120 let Tour de France: Pašerák a kuřák prvním vítězem. A také jízda na oslu i vlakem nebo varovná střelba
Nelze polemizovat o tom, jestli je Tour de France největší závod cyklistické historie. Samozřejmě že je. A lze jen obdivovat umění i nevýslovnou vytrvalost jezdců. Současných i minulých. Jen je těžké uvěřit, že svých výkonů dosahují bez použití podpůrných prostředků, takže z nás, diváků a fanoušků, vlastně dělají hlupáky.
Všechno začalo nápadem mladičkého Géa Lefèvra, redaktora cyklistické sekce deníku L‘Auto-Vélo, uspořádat pro podpoření prodeje šestietapový závod po celé Francii. Šéfredaktor Henri Desgrange, někdejší skvělý cyklista (držitel světového rekordu v hodinovém závodu z roku 1893), o tom však nechtěl ani slyšet. Finančního ředitele deníku Victora Goddeta ovšem myšlenka nadchla a předal Desgrangeovi klíče od trezoru s tím, aby si z něj vzal tolik peněz, kolik potřebuje. Díky tomu mohlo vyrazit 1. července 1903 od kavárny Reveil Matin v Montgeronu na předměstí Paříže na trať šedesát odvážlivců.
Třetina z nich byli profesionálové, zbytek amatéři, nezaměstnaní a dobrodruzi. Reportéři jim dávali přezdívky, aby je čtenářům více přiblížili. Po ujetí 2428 kilometrů, se zastávkami v Lyonu, Marseille, Bordeaux, Nantes a Toulouse, mohli diváci aplaudovat ve Ville-d’Avray (přímo v Paříži se závody pořádat nesměly) vítězi Maurici Garinovi, který dodnes drží rekord v odstupu od druhého závodníka, dvě hodiny 59 minut 21 vteřin (mimochodem, Garin si jako dítě přivydělával pašováním sýra přes hranice, v patnácti letech se stal kominíkem a také – vášnivým kuřákem).
Závod byl pro mnohé tak náročný, že polovina cyklistů nedojela už do cíle první etapy, vzdáleného nevídaných 467 kilometrů! Ale mety jsou od toho, aby se zdolávaly. To si řekl v roce 1905 i René Pottier, jemuž se podařilo jako jedinému vyjet na vrchol Ballon d’Alsace (1247 metrů nad mořem) bez sesednutí z kola, což v té době nebylo zrovna obvyklé.
Dav a výstřel z pistole
Následující Tours byly plné skandálů. Neuvěřitelná scéna se odehrála hned v druhém ročníku pod vrcholem Col de la République, kdy došlo k zablokování silnice a fyzickému napadení závodníků příznivci místního rodáka Faurého. Dav musel být rozháněn výstřelem z pistole. Před průjezdem pelotonu navíc místní rozsypali po silnici hřebíky a střepy a jezdcům propíchali láhve s vodou. Čtyři měsíce po vyhlášení výsledků byli první čtyři závodníci diskvalifikováni pro údajné přesuny vlakem. Řešilo se také táhnutí vozem pomocí drátu s korkovou zátkou, drženou mezi zuby. Po druhé Tour byly zrušeny noční etapy, protože největší podvody se odehrávaly právě pod rouškou tmy.
Příkladem poctivosti byl naopak Eugène Christophe, který v roce 1913 během sjezdu z obávaného Col du Tourmaletu zlomil vidlici a s kolem na zádech sestoupil do obce Ste-Marie-de-Campan, kde ji v kovárně vlastnoručně opravil. Závodníci s sebou vláčeli těžké brašny s nářadím, protože jakákoli cizí pomoc byla zakázána. Diskvalifikovalo se třeba i jen za přijetí nápoje od diváka. Přes tříminutovou penalizaci, kterou od traťových komisařů dostal, skončil Christophe celkově sedmý.
A kdo si myslí, že jsou dnes fanoušci ukázněnější než před sto lety, toho je třeba vyvést z omylu. Na silnici už sice nevysypávají hřebíky, „jen“ připínáčky, neházejí po svých „neoblíbencích“ kameny, jen je polévají močí (jako čtyřnásobného vítěze Chrise Frooma), ale dál jim vbíhají do cesty se snahou se jich alespoň dotknout, plácnout je po zádech nebo si s nimi udělat selfíčko.
Když vidím, jak se diváci snaží běžet v rádoby žertovných kostýmech (nebo dokonce úplně nazí) těsně vedle cyklistů, co nejdéle to jde, a křičet při tom, až jim nabíhají žíly na krku, pochybuji o jejich zdravém rozumu. Nezřídka při tom dochází ke kontaktu s jezdci, kteří spadnou z kola a někdy se i zraní (jako nedávno jeden z favoritů, Vincenzo Nibali), takže není divu, že se po pomatených exhibicionistech ohánějí i pěstí. Tím spíš, že v roce 1975 při výjezdu na Puy-de-Dôme udeřil jakýsi muž vedoucího závodníka Eddyho Merckxe do břicha tak silně, že si legendární Belgičan musel nechat píchnout injekci proti bolesti.
Nepochopitelné jsou také situace, kdy na samém vrcholu kopce, kde už závodníci melou z posledního, blokují fanoušci cestu a až v posledním zlomku sekundy se rozestupují.
Oběti a pechaři
K prvnímu úmrtí závodníka došlo v roce 1910. Během volného dne si šel Adolphe Hélière zaplavat do Středozemního moře a za nevyjasněných okolností zemřel. Dnes už se nedozvíme, jestli utonul, nebo ho popálila jedovatá medúza.
Ročník 1935 se do historie zapsal první smrtelnou nehodou. Francisco Cepeda měl při sjezdu z Col du Galibieru pád a na následky zranění o tři dny později v nemocnici skonal. Také v roce 1995 stála Fabia Casartelliho chyba ve skoro devadesátikilometrové rychlosti život. Kdyby si vzal helmu, možná by neměl pád tak fatální následky.
Vyložený smolař byl Lucien Petit-Breton. V roce 1911 byl nucen odstoupit ze závodu po srážce s opilým námořníkem a následující rok měl kolizi s krávou. Napoleon Paoli zase přistál po srážce na zádech osla, který s ním kilometr utíkal, než cyklista seskočil a vrátil se zpátky. Jenže o kus dál mu spadl na záda ze skály kámen. Napoleon se opět zvedl, sedl na kolo a pokračoval až na obávaný vrchol Col du Tourmalet, kde vzdal a – usnul.
V roce 1951 umořilo vedro bývalého vítěze Tour de France Ferdinanda Küblera. Cestou z vrcholu se zastavil v kavárně na občerstvení, pak pokračoval špatným směrem, než mu diváci ukázali, kudy kudy kudy cestička. Den po dojezdu do cíle Kübler svolal tiskovou konferenci, kde oznámil ukončení kariéry.
Doping, kam dohlédneš
Už od prvního ročníku se začal objevovat v pelotonu doping. Ještě dlouhá desetiletí byl však blahosklonně přehlížen. Nejdříve užívali závodníci k tlumení bolesti strychnin, alkohol a éter. V roce 1920 otiskl deník Le Petit Parisien rozhovor s bratry Pélissierovými, jenž vstoupil do historie cyklistiky. Bratři si totiž postěžovali, že Tour de France je „křížová cesta, která se dá vydržet jen s podporou kokainu, chloroformu, koňské masti, analgetik a dalších stimulantů“. A aby nebyl redaktor na pochybách, ukázali mu obsah svých brašen, plných různých ampulí a medikamentů.
Ve čtyřicátých a padesátých letech byl snad největším hříšníkem dvojnásobný vítěz Tour Fausto Coppi. Pětinásobný šampión Jacques Anquetil při jednom rozhovoru lakonicky poznamenal: „Tour přece nemůžete jezdit na vodu!“ A byl to právě Anquetil, kdo se ostře postavil proti přijetí antidopingových zákonů v roce 1966. Jejich navrhovatelem byl oficiální lékař Tour de France Pierre Dumas, který s dopingem bojoval od roku 1952. O tom, že je takový zákon třeba, ho přesvědčila spousta případů.
V roce 1960 měl například během čtrnácté etapy celkově druhý jezdec Roger Rivière nehodu, po níž upadl do bezvědomí. Při převozu do nemocnice bylo zjištěno, že má v kapsách amfetamin a injekci s palfiem, jenž umrtvuje bolest. Při jedné z následujících etap přistihl Dumas prozatímního lídra, Itala Nenciniho, na hotelovém pokoji při výměně krve. V roce 1967 zemřel na následky předávkování amfetaminem při výjezdu na Mont Ventoux Tom Simpson.
Ve své autobiografii Byli jsme mladí a bezstarostní přiznal dvojnásobný vítěz závodu Laurent Fignon, že bral během své kariéry, podobně jako ostatní, amfetamin a kortizon (jeho užívání po celou dobu přiznal i dvojnásobný vítěz Bernard Thévenet). Kariéru zakončil, „když ho začali předjíždět závodníci, kteří užívali EPO“. V sedmdesátých letech „se jezdilo“ spíš na anabolické steroidy. Jeden čas prý dopovaly tři čtvrtiny jezdců pelotonu.
Také ročník 1977 poznamenaly dopingové skandály. Nikdo z hříšníků však nebyl ze závodu vyloučen. Pouze jim byla uložena pokuta ve výši tisíce švýcarských franků a desetiminutová penalizace s měsíčním zákazem startu.
V červenci 1998 objevili celníci na hranicích Francie s Belgií v automobilu stáje Festina více než čtyři sta ampulí zakázaných látek. Objev vedl k vyloučení Festiny ze závodů (včetně jejího člena a jednoho z favoritů, Richarda Virenquea) a odstoupení dalších týmů. Do cíle tehdy dojela pouze polovina závodníků.
Další skandál vyřadil už před startem Tour de France 2006 favority Ivana Bassa a Jana Ullricha. Čtyři dny po konečném vítězství Floyda Landise bylo navíc zjištěno, že Landis dopoval. Za doping bylo v roce 2012 odebráno vítězství z roku 2010 také Španělu Albertu Contadorovi.
Největší políček dostal však slavný závod od svého sedminásobného vítěze Lance Armstronga, kterému v roce 2012 odebrali všechny tituly a doživotně ho vyloučili ze všech sportovních soutěží (pro zajímavost, mimo jiné ho „napráskal“ jeho vyloučený krajan Landis). Vítězi závodů z let 1999 až 2005 se však zpětně nestali druzí v pořadí Zülle, Ullrich, Beloki a Baso, protože v minulosti rovněž podobným způsobem zhřešili.
Když dostal prezident Mezinárodní cyklistické unie (UCI) Patrick McQuaind na stůl oficiální závěry z vyšetřování, prohlásil: „Pro Armstronga v cyklistice není místo. Zaslouží si být zapomenut.“ Pár měsíců nato se Američan v televizním interview populární moderátorce Oprah Winfreyové k nelegálnímu užívání zakázaných látek přiznal. Na její otázku, jestli bylo možné vyhrát bez zakázaných prostředků sedmkrát Tour de France, odpověděl: „Nebylo. Brát doping mi přišlo normální jako plnění galusek vzduchem. Já ho nevymyslel, ale nebojoval jsem proti němu. Je mi to líto! V sedmdesátých a osmdesátých letech byla v tom směru nejpropracovanější východoněmecká olympijská mašina. Na začátku mé kariéry se bral kortizon, pak přišlo EPO. Byla to jedna velká lež, kterou jsem několikrát opakoval. Hnala mě ohromná touha po vítězství,“ přiznal. Současně dodal, ať si neděláme iluze, protože čistá nebyla ani generace Coppiho, Anquetilova, Bartaliho, Hinualtova, Gimondiho, Indurainova, LeMondova, ani Merckxova. Tedy žádná!
Smutné je, že po skandálu přestala být důvěryhodná i Armstrongova nadace, která pomáhala lidem nemocným rakovinou (americký cyklista přijel pozdravit v rámci projektu Livestrong i malé onkologické pacienty v motolské nemocnici), a sponzoři se domáhali navrácení svých příspěvků. Finančně tedy na svých vítězstvích nepolapitelný Lance nevydělal, jelikož nespokojenců nebylo málo. Podvádět se nemá.
Závodění v době koronaviru
Tour de France se jezdí každoročně v červenci a nekonala se jen v důsledku první a druhé světové války. Její současný ředitel Christian Prudhomme odmítl, že by se nejslavnější etapový závod světa v době koronavirové krize nejel nebo uskutečnil bez diváků. Na 3470 kilometrů dlouhou trať 107. ročníku se tak nakonec vydalo 22 týmů a 176 jezdců netradičně 29. srpna 2020. Účast diváků byla omezena. Alespoň že vše mohli sledovat v televizi. Vzpomínám si, jak tuhle možnost v devadesátých letech kvitoval slavný český cyklista a vítěz Závodu míru z roku 1949 Jan Veselý. V době, kdy porážel své cyklistické soupeře na silnici, se o Tour de France mohl dozvídat jen z pár cenzurovaných řádků v novinách.
Zajímavosti „Staré dámy“ (jak se Tour de France přezdívá)
- Prvním oficiálním cyklistickým soupeřením byl v roce 1869 závod Paříž–Rouen (123 kilometrů ujeli závodníci za 10 hodin 40 minut).
- V roce 1906 se peloton Tour de France poprvé v historii dostal za hranice Francie. Druhá etapa končila v alsaských Metách, patřících tehdy Německu.
- První ryze horské etapy, odehrávající se v Pyrenejích, se jely v roce 1910.
- Od téhož roku je součástí pelotonu i sběrný vůz pro závodníky, kteří vzdali.
- Výměna nepojízdných rozbitých kol byla povolena až v roce 1923.
- V roce 1926 nebyl závod poprvé odstartován z Paříže, ale z Evianu na břehu Ženevského jezera. Zároveň šlo o nejdelší trasu v historii (5745 km dlouhou).
- Poprvé se objevila individuální časovka v roce 1934.
- Firma Mavic přišla v roce 1934 se slitinovými ráfky, které byly o polovinu lehčí než ocelové. Ředitel závodů Desgrange však trval na používání dřevěných ráfků. Slitinové ráfky přesto na Tour otestovali. Musely však být natřeny, aby vypadaly jako dřevěné.
- V roce 1937 povolili kola s přehazovačkami, jež byly však vynalezeny už ve 20. letech.
- V roce 1946 Francouzská cyklistická federace rozhodla, že pořadatelem Tour de France bude místo deníku L’Auto-Vélo, který pro kolaboraci s Němci zanikl, deník L’Équipe.
- V roce 1952 byly poprvé zprostředkovány televizní záběry z jednotlivých etap.
- Merckxova přezdívka „Kanibal“ vznikla při rozhovoru Christiana Raymonda ze stáje Pegueot s jeho dvanáctiletou dcerou, které tak připadal.
- V roce 1955 byla poprvé použita cílová fotografie.
- V roce 1989 vyhrál Greg LeMond celkové pořadí o pouhých osm sekund, což byl nejmenší rozdíl mezi prvním a druhým závodníkem v historii. LeMond zvítězil v závěrečné časovce i díky použití aerodynamických řídítek.
- „Červená lucerna“ se říká poslednímu závodníkovi pořadí.
- V prvním závodě vyhrál celkový vítěz 20 000 franků, před třemi lety 500 000 eur. A co dostal Jan Veselý za vítězství v Závodu míru 1949? „Ani korunu! Dali mi sochy bizona a kováře. Když jsem o pár let později (1952) dojel druhý, ‚vytáhli‘ se polským motocyklem Sokol 125. Neujel jsem na něm ani kilometr. Všude přečuhovaly šrouby, nikdo ho nechtěl.“
- Nejvyšším pyrenejským výjezdem tour je Port d’Envalira s nadmořskou výškou 2407 metrů. Za nejobávanější vrcholy jsou považovány Mont Ventoux (1909 metrů) a Col du Tourmalet (2115 metrů), nejslavnější je Alpe d’Huez (1860 metrů).
- V letech 1903 až 2014 ujeli závodníci více než 360 000 kilometrů a to je přibližně vzdálenost ze Země na Měsíc.
- Závod vedl všemi francouzskými departementy a všemi sousedními zeměmi po více než pěti stech městech a vesnicích. Zúčastnilo se ho přes 10 000 jezdců. Dvě stě padesát z nich obléklo žlutý dres.
