Jiří Schelinger: 10 zastavení se zpěvákem, který před čtyřiceti lety našel svůj Holubí dům
Čtyřicet let je pryč, a stejně nikdy pořádně neodešel. Život, dílo a osud Jiřího Schelingera (6. března 1951 Bousov – 13. dubna 1981 Bratislava) pořád přitahují pozornost. A nejen v letech s jedničkou na konci, kdy si připomínáme nedožité kulatiny (letos sedmdesátiny) a výročí jeho tragické a nejasné smrti.
První vystoupení, spolek Camp Club, 1966
Portrét umělce jako mladého muže: první veřejné vystoupení Jiřího Schelingera. „Zatímco hrál v okénku hostů, došlo k výpadku elektrického proudu. Jirkovi to nevadilo, improvizoval dál hudbu k filmu.“ (Milan Schelinger v knize Jiří Schelinger: život &…). K vystoupení došlo 23. listopadu 1966 na čtvrtém večeru trampského spolku Camp Club v hospodě U Šretrů, Riegrovy sady, Praha-Vinohrady. Lokalizace prvního zjevení je zajímavá vždy, ten sál stojí za zmínku ještě z jednoho důvodu. Ve stejném sále a ve stejný měsíc stejného roku měl premiéru i Banjo Band Ivana Mládka, což nastoluje otázky z kategorie „mohli se potkat“?
Bubeníkovo vábení, skupina, Johnny & They, 1967
Tento obrázek do našeho příběhu zdánlivě nepatří. Ale zdání klame. Hlavní postavou je ta v druhé řadě, zakrytá kolegy. Je to Rudolf Šíša Janda, bubeník sokolovské skupiny Johnny & They, toho času těžké váhy beatového Poohří. Na 1. čs. beatovém festivalu v Lucerně, odkud fotografie pochází, se příliš nepředvedli, ale bubeníkovi patřil jeden primát. Janda byl totiž pravděpodobně první bicmen v Československu, který hrál, řečeno oborovým žargonem, „na dva kopáky“. Krátce po festivalu se nechal – tak jako spousta hudebníků v tom kraji bohatém na zábavní podniky s živými kapelami – zlanařit do kavárenského angažmá. Jednou z jeho štací byla skupina Happy Five, do níž sháněl zpěváka schopného zpívat právě soulové pecky. A když někde ve Varech slyšel mladého & perspektivního Schelingera, Majestiku jej v roce 1971 odloudil a nasměroval zpátky do Prahy, což pro něj mělo mít nedozírné důsledky.
Barová štace, skupina Majestic, 1971
Kapela Majestic. Jedna ze Schelingerových barových štací. Kromě asi dvou fotografií existuje i její nahrávka. Z třinácti skladeb dvacetiletý Jiří Schelinger zpívá sedm včetně ohyzdného dobového šlágru Danyela Gérarda Butterfly (zanotování refrénu Bátrflaj, maj bátrfláááj dokáže v některých sedmdesátnících dodnes vyvolat slzy, v některých dávivý reflex). Nejlepší je ale, když zpívá písně soulových těžkých vah, Otise Reddinga a Raye Charlese.
Singl s věnováním, skupina Faraon, 1973
Jeden ze tří singlů nahraných se skupinou Faraon: tenhle exemplář je vzácný tím, že je na něm věnování dvaadvacetiletého pěvce jeho babičce. Nahrávky se skupinou Faraon (jako například Šlapací kolo, česká verze písně The Pushbike Song od australské kapely The Mixtures) jsou pěkným příspěvkem Jiřího Schelingera české verzi stylu nazývaného bubble gum, jenž se na počátku sedmdesátých let šířil Čechami a Moravou jako britská mutace letos. A k největšímu bubblegumovému bacilonosiči té doby, Františku Ringo Čechovi, Jiří Schelinger od Faraonu nakonec přestoupil. To byla ta tvář Jiřího Schelingera, která mu zajistila přístup na obrazovku, kde zpívával v sametovém saku a v motýlku, a solidní popularitu. V roce 1975 skončil čtvrtý ve Zlatém slavíku.
Holubí dům, 1973
„Do třetího kola jsme 6. května uvedli vítěznou píseň z minulého týdne Nech mě odejít s Evou Královou, Holubí dům, který zpívala skupina Faraon, a Odvedl mi holku z kola v provedení skupiny Fontana. Výsledky třetího kola vám sdělíme příště.“ Tato zpráva vyšla 31. května v časopisu Československý voják a týkala se rozhlasové soutěže 2x1=3 pořadu Mikrofórum. Je to nejstarší zaznamenaná zmínka o existenci písničky, která se měla stát letem let Schelingerovou erbovní, nejslavnější, takovou, jakou si se jménem zpěváka spojíte nejčastěji. František Ringo Čech později v televizním dokumentu z roku 1995 vzpomínal: „Holubí dům byl můj celoživotní mindrák. My s Jirkou měli vlastní autorskou dílnu, a tak jsme jim záviděli (Svěrákovi s Uhlířem; pozn. aut.), že jsme nikdy neudělali nic tak pěknýho…“
Český Párplové, Julda Fulda, 1976
Petr „Hraboš“ Hrabalik, muzejní kolega a spoluautor výstavy o Jiřím Schelingerovi, která v Popmuseu proběhla před deseti lety, má hezkou a výmluvnou vzpomínku na svůj první rockový koncert v životě. „Pódium bylo nasvícený do démonicky rudý barvy a Skupina F. R. Čecha na ně vběhla tehdy v tý nejsilnější sestavě. A předváděla neuvěřitelnou jízdu. Jako bych slyšel Deep Purple nebo Sabbaty. Řvali jsme: ,Kubeš! Kubeš!‘, nadšený z toho, že u nás někdo takhle umí hrát na kytaru.“ Myslím, že fluidum téhle party pro část bigbeatuchtivých teenagerů druhé půlky sedmdesátých let vystihuje lépe než oficiálně vydané nahrávky, které se po většinu Schelingerovy pěvecké kariéry potácejí mezi rockem a tou horší odnoží dobového popu. Dobrý studijní materiál nabízí také zvukově dost mizerná, ale působivá nahrávka části vystoupení v pražské „Juldě Fuldě“ z roku 1976, kde Jiří Schelinger a spol. hrají výživné verze Deep Purple a Black Sabbath s českými texty (například párplovskou Sail Away jako Kostlivec Hubert – „jmenoval se dříve Hubert / Kostra Hubert přítel můj“. Vzpomene si na to někdo?
Předskokani Smokie, Polsko, 1977
„Seděli jsme v hotelové hale Novotelu ve Varšavě a čekali, až přiletí britská skupina Smokie, které jsme měli v následujících dnech dělat předkapelu… Vždycky jsem toužil hrát s britskou kapelou a teď se mi to mělo splnit.“ Na společné hraní (a fotku) se Smokie, na tohle „blízké setkání třetího druhu“, vzpomínal F. R. Čech v knize Z mého života, kterou, myslím, ocení i ti, kdo jinak z autora do výšky neskáčou.
Jeden z posledních koncertů, dnešní jazz club Reduta, 1981
Bavíme se tady o amatérských nahrávkách z koncertů. Nejvíc jich paradoxně pochází z posledních dvou let Schelingerova života. Ta z koncertu v Humpolci, jednoho z posledních, kdy stál na pódiu Ringo Čech, se ostatně stala základem jednoho z dílů projektu Zemětřesení. Jedna z nich pochází i z mytických koncertů v pražské Redutě, které popisuje rukopisný text Radka Lukeše na počátku devadesátých let, otištěný v měsíčníku Melodie. „Koncert měl dvě poloviny. V té první zněly věci z LP Hrr na ně, dvě věci z LP …nám se líbí, dva singly (Co dělá Indián, Jsem prý blázen jen, Lupič Willy, Jahody mražený…) a novinka Alchymista.“ Druhou půlku tvořily nahrávky z chystaného, leč nikdy nevydaného LP Zemětřesení. V nekrologu, opět otištěném v Melodii, o nich psal Jan Rejžek: „… po vyslechnutí několika ukázek jednoho až zamrazí. V tomto projektu se totiž sečetlo to nejlepší, co ještě nesvázala rutina, objevily se skladatelské nápady, zpěvák u sebe našel dlouho neslýchanou hlasovou pohodu…“
Poslední hotelový zápis, Hotel Devín, duben 1981
Dokument o posledních dnech Jiřího Schelingera. Jenom pár hodin poté zahynul ve vodách Dunaje, do kterého 13. dubna za dodnes ne úplně vyjasněných okolností skočil. Je mimochodem pozoruhodné, že doposud nikdo nenašel v Mlynské dolině ten Televizní klub mladých, který tam tehdy přijel natáčet.
Obrázky z výstavy v Popmuseu, 2011
Kytara a doklady z výstavy o Jiřím Schelingerovi v Popmuseu, 2011.
