. Stalina, již vedl Alexej Jegorov. Tito partyzáni 21. srpna 1944 odvedli 187 mužů německé národnosti ze Skleného, aby hloubili zákopy – vykopali si vlastní hrob. Pokyn ke střelbě dal politický komisař Leonid Slavkin. Zabití německých civilistů tehdy vyšetřoval polní soud, zda se do srpnové popravy zapojil také Schmitzer-Smetana, není jisté. (Jednotky SS, které masakrovaly slovenské obyvatele vesnic, se pomstily za Sklené vraždou stejného počtu civilistů…)

Vyučený knihvazač poručík Karol Pazúr po vzniku Slovenského štátu vstoupil do Hlinkovy slovenské ľudové strany a Hlinkovy gardy. Dobrovolně se hlásil na práci do Německa. Se slovenskou Rychlou divizí se jako voják dostal do Sovětského svazu, ve třiačtyřicátém padl do zajetí, respektive přešel k Rudé armádě a docílil toho, že se stal osvětovým důstojníkem u 2. československé paradesantní brigády. Spřátelil se s Bedřichem Reicinem, v prosinci 1944 vstoupil do komunistické strany a do konce války to dotáhl na podporučíka.

Bratr Karola Pazúra Július byl v roce 1932 odsouzen za špionáž ve prospěch Maďarska. Kvůli zločinům vůči civilním obyvatelům, jichž se Július Pazúr dopustil jako člen zbraní SS, byl tento horlivý hlinkovec na konci války zadržen a postaven před lidový soud v Trenčíně. V červnu 1945 se nacházel ve vazbě. Pazúrova sestra Etela se úzce stýkala s německými důstojníky. Karol Pazúr si byl válečné rodinné zátěže vědom. A neztrácel čas… V devět ráno 18. 6. 1945 se dostavil do kanceláře bezpečnostního referenta Okresního národního výboru v Přerově Vladimíra Vinceny a uvedl, že je důstojníkem Obranného zpravodajství. Dotazoval se, zda ONV zajistil nějaké osoby německé národnosti a kolaboranty. Žádal, aby mu tyto osoby, jež se nacházely v zajišťovací vazbě, byly vydány. „Odmítl jsem vyhověti jeho požadavku,“ vypověděl Vincena ve svědecké výpovědi a dodal: „Domnívám se, že když nepochodil u mě, vyhlédl si novou oběť.“

Nenápadně a v noci

Když Pazúr pohořel na Okresním výboru, zaměřil se na karpatské Němce z odstaveného vlaku, kteří se na Slovensko vraceli z Rumburku a Šluknova, kam byli evakuováni převážně z Dobšiné, ale i Janovské Lehoty, Kežmarku nebo Mlynice na začátku prosince 1944. S Bedřichem Smetanou a dalšími několika vojáky provedl kontrolu jejich osobních dokladů. Shodou okolností byli ve vojenském i civilním transportu sousedé z Dobšiné… „Pazúr zistil, že v transporte se nachádzajú Nemci, dohovoril sa spolu s čat. asp. Bedrichom Smetanom, že týchto Nemcov postrieľajú a že ich majetok rozdelia medzi vojakov a miestne obyvateľstvo. Veliteľovi pluku škpt. Eugenu Surovčíkovi pri tom falošne predstieral, že sú to príslušníci zbraní SS. V transporte sa však väčšinou nadcházali starí ľudia, ženy a deti,“ píše v žalobě z 16. července 1948 vrchní vojenský prokurátor plk. JUDr. Anton Rašla.