Československý olympijský reprezentant Alois Hudec: Zlatou medailí naštval Hitlera

„Proč jsem byl padavka? Ze všeho jsem padal, ze stoličky, ze židle… Když mi bylo pět, vysoko v koruně ořešáku před naší chalupou se pode mnou ulomila větev, já padal, ale větve mě brzdily. Až na té poslední, vysoko nad zemí jsem se zachytil, což mi zachránilo život,“ vyprávěl později slavný sokolský gymnasta.

Hrazda v zahradě

Zanedlouho šlo Lojzíkovi, narozenému 12. ledna 1908, znovu o život. Záškrt byla nemoc, na niž umíraly tisíce dětí. „Maminka mě posadila do nůše a na zádech donesla do Vyš­kova k lékaři. Onemocnění ale nezůstalo bez následků. Byl jsem postižen obrnou v levé tváři, levé kyčli a levé noze. Když jsem začal chodit do školy, tahal jsem nohu za sebou. Naštěstí mě vyléčilo chytání raků, denně několik hodin brouzdání ve studené vodě,“ vzpomínal.

„Doma nás bylo pět bratrů, všichni jsme cvičili v Sokole. Nejstarší Antonín se narodil v roce 1892, Josef byl mladší o devět let, Frantík přišel na svět čtyři roky po něm, pak jsem byl já a po mně se v roce 1911 narodil Vašek. Od jara až do podzimu byla naší tělocvičnou příroda – zahrada, lesy v okolí. A byl to Toník, legionář bojující v Rusku, kde vyhrál armádní sokolské přebory, který dostal nápad, že začneme cvičit u nás doma na zahradě. Do země se zarazily dva trámky, ze strany se podepřely, nahoře se do nich rozžhaveným železem vypálily otvory a skrz ně prostrčila žerď, jasanový kmínek. Podobně jsme si postavili bradla. Tady se trénovalo denně. Pokud jsme ovšem splnili všechny pracovní povinnosti: nanosili domů dříví a vodu, nasekali trávu kozám i králíkům. Protože jsme bydleli u školy, chodilo se k nám na zahradu cvičit i o přestávkách. Tehdy veletoč na hrazdě běžně zvládlo pět kluků ze třídy. Slovo gymnastika se nepoužívalo. Říkali jsme jednoduše tělocvik. Tím byly posedlé celé Račice. Na sokolská vystoupení do okolí jsme jezdili žebřiňákem nebo bryčkou. Z nás, Hudců, bylo pětičlenné družstvo.“

Novic mistrem světa

Když se Alois učil soustružníkem v brněnské Zbrojovce, přešel do židenické sokolské jednoty. Po dvouleté vojně, kdy do tělocvičny nevkročil, poznal v Sokole Brno, že z toho, co uměl, mnohé zapomněl. Ztráty doháněl, přehnal to v tréninku, což na levé ruce odnesly dvě zlomené kůstky v zápěstí. S vidinou účasti na mistrovství světa se však nechtěl rozloučit, po uzdravení se překonával, až ho do družstva vzali. Musel například skočit 160 cm do výšky, o centimetr víc, než měřil. (Na vysvětlenou – tělocvik tehdy obnášel i atletické disciplíny.)