Antonín Burdych: Statečná rodina v době nacistického teroru ukryla radiotelegrafistu. Stálo je to život
„Tatínek chtěl Jiřího Potůčka zachránit. Obětoval se, aby ho varoval,“ říká Antonín Burdych mladší. Třicatého června 1942, se domů vracel po cestě zbrocené otcovou krví. „Moji rodiče, dědeček s babičkou a teta se strýcem položili život za naši zemi. Není těžké o tom vyprávět, je to moje povinnost.“ Během desítek let má za sebou více než osm set přednášek pro studenty, skauty, sokoly a před sebou plno plánů.
„Ke konci června 1942 k nám přišli na návštěvu Satranovi, tatínkova sestra Zdeňka s manželem Ladislavem, řídícím učitelem z Bohdašína. Strýc, který vždy pozorně poslouchal moje dětské historky, se tvářil vážně a skoro nevnímal, co mu povídám. Trochu mě to zarazilo, napadlo mě, že má asi nějaké starosti,“ vzpomíná Antonín Burdych. Osmiletý kluk samozřejmě netušil, že jeho strýc Ladislav Satran patří k sokolské odbojové organizaci S21B a už týden ukrývá pronásledovaného muže. Parašutista Jiří Potůček ze školy v Bohdašíně odvysílal 26. června 1942 depeši o vypálení Ležáků...“
Gestapo usilovně pátralo po vysílačce a „radiotelegrafistovi Jirkovi“, jenž mu stále unikal. V Pardubicích zatkli čtyřicet spolupracovníků výsadku Silver A a brutálně je vyslýchali. Bylo nezbytné najít pro Potůčka jiný, bezpečnější úkryt. Ladislav Satran požádal o pomoc důvěryhodného člověka – bývalého československého důstojníka, lékaře Viléma Dvořáčka. Dostalo se mu vyhýbavé odpovědi.
Zdeňka Satranová proto poprosila o pomoc svého bratra Antonína Burdycha, který s rodinou bydlel na samotě v Končinách. Věděla, že se v domě nachází tajná skrýš, metr na dva metry. Za první světové války v ní schovávali potraviny. Mělo jít jenom o pár dnů, než se parašutista bude moci přesunout do nového úkrytu, jejž pro něj odbojář Karel Ježek připravuje u Doubravice. Burdychovi souhlasili. V době stanného práva, krátce po vypálení Lidic a Ležáků, se vědomě vystavili smrtelnému riziku.
„Žádný strach na nich nebyl znát. Rodiče i babička s dědou byli klidní, veselí. U nás vždy panovala dobrá nálada, optimismus máme zřejmě vrozený,“ usmívá se Antonín Burdych.
Podle všeho přišel Jiří Potůček k Burdychovým v neděli 28. června 1942.
Končiny
„Na Končinách bylo šestnáct stavení. Usedlost, kde jsme bydleli, je z roku 1850. Děda Antonín Burdych, který pracoval jako mistr v textilní továrně, dům pro svou rodinu koupil za první světové války. S babičkou Josefou měli čtyři dcery, Růženu, Marii, Boženu, Zdeňku, a jednoho syna, mého tatínka Antonína. První se narodila v roce 1901 Růžena, druhá byla o dva roky později Marie, pak přišel v roce 1905 na svět můj tatínek, 28. května na Benešovy narozeniny, v roce 1908 se narodila Božena a Zdeňka byla ročník 1911. Všechny děti znaly úkryt na obilí.
Tatínek zůstal spolu se svými rodiči na Končinách. Moje maminka Milada, za svobodna Kolertová, pocházela ze Rtyně. Se starším bratrem jsme prožívali krásné dětství. Děda se věnoval čižbě, chytal stehlíky a čížky. S tatínkem chovali včely a v zimě, když nebyla práce na poli, tkali kanafas. Děda postavil v pokoji tkalcovský stav. Soukal jsem naškrobené nitě, řezaly mě do prstů. Pamatuji si, jak maminka ráno pečlivě ustlala, uhladila cejchy a rozesmátý tatínek ji vzal do náručí a hodil ji do ustlaných peřin. Byla to legrace. Doma byla pohoda, nepamatuju se, že by si rodiče nebo babička s dědou na něco stěžovali, kvůli něčemu nadávali.
Měli jsme dvě krávy, maminka vždy na zápraží stloukala máslo, pár hektarů polí, za domem byl ovocný sad – hrušně, jabloně, švestky, třešně, červené i žluté. V naší ovocné aleji na konci války zastřelili Františka Jirouška. Zaměstnankyně hradeckého gestapa Anna Ludwigová, která v létě 1942 obsadila náš dům, ho udala za to, že v květnu 1945 hodil na zem obraz Hitlera. Má pomníček vedle pomníčku mého tatínka.“
Borůvkové knedlíky
„V roce 1942 byla školní docházka až do poloviny července. V úterý 30. června 1942 jsem se těšil, až budu doma. Maminka totiž slíbila, že uvaří borůvkové knedlíky, měl jsem je moc rád. V neděli jsem v lese borůvky nasbíral. Z vyučování jsem se vracel kolem čtvrté, chodil jsem do školy v Červeném Kostelci. Pod lesem jsem uslyšel rány, práskalo to, jako když se na zem házejí prkna. To asi někde skládají fošny... Za chvilku se přiřítil četník. ,Neviděl jsi tady běžet mužského v košili?‘ Odpověděl jsem po pravdě, že ne. ,Tak jdi do …,‘ byl sprostej. Kolem projelo tmavé gestapácké auto. Zahlédl jsem v něm dědečka. Za vozem utíkal můj dvanáctiletý bratr Vladimír.
Šli jsme spolu domů lesní cestou. Byla na ní tatínkova krev.
Bratr mi vylíčil, co se stalo. Odpoledne rodiče s dědou na poli třídili řepu. Když k nám vtrhli gestapáci, Vladimír zrovna psal úkoly do školy. Tatínek si všiml, že se něco děje, a rychle přišel. ,Kde je ten parašutista?‘ křikli na něj gestapáci. Popadli bič na dobytek, který visel na stěně v chodbě, a začali ho mlátit. Tatínek opakoval, že o ničem neví. Potůček v úkrytu bez oken nic neslyšel. Tatínek ho chtěl nějak varovat, vyvolat hluk. V nestřeženém okamžiku se jim vytrhl a dal se na útěk. Gestapáci po něm pálili z pistolí, kostelecký četník po tatínkovi střílel z pušky. Zasáhli ho šestkrát. Střelili ho do plic. Kostelecký četník Miroslav Mařan po válce vypověděl, že raněný tatínek prosil, ať ho zastřelí. ,Zastřelte mě, ať nic neprozradím,‘ řekl prý četníkovi. Mařan to neudělal. Tatínka naložili na vozík. Vykrvácel, než s ním dojeli do Kostelce. Na pohřbu jsme byli jen my s bráchou a teta Marie s manželem. Tatínka pohřbili 3. července v šest ráno. Byl pochovaný tři hodiny. V devět gestapo nařídilo exhumaci. Tělo odvezli do pardubického krematoria a popel vysypali do Labe, aby po tatínkovi nezbyla žádná památka.
Vladimír byl také u toho, když gestapáci prohledávali náš dům. Dědu postrkovali před sebou jako živý štít. Potůček musel střelbu slyšet… Když vyrazil ze své skrýše, vystřelil před sebe a zasáhl dědu do ramene. Děda se skácel a strhl s sebou ze schodů i tři gestapáky. Potůček vyběhl na půdu a vyskočil z vikýře ven. Než se gestapo vzpamatovalo, zmizel v žitném poli. Tehdy bylo žito vysoké. Bohužel se nestačil obout, utíkal bosý.
Vladimír mi všechno popsal. Bylo to poprvé a naposledy, kdy o tom mluvil. Už se k tomu nikdy nechtěl vracet. Bylo to pro něj příliš velké trauma. Byl u toho, když gestapáci tatínka tloukli bičem, stříleli po něm a po Potůčkovi, pročesávali dům, když odváželi zraněného dědu…
Přišli jsme k domu a uviděli maminku. Ležela na dvoře v trávě. Byla v šoku, nereagovala. Nemohli jsme s ní promluvit. Jeden gestapák nařídil, ať ji nejdřív odvezou do Náchoda na injekci a pak do vězení v Hradci Králové.
Borůvkové knedlíky, které maminka uvařila, gestapáci snědli.
Tatínek byl mrtvej, dědu a maminku odvezli. Chyběla jim jenom babička… Ta byla u Satranových na Bohdašíně. Tetu se strýcem zatkli dopoledne, Potůčka ve škole marně hledali, ale babičku nechali jít. Vydala se za dcerou Růženou do Kostelce, říct jí, co se děje, a rozloučit se. Předpokládala, že zatčení neunikne. Navečer se vrátila na Končiny. Byli jsme rádi, že je babička s námi. Za hodinu přijelo gestapo… ,Půjdete s námi.‘ Babička nás políbila na čelo a klidným, laskavým hlasem řekla: ,Pánbůh vás opatruj.‘ Pak ji odvedli. Šla hrdě a beze strachu. Obdivoval jsem ji. Maminku, babičku, dědu, tetu Zdeňku, strýce Satrana a další Potůčkovy spolupracovníky popravili 9. července na Zámečku v Pardubicích. Šéf hradeckého gestapa Albert Hardtke trval na tom, aby Bohdašín a Končiny měly stejný osud jako Ležáky. Policejní inspektor z Náchoda Jan Chudoba mu to naštěstí rozmluvil.“
Zrádce
„Museli jsme s Vladimírem odejít v tom, co jsme měli na sobě. Náš dům propadl Velkoněmecké říši, nastěhovala se do něj zaměstnankyně hradeckého gestapa Anna Ludwigová.
Bratr žil u tety, mě se ujali Kábrtovi, vzdálení příbuzní ze Rtyně. Stýskalo se mi po mamince. Dali nám její úmrtní list, jenže já nevěřil tomu, že je mrtvá. Doufal jsem, že žije, že je v koncentráku a vrátí se domů.
Když jsem měl angínu, Kábrtovi mě vzali k místnímu doktorovi Vilému Dvořáčkovi. Bez mrknutí oka si naúčtoval svoji péči. Muselo mu ale být zřejmé, kdo jsem…
Strýc Ladislav Satran v sobotu 27. června 1942 navštívil Dvořáčka v ordinaci, údajně mu vyřídil pozdrav od známého z Anglie a požádal ho o pomoc při hledání dočasného úkrytu pro pronásledovaného parašutistu. Učitel spoléhal na Dvořáčkovu důstojnickou čest. Netušil, že se lékař oženil a že jeho švagrem se stal František Beier, který se přihlásil k Němcům a stal se členem NSDAP…“
Dvořáček svému švagrovi svěřil, kdo ho vyhledal a proč. Sepsané písemné hlášení se v pondělí dostalo na hradecké gestapo… Jeho velitel Albert Hardtke po válce uvedl: Ještě před Dvořáčkovým oznámením mě velitel pardubického gestapa Clages upozornil, že s parašutisty má být ve spojení někdo jménem Satran. Jakmile přišlo z Náchoda hlášení o Dvořáčkovi a Satranovi, spustili jsme akci…
„Dvořáček se po válce pokusil otrávit. U soudu mu dali vysoký trest. Snížili mu ho díky tomu, že se přihlásil do Terezína a ošetřoval nemocné skvrnitým tyfem. Odseděl si devět let. Za sedmnáct zmařených životů…“
Zodpovědný člověk
„Nikdy jsem si neříkal, že kdyby se u nás Potůček neukrýval, rodiče by zůstali na živu. Nikdy! Jiří Potůček byl vynikající, charakterní, chytrý, odpovědný člověk. Z Osijeku, kam se v září 1939 dostal díky práci u Bati, odešel balkánskou cestou do Francie a potom do Anglie. Přitom mohl jet do Spojených států, do Baťovy továrny v Marylandu. Bylo mu dvacet, když se takto rozhodl. Potůček byl statečný a obětavý. Já proti němu nemůžu říct ani ň, není vůbec nic, co bych mu měl vytýkat, on bojoval za vlast. Kdopak by to dneska pro republiku udělal? Znal jsem osobně Jiřího Pavla ze Skalice, který v sedmnácti odešel z protektorátu bojovat.
Potůček ze své vysílačky Libuše odeslal ze strojovny lomu Hluboká do Londýna tolik depeší! I prezident Beneš mu za to děkoval. Parašutisté se pochopitelně neobešli bez pomoci domácích odbojářů. Velitel sokolské organizace S21B Josef Schejbal z Malých Svatoňovic se s mým strýcem domluvili už na jaře 1942, že se u nich na Bohdašíně Potůček bude moci v případě potřeby ukrýt. V bohdašínské škole se už v roce 1941 konaly ilegální schůzky.
Ne, neříkám si ani, že kdyby si teta Zdeňka nevzpomněla na tajnou skrýš na obilí, která byla v našem domě, náš život mohl být jiný. Nemám za zlé strýčku Satranovi, že se s žádostí o pomoc obrátil na Dvořáčka. Považoval ho za spolehlivého člověka. Nevěděl, že lékařův švagr je nacista.
Lidé jsou různí…
Potůček, který utíkal bos, poprosil o boty učitele Karla Nypla v Zábrodí. Nepomohl mu a jel ho do Kostelce udat. Stolínovi v Řešetově Lhotě mu dali plátěnky, Uhlířovi v Dolsku mu poskytli jídlo. Hostinský ve Stéblové nahlásil četníkům, že se v obci pohyboval podezřelý muž. Někteří Potůčkovi spolupracovníci už byli v té době zatčení, například Jan Nováček z Rosic. Udavač Josef Fitzbauer běžel hned hlásit, že mluvil s hledanou osobou. Paní Hájková z Trnové parašutistu nemohla ukrýt, ale přinesla mu jídlo. V remízku u Trnové Jiřího Potůčka zastřelil četník Karel Půlpán…“
Optimista
„Po válce nám za rodiče a babičku s dědou předali válečné kříže. V Červeném Kostelci přejmenovali jednu ulici na manželů Burdychových.
Celý život jsem se snažil žít tak, aby ze mě rodiče měli radost, čestně a spravedlivě.
Oba s bratrem jsme vystudovali lesnickou školu. Ve čtyřiapadesátém mě chtěli poslat k Pohraniční stráži. Nechtěl jsem tam jít, nechtěl jsem střílet po lidech, kteří se snažili dostat za dráty. Naštěstí se to podařilo a narukoval jsem jinam.
Ovdověl jsem, když synům bylo pět a šest let. Oženil jsem se pak podruhé. Manželka měla dceru, takže jsme měli tři děti.
Hodně jsem sportoval. Skákat padákem jsem se sice nenaučil, to mě lákalo, zato jsem ve dvaačtyřiceti začal létat na kluzáku a dalších sedmnáct let to byla moje vášeň. Svoje první rogalo jsem si ušil sám na šicím stroji. Elektrickou koloběžku jsem před pár lety odevzdal vnukovi. Jezdím rád na kole, před měsícem jsem spadl, byly z toho jenom tři stehy na hlavě, ale manželka si přeje, abych bicykl už odložil. V dubnu jsem měl infarkt a zápal plic, ještě jsem se sám dopravil do nemocnice. Nic vážného to nebylo. Syn si při covidovém zápalu plic nachystal na skříň oblek, on je taky vtipálek. Já jsem životní optimista.
O rodičích a Potůčkovi vyprávím ve školách. Je moje povinnost starat se o to, aby se na ně nezapomnělo.“
Takový je obdivuhodný příběh Antonína Burdycha.
