Leopold II. Belgický: Majitel státu, ve kterém ležely hromady useknutých rukou

„Kdyby se prý, jak píší, nevinná krev, kterou v Konžském státě prolil král Leopold, nalila do džberů a džbery by se postavily vedle sebe, řada by byla dlouhá dva tisíce mil, kdyby kostry jeho deseti miliónů vyhladovělých a zmasakrovaných mrtvých mohly povstat a pochodovat jedna za druhou, trvalo by jim sedm měsíců a čtyři dny, než by minuly daný bod, kdyby se naházely na jednu hromadu, zabraly by víc místa než St. Louis i se Světovou výstavou, a kdyby naráz tleskly kostlivýma rukama, bylo by to příšerné zachrastění slyšet do vzdálenosti – čert to vem, mám toho dost!“

Tak hřímá hlasem krále Leopolda II. Belgického spisovatel Mark Twain ve svém málo známém, ale o to více fascinujícím pamfletu Samomluva krále Leopolda (King Leopold’s Soliloquy) z roku 1905. Jedním dechem se tu hořce vysmívá americkým politikům – to když nechává zvrhlého monarchu citovat následující rezoluci: „Vláda Spojených států dává na vědomí svoji sympatii a souhlas s humánními a blahovolnými záměry (mých konžských plánů) a přikazuje úředním představitelům Spojených států na souši i na moři, aby vlajce Konžského státu vzdávali čest jako vlajce spřátelené vlády.“

Soukromý podnik

Jeli v tom snad úplně všichni. Poté, co ambiciózní třicátník nastoupil v roce 1865 po smrti svého otce na belgický trůn a začal se po vzoru Británie a Francie poohlížet po úrodných plochách v jiných částech světa, jež by si mohl podmanit, podařilo se mu do svých aktivit zainteresovat neuvěřitelné množství důležitých osob. „Malá země, malí lidé,“ tvrdil. Proto se pro Belgii snažil získat území v Brazílii, na Filipínách, na Tchaj-wanu či v údolí Nilu. Nikde neuspěl, zdálo se, že své velikášské snění nikdy nepromění v čin. Pak si ale přečetl reportáže z africké výpravy velšského dobrodruha Henryho Mortona Stanleyho.