Jean-Paul Belmondo: Být hercem pro něj znamenalo zůstat navždy klukem
Ve škole mu tvrdili, že je neschopný, na konzervatoři zdůrazňovali, že je ošklivý a jako herec nemá žádnou budoucnost. Francouzský herec Jean-Paul Belmondo (9. dubna 1933 – 6. září 2021) byl vždy svůj a zůstal takový až do konce. Bezprostřední, srdečný člověk, který si nepotřebuje na nic hrát. Rváč a nezdolný optimista se stal kdysi tváří nové filmové vlny i zárukou kasovních trháků. Sám to dlouho považoval za náhodu, a hlavně štěstí.
„Celý život mám v sobě rozpolcenost, která mne vede k touze po protichůdných způsobech existence,“ napsal Jean-Paul Belmondo ve své autobiografii, příznačně nazvané Mých tisíc životů. Rád flámoval, miloval společnost, nejšťastnější byl ovšem obklopený svou rodinou. O prázdninách zásadně nefilmoval, léto patřilo jeho dětem. Šťastné dětství považoval za svůj největší a nezasloužený kapitál. Být hercem pro něj znamenalo zůstat klukem.
Neděle v Louvru
„Moji rodiče měli dar být šťastní a tento dar mi odkázali,“ vzpomínal často Belmondo. „Maminka měla okouzlující povahu – byla velkorysá, vytrvalá, nikdy si na nic nestěžovala, ze všeho se radovala. Líbila se jí rychlost, na rozdíl od jiných mě pobízela, abych ještě sešlápl plyn, i když už bylo na tachometru dvě stě. Tatínek byl pracovitý, skromný, stále se učil. Zdůrazňoval, že nadání je jako diamant. Když ho neopracujete, je k ničemu, nezáří.“
Rodiče Jeana-Paula – Paul Belmondo a Madeleine Rainaud-Richardová – se seznámili na Vysoké škole výtvarných umění v Paříži. Paul studoval sochařství, Madeleine toužila být malířkou. On vyrostl v Alžírsku, kam jeho otec, italský kovář Paolo Belmondo, odešel s manželkou Rosou za lepším živobytím. V devatenácti narukoval do války. O tři roky mladší Madeleine byla dcerou pařížského klenotníka Françoise Rainaud-Richarda, který padl za první světové války na podzim 1915. (Jean-Paul Belmondo bude říkat kamarádům, že v hrobu Neznámého vojína pod Vítězným obloukem odpočívá jeho děda François.) V roce 1931 se manželům Belmondovým narodil syn Alain, o dva roky později – 9. dubna 1933 – přišel na svět Jean-Paul a v roce 1945 přibyla do rodiny nejmladší Muriel.
Jean-Paul byl neposedné dítě a – jak sám připomínal – zůstal ztřeštěný celý život. Když mu režisér radil, aby se před důležitou scénou minimálně hodinu plně soustředil, Belmondo ho varoval: „Jestli se soustředím, tak usnu.“ Pokusil se ovšem režisérovi vyhovět – a museli ho pak probudit.
Madeleine děti vodila do divadel a do cirkusu, sochař Paul je každou neděli bez výjimky bral do Louvru. Jean-Paul si cirkus zamiloval, muzeum si zprotivil, mnohem raději s Alainem chodili za tatínkem do jeho ateliéru – pokradmu okukovat nahé modelky. Otcova pokora vůči umění a dovednostem druhých se v nich však hluboce otiskla. Paul Belmondo v Louvru trávil svůj nedělní čas i v pozdním věku. „Tati, proč tam pořád chodíš?“ zeptal se ho jednou dospělý, slavný Jean-Paul zvesela. „Abych se něco naučil, chlapče,“ odpověděl mu osmdesátiletý, uznávaný sochař vážně. Na premiéře filmu Profesionál v roce 1981 Paul Belmondo svého skoro padesátiletého syna zaskočil. Zatímco všichni Jeanu-Paulovi gratulovali ke strhujícímu filmu, jeho otce zajímalo něco jiného: „Kdy se začneš věnovat své profesi?“ Ačkoli si už před dvaceti lety vystřihl z novin kritiku, jež oceňovala synův výkon ve snímku Kněz Léon Morin, byl přesvědčený, že místo Jeana-Paula je v divadle.
Brýle do nebe
„Chtěl jsem být klaun, fotbalista, boxer, sedlák a herec, v uvedeném pořadí,“ vyprávěl Jean-Paul Belmondo. Na školním hřišti ho stavěli do brány. O pár desítek let později coby filmová hvězda, ale i brankář týmu Polymusclés odehraje několik benefičních zápasů pro monacký Červený kříž. (V týmu fotbalových nadšenců je i bývalý nejlepší střelec šampionátu v roce 1958 Just Fontaine, který na začátku sedmdesátých let trénuje Paris Saint-Germain. Slavný fotbalový klub Jean-Paul Belmondo spoluzakládal a v počátcích sponzoroval.)
Během druhé světové války, v Clairefontaine, si malý Jean-Paul představoval sám sebe také v roli zachránce sestřeleného amerického pilota. Žádného raněného letce, který by potřeboval jeho pomoc, však v lese neobjevil. V deseti letech ještě s dalšími kluky doprovázel místního kněze Grazzianiho, jenž za kostelem pohřbíval padlé spojenecké vojáky. „Na rakev jsme jim dali letecké brýle, které měli na sobě, když jsme jejich těla v lese našli. Dojímalo nás pomyšlení, že s nimi půjdou do nebe.“
Madeleine Belmondová se ve čtyřiceti naučí jezdit na kole, aby mohla v okolních vesnicích shánět jídlo. Doma má dva věčně hladové syny a ve sklepě tři Židy. Svou pomoc nestaví na odiv, ani když její muž po válce nesmí rok vystavovat, jelikož se – ze zjevných důvodů – nebránil umělecké spolupráci s Němci.
Francouzský prezident Charles de Gaulle sochaři později udělí Řád čestné legie a jeho synovi, který už září na filmovém plátně, na večeři v Elysejském paláci v roce 1967 sdělí: „Vašeho otce obdivuji, vás si začínám všímat.“ (Jean-Paul Belmondo se stal velkodůstojníkem Čestné legie spolu s Robertem Hosseinem v listopadu 2019.)
Devítiletý Jean-Paul zbožňuje Tři mušketýry, s bratrem Alainem a kamarádem Pierrem knihu „adaptují“ a předvádějí rodičům. Neméně důležité jsou samozřejmě zkoušky, zejména šermířské souboje. Jean-Paul Belmondo se role d’Artagnana zhostí na konci padesátých let v televizní inscenaci Tří mušketýrů. Od dětství se rovněž baví tím, že nemá závrať z výšek. Ze zábradlí v pátém patře visí jako netopýr, k večeři přichází z vedlejšího pokoje oknem. Maminka nanejvýš s úsměvem poznamená: „Kdy ty přestaneš dělat hlouposti.“ Nikdy.
Během natáčení Muže z Ria se Jean-Paul vydá po parapetu ve čtyřicátém patře na obhlídku. Na ředitele hotelu jdou mdloby, přítomný kaskadér Gil Delamare ho vybídne, aby svou obratnost využil i ve filmu. Málem je to naposledy – lano s vozíkem se utrhne a Jean-Paul zůstane zavěšený desítky metrů nad zemí. „Zůstaň v klidu, za čtvrt hodiny tě zachrání,“ řekne klidným hlasem Delamare. Jean-Paul čekat nemůže, dřevění mu ruka, doručkuje po lanu na okraj. Od dalších kaskadérských kousků ho blízkost smrti neodradí, naopak. „Nechci se předvádět, ale když jdou lidi do kina na Belmonda, tak mají vidět Belmonda,“ vysvětloval obvykle a zpravidla dodal: „Baví mě dělat blbosti.“ Má vždy jenom jedinou starost. – Aby se kvůli jeho případnému úrazu nemuselo přerušit natáčení. Přední zuby si vyrazí, když svým dětem předvádí Tarzana. Po dopadu se směje, aby je nevylekalo, že se pod ním tyč ulomila. Pro náhradní chrup zamíří do Spojených států, během letu žmoulá v ústech doutník, aby si nikdo ničeho nevšiml.
Láhev s mlékem
Boxer Marcel Cerdan 21. září 1948 vítězí nad Tonym Zalem, stává se mistrem světa ve střední váze a patnáctiletý Jean-Paul má o své budoucnosti jasno. (Svůj charakteristický, boxerský profil si však Jean-Paul Belmondo neodnesl z ringu, nýbrž ze školní rvačky. Přesnou levačku v dobách své největší slávy uplatní rovněž při komunikaci s paparazzi.) V boxerském klubu Avia talentovaného svěřence trénuje Pierre Dupain. Jean-Paul odehraje devět amatérských zápasů, pět z nich vyhraje. V šestnácti se však začne zadýchávat a rentgenový snímek odhalí počínající tuberkulózu. Po roce na čerstvém vzduchu v Cantalu změní své životní plány. „Našel jsem svou cestu, bude ze mne sedlák,“ napíše rodičům a poprosí je o půjčku, aby si mohl pořídit statek a dobytek. Do Paříže se vrátí na pár dnů, aby se se všemi rozloučil, a k radosti a úlevě rodičů se rozpomene, že ho od mala láká divadlo.
Rodinný přítel, zasloužilý divadelní herec André Brunot, svolí, že posoudí jeho dramatické vlohy. Jean-Paul si připraví La Fontainovu bajku Příštipkář a finančník. „Dal jsem do toho všechno, celé srdce, svůj elán. Verdikt jinak laskavého, shovívavého člověka ale zněl jasně: ,Nula. Naprostá nula…‘“ André Brunot zatelefonoval Belmondovým, že jejich syn není pro umění zrozený a že by se měl raději věnovat nějakému řemeslu. Jean-Paul celou noc proplakal a rodiče mu jeho přání stát se hercem vůbec nerozmlouvali. Raymond Girard, který vedl divadelní kursy, v něm ale naopak okamžitě odhalil komediální talent. Jean-Paul hraje s divadelním spolkem po špitálech a domovech pro seniory. Jednou z jeho prvních postav je princ v Šípkové Růžence. V létě 1951 vystupuje s doživotním přítelem Guym Bedosem v komedii Můj kamarád lupič. Zájezdové představení pro dovolenkáře v Pyrenejích zahrnuje spaní ve stanu a hraní po hospodách. Jean-Paul se s Guym zařeknou, že se takhle trmácet za obživou už nikdy nebudou. – „Konzervatoř, nebo nic!“
Složí zkoušky a mohou se zapsat jako mimořádní posluchači. Zkušený profesor René Simon studenta, jenž se vymyká, nijak nešetří. „Nemá to cenu, nikdy neprorazíš, raději vstup do armády.“ Jean-Paul ho zbrkle poslechne a týž den v kasárnách hořce lituje. Po roce se znovu přihlásí na konzervatoř – a zase poslouchá, že nikdy nic nedokáže. „Zapomeňte na to, že byste se svou vizáží mohl v náručí držet krásnou herečku,“ upozorňuje ho Pierre Dux. O svém vzhledu sám pochybuje. V roce 1962 mu Jean Gabin při natáčení řekne prozíravě: „I když budeš mít bílý vlasy, ten tvůj ksicht se ženským bude pořád líbit.“ Jean-Paul Belmondo po boku s Ursulou Andressovou, s níž hrál v roce 1965 v dobrodružné komedii Muž z Hongkongu a sedm let s ní žil, Duxovi jeho odsudek připomene. „Dělám, co můžu,“ pokrčí rameny.
Rád tvrdí, že čte pouze sportovní deník. L’Équipe samozřejmě čte, jak jinak, jenže taky Dostojevského a Célina. Cesta do hlubin noci je knihou jeho srdce. Mrzelo ho, že ji nezfilmoval.
Kamarádi z konzervatoře – Jean Rochefort, Claude Rich, Jean-Pierre Marielle, Bruno Cremer, Michel Beaune, Pierre Vernier i Claude Brasseur – doprovázeli Jeana-Paula celý život. Právě na konzervatoři mu začal Hubert Deschamps říkat Pepel podle role tuláka, již hrál Jean Gabin ve filmu Na dně. Z Pepela se záhy stal Bébel. (Před kamerou se Gabin s Belmondem potkali jedinkrát ve filmu Opice v zimě. Starší herec Jeana-Paula poctil svou přízní, spatřil v něm své mladší já.) Ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés trávila Bébelova parta dny i noci. Tady se popíjelo, žilo, rozdávaly se rány.
Po flámu si Jean-Paul doplňoval tekutiny z lahví, které mlékaři za svítání nechávali přede dveřmi. Náhodou pak zjistil, že upíjí mléko Jeanovi-Paulu Sartrovi a Simone de Beauvoirové.
Podivný experiment
S půvabnou tanečnicí Renée, již překřtil na Élodie, se Jean-Paul seznámil v roce 1953 v kabaretu na Saint-Benoît. Byla to láska na první pohled. (Začátek vztahu s Ursulou Andressovou a Laurou Antonelliovou popíše stejnými slovy.)
Jean-Paul v té době hraje v divadlech vedlejší role, některé hry jsou úspěšné, jindy je na jevišti víc lidí než v hledišti. Občas se na představení a svého známého přijdou podívat šlapky z Halles. (Bébelovi přátelé a kolegové se shodují v tom, že se Jean-Paul Belmondo nikdy na nikoho nepovyšoval, s hvězdami i s holkami z ulice jednal vždy stejně srdečně.) Jean Marais, s nímž se několikrát při divadelní práci setkal, mu opakuje, že to někam dotáhne. Řadu let to ale na žádnou zářnou kariéru nevypadá, ve vysněné Comédie-Française má dva štěky… Na konci padesátých let – zrovna po slibné premiéře hry Oskar – ho navíc povolali kvůli válce do Alžírska. Díky zranění je po čtyřech měsících zpátky. Už do války nechce. Jean-Louis Trintignant mu doporučí, jaké léky má užívat, aby byl zproštěn vojenské služby.
Režiséra Henriho Aisnera v roce 1958 upoutá mladý muž, který s kamarády před kavárnou čutá do papírového kufru. „Nechtěl byste hrát ve filmu?“ Jean-Paul jeho nabídku přijal. Film Přátelé na neděli si u režiséra objednali odboráři, Generální konfederace práce (CGT). Děj je prostý, kamarádi v továrně – mezi nimi například i Michel Piccoli – opravují staré letadlo.
Následuje malá role ve snímku Buď hezká a mlč. Před kanceláří producenta filmu se Jean-Paul setká s modrookým černovlasým hezounem. Celoživotní přátelství s Alainem Delonem utrpí v roce 1970 drobný šrám, když se navzdory domluvě objeví Delonovo jméno na plakátu k filmu Borsalino dvakrát.
Režisér Jean-Luc Godard zastaví Bébela na ulici. „Přijďte za mnou do hotelového pokoje. Něco natočím a rovnou vám zaplatím.“ Godardovo pětidenní strniště, švýcarský přízvuk a sluneční brýle v Jeanu-Paulovi nebudí důvěru. Bůhví, co chce točit...
„Uvidíš, a když tak mu jednu vrazíš, vždyť umíš boxovat,“ poradí mu Élodie. V hotelovém pokoji jsou připraveni filmaři. Na místě vznikne krátký film Charlotta a její přítel. Godard však Belmonda před uvedením filmu nadabuje svým hlasem. Kvůli tomuto dabingu přijde Jean-Paul o roli u Jacquesa Beckera. Godard mu však slíbí, že s ním natočí svůj první celovečerní film. „Je to příběh zlodějíčka, který ukradne auto, zabije poldu, zamiluje se a pak asi umře,“ popíše režisér děj herci. Natáčení začíná 17. srpna 1959. Jean-Paul Belmondo a Jean Sebergová považují režisérovu metodu, která jim dopřává volnost, za bláznivou, ale líbí se jim, že nejsou v zajetí scénáře ani techniky. Mohou si hrát. Dost ovšem pochybují o tom, že z toho, co na kameru zachytil Raoul Coutard, někdy bude nějaký film. Belmondova agentka mu kvůli podivnému experimentu prorokuje konec kariéry. Premiéra U konce s dechem v březnu 1960 ale vzbudí pozdvižení. „Je pohotový, ochotný a velmi pracovitý,“ ohodnotí Belmonda Godard.
Velká hvězda
Jean-Paul Belmondo se stává tváří nové vlny. Dalších několik let točí pět filmů ročně. Pracuje s nejvýznamnějšími tvůrci, s nejkrásnějšími herečkami. Už neposlouchá, že má „hroznej ksicht“, dozvídá se, že je obdařen „netypickým druhem krásy“ a šarmem.
Jean-Paul Belmondo natočil během své kariéry přes osmdesát filmů, několik jich sám produkoval. Většina měla divácký úspěch, některé přijaté nebyly. Propadla například Truffautova Siréna od Mississippi. Diváci nechtěli svého Belmonda vidět v roli bezhlavě zamilovaného muže, jenž chladnokrevné podvodnici vše odpustí. Tak se jejich hrdina nechová…
Když během letu concordem z Paříže do New Yorku nastanou technické problémy, obrátí se zoufale jeden pasažér na herce se slovy: „Pane Belmondo, udělejte s tím něco!“
Mysli na autobus
Nad svými rolemi Belmondo nijak prý moc nedumal, nepitval charakter postav, které ztvárňoval. „Když ti nabídnou roli, znamená to, že věří, že ji umíš zahrát,“ řekl svému synu Paulovi v dokumentu Belmondo o Belmondovi. Svoje herecké umění nepřeceňoval. Dával k dobru, jak mu režisér Philippe de Broca radil, ať při vážných scénách myslí na autobus. V bilančním rozhovoru ve svých osmdesáti prohlásil: „Mám dojem, že jsem byl dobrý řemeslník. A jsem rád, jestli jsem dokázal někoho pobavit.“
Kritici Belmondovi nakloněni příliš nebyli. „V říjnu 1982 mě absurdně obvinili, že kasovní trhák Eso es ukradl diváky snímku Jeden pokoj ve městě Jacquesa Demyho. Resnaisův film Stavisky, který jsem produkoval, nevidělo ani čtyři sta tisíc lidí, a taky jsem z toho nevinil ty úspěšnější.“
Bývalý automobilový závodník Paul Belmondo mladší poznamenal, že na každé policejní stanici ve Francii visí plakát otcova filmu. Role svérázných strážců zákona byly Belmondovi šité na míru.
V roce 1987 Robert Hossein přesvědčil Belmonda, aby se vrátil na divadelní prkna. Pár hodin před premiérou Jeana-Paula zachvátila tréma, byl si jist, že nemůže vystoupit, že to nedokáže. Dvousetkilometrovou rychlostí odjel pryč z divadla, aby se na místo činu, na jeviště s myšlenkou na rodiče a svoje děti, pokorně vrátil. Po Keanovi následoval Cyrano z Bergeraku. V roce 1991 Belmondo koupil Théâtre des Variétés. Mít vlastní divadlo, hrát s přáteli repertoár, který si sám vybere, byl jeho dávný a téměř zapomenutý sen.
Každý den se na představení těšil. V neděli 31. října 1993 ho zdrtila rodinná tragédie. V šest ráno mu zazvonil telefon a on se dozvěděl, že jeho nejstarší dcera Patricia zemřela při požáru bytu. „Když dnes nebudete hrát, už to nikdy nedokážete,“ konstatoval lékař Jeana-Paula. O šest let později Belmonda přímo na jevišti postihla srdeční příhoda. Za dva dny byl zpátky.
V roce 2001 ho během dovolené na Korsice zasáhla mozková mrtvice. Lékaři mu sdělili, že už nikdy nebude mluvit ani chodit. „Během třinácti měsíců jsem nedokázal vyslovit jediné slovo. Říkal jsem si, že moje pravá ruka i noha jsou nehybné, ale že moje srdce a mysl jsou nezdolné. Nevzdal jsem to, chtěl jsem ukázat, že se lékaři mýlí.“
V roce 2008 Jean-Paul Belmondo natočil svůj poslední film: Muž a jeho pes. Jeho nejmladší dceři Stelle, kterou měl se svou druhou manželkou Nathalie, bylo v té době pět let.
Belmondo se ani po mrtvici neschovával v ústraní, úsměv mu z tváře nezmizel. „V očích lidí nevidím lítost, ale respekt a laskavost.“
Na závěr televizního interview v listopadu 1998 zazněla otázka: „Co byste chtěl, aby vám po smrti řekl Bůh na uvítanou?“ Jean-Paul Belmondo se nepřestal usmívat. „Jsem optimista. Byl bych rád, aby mi řekl: ,To je omyl, vraťte se.‘“
