Bob Dylan

Bob Dylan Zdroj: Profimedia.cz

DEAN, DILLON, DILLION... Čtyři dny po narození dostal při obřízce hebrejské jméno Shabtai Zisel ben Avraham. Když začal v průmyslovém městě Duluth, odkud pocházel, snít své první pubertální sny o hudební kariéře, potřeboval ale Robert Allen Zimmerman získat úplně jinou identitu. Podle kamarádů si chtěl původně říkat Dillion, prý podle nějakého strýčka. Potíž je v tom, že nikdy takového strýce neměl. Zato mu nebylo neznámé příjmení Dillon. V blízkém Hibbingu, kam se jeho rodina přestěhovala, když mu bylo šest, často slýchával o Jamesi Dillonovi, jednom ze zakladatelů města, jehož příbuzní vlastnili farmu u cesty zvané Dillon Road. Také bychom neměli zapomínat, že k nejznámějším fotbalistům státu Minnesota tehdy patřil Bobby Dillon. A v oblíbeném televizním seriálu Gunsmoke se pravidelně objevovala postava jménem Matt Dillon. Své přítelkyni Echo Helstromové zase Bobby ukázal knížku poezie velšského básníka Dylana Thomase. Zřejmě si s tím nápadem hrál delší dobu. Obracel ho ze všech stran. A třeba hledal něco podobného jménu předčasně zemřelého herce Jamese Deana. Film Rebel bez příčiny viděl bezpočtukrát a věty z něj znal nazpaměť.
S Joan Baezovou
NÁVŠTĚVA NEMOCNÉHO BARDA. Když Bob Dylan v devatenácti přicestoval ze zasněžené krajiny na severu do vytouženého New Yorku, obestřel svou osobu legendou. Tvrdil, že pochází z chudých poměrů, rodiče mu zemřeli a on sám utekl s cirkusem. Později byl velice rozladěn, když na něj mladší brácha David práskl novinářům, že pan a paní Zimmermanovi žijí poklidně v minnesotském zapadákově, patří k tamní vyšší střední vrstvě a jsou relativně zdrávi. Bob si mezitím v bohémské čtvrti Greenwich Village budoval pověst žáka folkového tuláka Woodyho Guthrieho. Ten už byl tou dobou trvale upoután na lůžko v nemocnici Greystone Park Hospital v Morris Plains ve státě New Jersey a stěží poznával své blízké. Dylan ho párkrát viděl u přátel Guthrieho rodiny, kteří si Woodyho, trpícího Huntingtonovou chorobou, brali o víkendech domů. Spolu s jinými mladými adepty písničkářství postával u pohovky, na níž nemocný bard odpočíval. Učil se zpívat jeho staré písně a kouřil stejné cigarety jako on. Woody se pochechtával a evidentně si to užíval.
KDYBYCH TAK MĚL SEKERU. Čtyři dny poté, co Dylan vypustil do éteru přelomový šestiminutový singl Like A Rolling Stone, vystoupil (už potřetí) na Newportském folkovém festivalu. Usedlou akci zcela vyvrátil z kořenů tím, že zde poprvé naživo předvedl svou novou, elektrifikovanou hudbu. Šlo o spontánní rozhodnutí, dost možná uspíšené tím, jak se organizátoři chovali k Dylanovým kamarádům z blues­bandu Paula Butterfielda. Kapela v čele s úžasně dynamickým kytaristou Mikem Bloomfieldem účinkovala v Newportu na odpoledních bluesových dílnách a folklorista Alan Lomax, jenž ji měl uvést, se jí nepokrytě vysmíval. Bob potom oznámil, že svůj set odehraje právě s Bloomfieldem. Vbouřil na pódium s rozladěným Fenderem Stratocasterem a uprostřed matoucí změti bučení, jásání a vazbení se prokodrcal třemi hlasitými vypalovačkami. Zakladatel festivalu Pete Seeger si v tu chvíli hrozně přál mít v ruce sekeru, aby mohl neposlušnému chráněnci přetnout kabel. Naštěstí žádná poblíž nebyla. A tak Dylan onoho bouřlivého večera spustil folkrockovou revoluci.
DYLAN A BEATLES: CHCI SE SJET! Liverpoolští „Brouci“ zbystřili, už když si poslechli druhou desku svého amerického kolegy – tu s názvem The Freewhee­lin’ Bob Dylan. „Přehrávali jsme si ji tak dlouho, až jsme ji zničili,“ líčil George Harrison. Když Dylan v květnu 1964 vystupoval v londýnské síni Royal Festival Hall, měla čtveřice plné ruce práce s dokončováním filmu Perný den. Přesto si John Lennon našel čas, aby Bobovi poslal telegram, v němž mu vzkázal, že by Beatles byli rádi v publiku. K prvnímu setkání došlo až 28. srpna v New Yorku, kam John, Paul, George a Ringo zavítali v samém závěru své druhé americké návštěvy. Partička se sesedla v apartmá hotelu Delmonico na Park Avenue a dala si jointa, který jim Bob ubalil. Ačkoliv se v mnoha knihách píše, že ­Beatles nikdy předtím marihuanu nekouřili, není to pravda. Přinejmenším Harrison a Lennon s ní měli zkušenost. Ale až do té doby žádný z „Brouků“ neokusil OPRAVDU KVALITNÍ MATROŠ. Dylan nevěřil svým uším. Vždyť přece v refrénu písničky I Want To Hold Your Hand zpívají: I get high! I get high! (Chci se sjet! Chci se sjet!) Lennon ho jemně opravil, že ten verš ve skutečnosti zní: I can’t hide. (Nemám kde se skrýt.)
15 Fotogalerie

Bob Dylan: Písničkář, který zásadně ovlivnil hudbu druhé poloviny 20. století, se dožívá osmdesátin

Michal Bystrov

Časy se mění, Bob Dylan zůstává. Nezničitelná ikona šedesátých let, Chaplin i Shakespeare populární hudby. Jako jediný autor písní na světě získal Nobelovu cenu za literaturu. Vloni prodal celý svůj katalog – to znamená asi 600 skladeb – společnosti Universal Music za odhadovaných 300 až 400 miliónů dolarů. Dovedete si to vůbec představit? Rodák z amerického státu Minnesota dosáhl všech myslitelných úspěchů, včetně toho, že několikrát přežil sebe samého. Čtyřiadvacátého května oslaví osmdesáté narozeniny.

Před dvanácti lety v městečku Long Branch ve státě New Jersey ­pršelo, jen se lilo. Psal se 23. červenec, léto, jak má být. Do oken opuštěného domu na pláži nakukoval nějaký divný starý chlápek v holínkách a kapuci. Vyděšení občané volali na okrsek, že se jim po okolí prochází vagabund – úplně jako z toho hororu o vraždícím maniakovi v pláštěnce, co měl místo ruky kovový hák. Čtyřiadvacetiletá policistka Kristie Bubleová si pro vetřelce dojela. „Možná si právě zpíval verše z písně Just Like A Woman: „Nikdo necítí žádnou bolest / dnes večer, když tu stojím uvnitř deště...“

„Kdo jste a jak se jmenujete?“ oslovila žena zákona podezřelé individuum. „Bob Dylan, jsem tady na turné,“ odvětil promočený šupák. „Jasně,“ ušklíbla se Kristie. „Fajn pokus, ale tohle nesedí. Dylan dneska hraje v Lakewoodu, to je tři čtvrtě hodiny odtud.“ Poručila neznámému, ať si nasedne, a vezla ho ulicemi ospalého přímořského hnízda. „Takže: jak zní vaše OPRAVDOVÉ jméno?“ zkusila to ještě jednou po dobrém. „Robert Allen Zimmerman,“ ozvalo se ze zadního sedadla. „Tak jo,“ vzdychla policistka. „A kdepak bydlíte, Bobe?“ – „V hotelu kousek od oceánu,“ povídá ten vágus.

 

Domov na kolečkách

„Řekl mi, že ho všichni znají a že napsal ty písně – víte jaké,“ vzpomínala Kristie později. „Že prý nemá jenom jedno bydliště. Mluvil o domě v Londýně a taky v Kalifornii. Tvrdil, že se dozvěděl, že by byl ten prázdný barák v Long Branchi možná ke koupi. Prý si ho chtěl prohlédnout. Jenže, rozumíte, vypadal jako bezdomovec. Měla jsem ho vyzvat, aby zazpíval.“

Když dojeli k hotelu, opravdu tam parkovalo pár černých tourbusů. „Stejně jsem si říkala: Radši to prověřím. Co když je to náhoda?“ To už se ovšem k policejnímu autu přihnal manažer – podle Bubleové strašný ­idiot – a odváděl záhadnou bytost do jednoho z těch luxusních bytů na kolečkách. „Vůbec se s ní nebav,“ prskal. „Chtěla jsem jít dovnitř a všechno tam zkontrolovat, ale bez povolení k prohlídce mě tam odmítali pustit,“ postěžovala si Kristie. „Pochopte, nejsem žádná husa, můj táta Dylana miloval. Já nemám čas koukat na obaly desek. Pro mě to byl prostě zmoklý týpek v teplákách. Na stanici si pak ze mě dlouho utahovali. Nosili mi jeho cédéčka, haha, velká sranda.“

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!