František Moravec: Československý zpravodajec, který rozhodl o útoku na Heydricha
Československý zpravodajec, brigádní generál František Moravec (23. 7. 1895–26. 7. 1966) neúnavně bojoval proti nepřátelům své země, nacistům a komunistům. Největší zodpovědnost na sebe vzal, když počátkem října 1941 rozhodl o uskutečnění operace Anthropoid, jež vedla k atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha. Zemřel v exilu, cestou do práce. Před šesti lety Moravcova vnučka našla list, který nosil v peněžence. Byla na něm báseň o Čáslavi. Spolu s dalšími příbuznými pak usilovala o to, aby byl generál v milovaném rodném městě pochován. Stalo se tak v úterý 26. dubna 2022. Při letošním udílení vyznamenání mu prezident Petr Pavel propůjčil Řád Bílého lva vojenské skupiny 2. třídy in memoriam.
Život každého člověka provází střetávání představ o vlastní budoucnosti s realitou. Tento přirozený duel ideálů a skutečnosti má u lidí různou hloubku a intenzitu. Osobní plány se prudce a od základů například změnily těm, které v mládí zastihla první světová válka. K této fatálně poznamenané generaci patřil i František Moravec. Jeho osobní příběh těsně kopíruje úděl jeho vlasti, Československé republiky. Náležel k těm, kteří ji vybojovali. Ze všech svých sil se snažil bránit její svobodu a nezávislost. Proti nepřátelům bojoval na frontách tajné války. Dodejme, že byl vždy protivníkem odhodlaným, tvrdým a vysoce zdatným.
Na mnoha frontách
Vyrůstal v Čáslavi, kde se 23. července 1895 narodil do rodiny Aloise a Běly Moravcových. V červenci 1913 František odmaturoval na čáslavském gymnáziu. Svou budoucnost viděl v humanitních vědách. Na filozofické fakultě České univerzity Karlo-Ferdinandovy v Praze zahájil na podzim téhož roku studia latiny a francouzštiny. Trvala jen tři semestry. Ze studenta se v březnu 1915 stal jednoroční dobrovolník. Na pár měsíců se opět vrátil do Čáslavi, tentokrát už ale jako příslušník c. k. zeměbraneckého pluku č. 12. Do pole odjížděl jako velitel čety. Jeho prvním bojištěm byla ruská fronta. Pod praporem habsburského mocnářství dlouho nebojoval. V lednu 1916 byl zajat. Prožitek kruté války posílil vlastenecké cítění Čechů. Z rozpoutání válečných hrůz vinili Rakousko-uherskou říši. Jejich ideálem se proto stal vlastní stát. Pro něj byli odhodláni položit život. A František měl vůli k boji. Ale scházela vhodná příležitost. V době, kdy byl zajatcem, ruské velení sice využívalo služeb českých dobrovolníků, jenže k budování národních jednotek se stavělo negativně.
V čase útrpného čekání na změnu svitla jiskra naděje. Pod ruským velením se připravovala 1. srbská dobrovolnická divize. Do svých řad přijímala i Čechy. Řada z nich této možnosti využila. Neváhal ani František Moravec, k Srbům se připojil v květnu 1916. To patrně nejhorší z celé války prožil hned v tom roce. Srbská divize byla na přelomu srpna a září nasazena v oblasti rumunské Dobrudže proti bulharské armádě. Došlo zde k mimořádně tvrdým bojům. Podporučík Moravec si vedl statečně. Dvakrát utrpěl zranění, jež však neměla trvalé následky. Na podzim 1917 se srbské jednotky přesunuly na soluňskou frontu v Řecku. Původní kontingent českých dobrovolníků se v té době už značně ztenčil. Řada z nich odešla k československým legiím v Rusku. František náležel k nemnoha výjimkám, které zůstaly. Jeho válečná pouť s Jihoslovany se uzavřela koncem března 1918. Přesunul se do Československé autonomní armády ve Francii.
Dva roky po boku Jihoslovanů znamenaly pro Františka Moravce mnoho. Absolvoval tvrdou školu. Vyšel z ní mimořádně zocelen. Z balkánské bojovnosti převzal neohroženost a rozhodnost. Stal se tvrdým k sobě i k ostatním. Lítostí netrpěl. Projevy tohoto osobnostního profilu lze rozpoznat v mnohém jeho pozdějším konání.
Po přesunu do Francie začal v dubnu 1918 velet četě 22. československého střeleckého pluku. Později byl převelen k 21. střeleckému pluku. Z bojového nasazení na západní frontě osobně poznal jen bojový úsek v Alsasku. Převeleli jej pak do Itálie. Zde byl zařazen k 35. československému střeleckému pluku, s nímž se zúčastnil bojů na alpské frontě. Odtud se vrátil v samém závěru roku 1918 do vlasti jako nadporučík italských legií. Uzavřel se tím románový příběh. Přežít válku ve stejnokrojích čtyř armád a poznat všechny evropské fronty uštědřil osud málokomu.
Zrození zpravodajce
Návrat do vlasti přinesl Moravcovi jen krátký oddech. Na jaře 1919 se opět vrátil do boje, tentokrát na Slovensko. Se svým plukem čelil náporu vojsk Maďarské republiky rad. Ještě předtím vyřešil otázku, jak naložit se svou budoucností. Návrat na univerzitu nepřicházel v úvahu. Válka jej pevně připoutala k vojenskému řemeslu. Začal sloužit u plzeňské posádky. V roce 1921 se v Plzni oženil s Vlastou Novákovou. Moravcovým se narodily dvě dcery, Hana (1921) a Taťána (1922). František se stal věrným manželem a starostlivým otcem, na rodině mu velmi záleželo.
V prosinci 1925 pak nastoupil na Válečnou školu v Praze. Absolvoval v červnu 1928 jako primus ročníku „Krále Jiřího z Poděbrad”. V letech 1928 a 1929 získával profesní zkušenosti v jednotlivých odděleních štábu Velitelství 2. divize v Plzni. Právě v té době se poprvé projevily jeho dispozice pro zpravodajskou službu. Jeho první funkcí v tomto oboru bylo místo přednosty 2. (zpravodajského) oddělení zmíněného štábu.
Nadřízená místa si všímala práce schopného majora. Na podzim 1929 byl Moravec jmenován přednostou 2. oddělení štábu Zemského vojenského velitelství (ZVV) Praha. Šlo o vysoce prestižní služební zařazení. Do nové funkce nastoupil v době, jejíž jevy nevěstily ale nic dobrého. Svět začala sužovat hospodářská krize. Radikalizovala politické síly, jejichž cíle se neslučovaly s demokracií. Význam informací mimořádně stoupal.
Do Františkova života vstoupil člověk, který jej mimořádně ovlivnil. Byl jím armádní generál Josef Bílý, zemský vojenský velitel v Čechách. Moravec jej uznával jako málokoho. Z úcty k autoritě se postupně vyvinul přátelský vztah.
Generál Bílý postrádal přehled o vojenské situaci kolem Čech. Od Moravce požadoval přísun čerstvých zpráv. Vytvořil mu dobré podmínky a poskytoval mu všestrannou podporu. Byl to moudrý přístup, který začal brzy přinášet ovoce.
Snad to byl Moravcův dřívější zájem o filologický obor, jenž ho vybavil do značné míry univerzálním systematickým přístupem k řešení problémů. Do zpravodajské aktivity vnesl řád a cílevědomost. Výstavba agenturní sítě probíhala promyšleně tak, aby bylo možné mít pod kontrolou území Německa a Rakouska do hloubky dvaceti kilometrů od státních hranic. Moravec, od února 1933 v hodnosti podplukovníka generálního štábu, zahájil informačně velmi přínosnou spolupráci s orgány pohraniční finanční stráže a se zpravodajskými složkami státní policie a četnictva. V ofenzívním smyslu jeho aparát opatřoval zprávy o německém Reichswehru a rakouském Bundesheeru i o četných polovojenských organizacích, které působily v Německu a Rakousku. V oboru obranného zpravodajství se Moravcův aparát zaměřoval na protistátní aktivitu Německé nacionálně socialistické strany dělnické (DNSAP) v ČSR a na podvratnou činnost Komunistické strany Československa (KSČ).
Vojenské zpravodajství upozornilo nejvyšší státní činitele na znepokojivou skutečnost, že zájem o výkon vojenské prezenční služby je nápadně větší v řadách stoupenců těchto dvou stran než u většinových českých a slovenských branců. Němečtí iredentisté se takto chystali na odtržení pohraničních oblastí a komunisté na praktickou realizaci svých neméně zvrhlých představ o světové revoluci. Vojenské zpravodajství v gesci ZVV Praha účinně potíralo jedny i druhé. Pod Moravcovým vedením se mu v letech 1931‒1932 podařilo rozkrýt protistátní aktivitu organizace Volkssport a její napojení na nacistické Útočné oddíly (Sturmabteilung ‒ SA) v Německu. Dalším výrazným úspěchem byl agenturní průnik do organizace SA v Německu a do vedoucích orgánů sudetoněmecké emigrace tamtéž. K obojímu došlo v letech 1933 až 1934. O kvalitě Moravcovy pětileté působnosti na Zemském vojenském velitelství Praha svědčí hodnocení od generála Bílého ze září 1934: „Jest zvláště velmi schopný pro zpravodajskou službu, kterou ovládá po všech stránkách dokonale.”
Republika v ohrožení
Bylo jen otázkou času, než Moravce povolají ještě výše. Na konci září 1934 nastoupil přímo do ústředí. Jmenován byl přednostou skupiny B ‒ pátrací 2. (zpravodajského) oddělení hlavního štábu. Převzal řízení veškeré zpravodajské aktivity proti Německu, Rakousku a Maďarsku. V roce 1937 byl povýšen na plukovníka generálního štábu. Byl mužem číslo dvě celého vojenského zpravodajství. Dokončil rozsáhlou modernizaci armádního zpravodajského aparátu. Zasloužil se o rozvoj kontaktů se zpravodajskými organizacemi armád spojeneckých a spřátelených zemí.
Nacistické Německo bylo v roce 1935 označeno za stát hlavního zpravodajského zájmu. Bilance výkonů Moravcova agenturního aparátu proti třetí říši rozhodně svědčí o vysokém úsilí. Z nich jmenujme ty nejpodstatnější. Podařilo se získat podrobnosti o štábní hře německého generálního štábu z roku 1936. Vypovídala o koncepci preventivní války proti ČSR. Byly získány informace o moderních druzích vojsk, tedy o tankových jednotkách i o Luftwaffe.
V květnu 1938 Moravec pod dojmem agenturních zpráv o shromažďování německých vojsk u československých státních hranic neotálel. Informace z jeho pramenů přiměly vládu k mimořádným vojenským opatřením. Nejtěžší chvíle ale nastaly v září 1938, kdy se republika ocitala pod bezprostřední hrozbou agrese. Nacisté vytvořili natolik silnou kontrašpionážní bariéru, že ji Moravcův aparát už nedokázal prorazit. Předpoklady o německých záměrech se kvůli tomu míjely se skutečností.
Prezidentův muž
Vládní garnitura druhé republiky vyslovila vojenskému zpravodajství zákaz pracovat proti Německu. Moravec jej vyslechl, ale na hluboce zakonspirované bázi v tom pokračoval dál. Staré agenturní kontakty se osvědčily. V rozhodné době mezi nimi vynikl Paul Thümmel, agent A-54. Moravcovým mužům, pro něž pracoval od jara 1936, nikdy nepřiznal svou pravou identitu. Jeho sdělení z 11. března 1939 bylo klíčové. Ohlásil, že 15. března Wehrmacht obsadí zbytek českých zemí. O této akutní hrozbě Moravec opakovaně a urgentně informoval vládu. Setkal se však s přehlíživou reakcí. Pochopil, že musí jednat na vlastní pěst. Pomocnou ruku mu v nejkritičtější chvíli podala britská Tajná zpravodajská služba (Secret Intelligence Service ‒ SIS). Odpoledne 14. března 1939 startoval z ruzyňského letiště dopravní letoun s jedenáctičlennou zpravodajskou skupinou Moravce na palubě. Let zorganizovala SIS. Trasa vedla do Londýna. Moravcovi muži vzápětí obnovili svou práci. Před nepřítelem dokázali zachránit evidenci živé agenturní sítě. Tento čin neměl obdoby.
Ústup do Londýna vyznačil začátek protinacistického odboje. Moravec se dal se svým týmem k dispozici odbojovému směru, který reprezentoval Edvard Beneš. Záhy se stal jedním z prezidentových nejbližších spolupracovníků, z vojáků fakticky nejbližším. Dobře fungující zpravodajský aparát působil v Londýně od června 1941 pod hlavičkou II. (zpravodajského) odboru exilového ministerstva národní obrany. Moravec stanul v jeho čele. Od jara 1940 se dařilo udržovat pravidelné rádiové spojení s domácím odbojem. Z tohoto pramene pocházely prakticky veškeré nejhodnotnější zprávy. S určitými pauzami spojení trvalo do počátku října 1941. V lednu 1942 se je podařilo obnovit zásluhou československých parašutistů a zachovat do června téhož roku. Po dvou letech pak Londýn navázal spojení s okupovanou vlastí opět díky parašutistům.
Moravcův aparát obdržel nejpřesnější údaje o chystaném německém útoku na Jugoslávii v dubnu 1941. Z protektorátu pocházela též mimořádně hodnotná data o kapacitách a výrobních programech zbrojního průmyslu. Domácí odboj obětavě zajistil cenné informace o provozu na strategicky významných železničních tratích. Moravec tyto poznatky zprostředkovával Spojencům.
Vůbec největší zodpovědnost na sebe za celou válku vzal tehdy, když počátkem října 1941 rozhodl o uskutečnění operace Anthropoid. Zpráva o popravě generála Josefa Bílého a dalších důstojníků z Obrany národa Moravce osobně zasáhla. Rozhodl se ránu oplatit ještě větší ranou. Záměr se zdařil. Akt odplaty se naplnil 27. května 1942 úspěšným útokem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Moravec řídil II. odbor MNO do září 1944. Tehdy byl jmenován podnáčelníkem Hlavního velitelství v Londýně a krátce poté povýšen na brigádního generála. Do jara 1945 měl stále vliv na řízení vojenské zpravodajské práce. V té době byl ale už trnem v oku komunistů. Správně v něm viděli budoucího protivníka, a proto se rychle postarali o to, aby byl navzdory všem svým zásluhám upozaděn. Po únoru 1948 František Moravec pochopil, že setrvávat v zemi je pro něho i jeho rodinu život ohrožující. Se svými nejbližšími zvolil cestu do druhého exilu a snažil se zpravodajsky uplatnit v zápasu za svobodu své vlasti. Ve službách USA pracoval proti komunistickému režimu nejprve z území Spolkové republiky Německo. V roce 1962 odešel do zámoří. I tam zůstal věrný svému řemeslu až do svého skonu 26. července 1966 ve Washingtonu.
Měl americké občanství, jeho srdce ale zůstávalo stále české. Do konce života u sebe nosil úsměvné verše Karla Horky. Byla to báseň s názvem Čáslavská, jejíž první verš zní: „My jsme ptáci Čáslaváci, kdo je s námi, ten je náš, my tu mažem ferbla, očko, jedníka a mariáš.“
