Sylvia Plathová: Spisovatelka toužící po dokonalosti našla svobodu a úlevu až ve smrti vlastní rukou
Nejspíš neexistuje další básnířka, která by byla objektem tolika životopisných a literárněvědných studií, próz, divadelních inscenací (a odborných statí o klinické depresi a účinnosti elektrokonvulzívní terapie), a zároveň zemřela tak mladá. Posmrtná nositelka Pulitzerovy ceny Sylvia Plathová (27. října 1932 až 11. února 1963) po sobě zanechala řadu povídek a básní včetně slavných sbírek Kolos a Ariel, román Pod skleněným zvonem, intimní deníky, desítky dopisů a dvě malé děti. Dveře jejich pokojíčku pečlivě utěsnila ručníky, oblečením a lepicí páskou, než vložila hlavu do trouby a pustila naplno plyn.
Prvorozená dcera Aurelie Schoberové Plathové a Otty Platha poprvé spatřila světlo světa v Bostonu. O komplikovaném vztahu se vzdělanou a kultivovanou matkou vypovídá vzájemná korespondence, Sylviiny deníky, silně autobiografický román Pod skleněným zvonem (kde maminku a ostatně i zbytek rodiny a přátele vypodobnila skutečně „krutě“, jak se stará paní Plathová nechala slyšet) nebo báseň Medúza: „Ztrať se, ztrať, úhoří chapadlo! / My dvě nemáme společného nic.“ Otec, entomolog, univerzitní pedagog a autor naučné knihy o čmelácích, Sylvii zemřel příliš brzy: „… ty jsi ten černý, jasně, to jsi ty, / kdo mi rozkřáp’ křehké rudé srdce jako střep. / Bylo mi deset, když jsem ti šla na pohřeb./ Ve dvaceti jsem to tady chtěla vzdát / a vrátit se k tobě, k tobě, a už napořád,“ píše v bezohledně přímé básni s názvem Táto (všechny citované verše přeložil do češtiny Jan Zábrana). O tom, zda a jak otcovo předčasné úmrtí v pětapadesáti letech, způsobené neléčenou cukrovkou a následným odumíráním tkáně zbytku nohy po amputaci, přispělo k básnířčině duševní křehkosti, byly popsány stohy papíru…
Ambice a deprese
Po manželově smrti se vdova Aurelia přestěhovala s čerstvě osmiletou Sylvií a jejím pětiletým bratrem Warrenem ke svým rodičům. Malá Sylvia pár let nato publikovala, svou první báseň – a hned v Boston Heraldu, v rubrice určené i dětským čtenářům. Verše jí pak vycházely leckde, také si od jedenácti let psala deníky a s vášní malovala. Excelovala rovněž ve škole – IQ 160 a vysoké ambice ji později dovedly na prestižní Smith College.
Z Massachusetts ovšem jakožto premiantka a nositelka všemožných cen souvisejících jak přímo se studiem, tak se psaním vyjížděla do světa: po třetím ročníku na Smithárně například získala klíčovou možnost stát se na měsíc hostující editorkou populárního časopisu pro mladé ženy Mademoiselle. Existuje zajímavá paralela s nedávno zesnulou vrstevnicí Plathové Joan Didionovou, další autorkou literárně mapující na základě vlastní zkušenosti úzkostné vztahy mladé ženy, která si velice podobně v soutěži vypsala pozici v ikonickém módním měsíčníku Vogue (vizte Causu v Reflexu 14/2021). Obě literátky ovšem na své působení ve víru módního průmyslu a velkoměsta zavzpomínaly v následných románech kriticky: „New York byl sám o sobě dost zlý,“ píše Plathová o stáži hned na první stránce klasiky autofikce Pod skleněným zvonem, publikované pouze měsíc před jejím skonem, když se snaží zachytit své léto a podzim roku 1953, a tím se špatných vzpomínek navždy zbavit. „Přitom mi měly závidět tisíce dalších studentek, jako jsem byla já, které netoužily po ničem jiném než klopýtat ve stejných červených lakových lodičkách číslo sedm…“ Jenže deprese, jíž mladá žena tolikrát v životě podlehla, byla silnější: „Připadala jsem si strašlivě nehybná a prázdná, asi jako oko uragánu, když se tupě pohybuje vpřed, zatímco kolem něj se všechno vaří.“
Oko uragánu
Spouštěčů takových stavů bylo několik. Když Sylvii v rámci newyorské stáže nebylo přáno setkat se s jejím nejmilejším básníkem, Dylanem Thomasem, ačkoli schůzku iniciovali lidé z její redakce, marně se potloukala v okolí míst, kde by ho mohla potkat. Po pár týdnech si pořezala nohy, aby se ujistila, že „na to“ má. „Ten den ráno jsem se pokusila oběsit,“ načne jen tak mýrnyx týrnyx odstavec v románu… Následuje velmi realistický popis jejího prvního medicínsky zdokumentovaného pokusu o sebevraždu: 24. srpna 1953 spolyká matčiny prášky na spaní, schoulí se ve sklepě a jen se štěstím ji po třech dnech objeví bratr. Plathovou (a tedy i její literární hrdinku Esther Greenwoodovou) čeká půlroční pobyt v psychiatrické léčebně a elektrošoková léčba, již hradila mecenáška a spisovatelka Olive Higgins Proutyová (v románu se jmenuje Philomena Guineová), která sama podléhala nervovým zhroucením. Nehybný vzduch deprese neopouští čtenáře ani po (domnělém) vyléčení protagonistky: „… ať bych seděla kdekoli (…), seděla bych pořád pod tím samým skleněným zvonem a dusila se ve svém vlastním zakyslém puchu.“
Prózu Pod skleněným zvonem zkusil zfilmovat roku 1979 Larry Peerce, režisér, jenž s oblibou vyhledával klasická díla literárního kánonu a některá z nich velmi slušně adaptoval, jako například Rothovo Sbohem, město C nebo Jakesův Sever a Jih. Tentokrát po všech stránkách selhal, kritici ztrhali vše, od scénáře po herce, a možná i proto se o další filmovou adaptaci zásadního díla už nikdo nepokusil.
Osud jménem Ted
Do autorčiných šťastnějších dní diváka zavede, ačkoli jen ve své první čtvrtině, jiný snímek: romantické životopisné drama novozélandské režisérky Christine Jeffsové Sylvie (2003) začíná roku 1956, kdy je Plathová coby držitelka Fulbrightova stipendia po půlroční epizodě v McLeanově nemocnici na studiích v britské Cambridgi, kde se vášnivě zamiluje do básníka Teda Hughese. Mladé krásné intelektuály hrají oscarová Gwyneth Paltrowová a ještě předbondovský Daniel Craig, kteří podle přátel manželů Hughesových velmi dobře zprostředkují atmosféru nešťastného manželství dvou zdánlivě spřízněných duší.
Sylvia se nejprve zamilovala do Tedových básní publikovaných v časopise a velmi se toužila s ním setkat; po večírku, kde k plánovanému seznámení došlo, se nemohli jeden druhého nabažit a necelé čtyři měsíce nato se vzali. Už o rok později se stěhovali do Spojených států, kde Plathová začala přednášet na své alma mater. Nedokázala však profesi dost dobře skloubit s tvorbou a dala přednost intelektuálně méně náročné práci – stala se recepční na psychiatrické klinice, aby mohla po večerech chodit na kursy tvůrčího psaní. Její mentoři, průkopníci žánru konfesionální poezie Robert Lowell a Anne Sextonová, ji povzbuzovali, aby stejně jako oni psala ze svého nitra, o svých problémech. Nositelka Pulitzerovy ceny Sextonová ostatně sama léta bojovala s depresemi a její život posléze ukončil již několikátý pokus o sebevraždu – otrávila se výfukovými plyny.
Plathová každopádně dál bojovala jak se svou křehkou psýché, tak se schopností „psát sebe“. Jistý zlom přišel po přestěhování manželů Hughesových zpět do Anglie, přesněji do Londýna v roce 1959, a narození dcerky Friedy na apríla 1960: půl roku po porodu vydává Plathová Kolosa, svou první a velmi příznivě hodnocenou sbírku poezie plnou obrazů smrti a vykoupení. Žádná další knížka básní jí už zaživa nevyjde.
Svazek je to nešťastný: Hughes je nevěrný a svou ženu bije – dva dny po jednom takovém násilném střetu Plathová potratí. Bráška Nicholas se tak Friedě narodí až v lednu 1962, jenže to už je básník po uši zamilován do krásné německé židovky Assii Wevillové, čtyřiatřicetileté copywriterky a překladatelky hebrejské poezie, která si se svým třetím manželem, kanadským básníkem Davidem Wevillem, od Hughesových pronajala po jejich přestěhování do Devonu londýnský byt a svým způsobem i manželské lože. Po několika pokusech Plathové o sebevraždu – předávkovala se například prášky na spaní, jindy sjela autem do řeky – se Hughes od ní a od dětí odstěhuje.
Doba temna
To u opuštěné spisovatelky nastartovalo vlnu vášně pro tvorbu: od října 1962 píše básně jak o život, tempem až třicet kusů za měsíc u vědomí, že tvoří něco naprosto výjimečného: „Píšu ty nejlepší básně svého života, básně, kterými se proslavím,“ stojí v dopise matce datovaném 16. října 1962.
Odstěhovala se s dětmi z blátivého venkova do Londýna, do domu na Chalcot Square, kde kdysi bydlíval sám William Butler Yeats. Básníkův duch jí však očekávané štěstí nepřinesl: zima byla mrazivá, dvouletá Frieda a devítiměsíční Nicholas soustavně stonali a satisfakci čerstvé třicátnici nepřineslo ani dokončení sbírky básní plných temnoty, znepokojivých obrazů a velmi osobních motivů Ariel, která ovšem vyjde až za dva roky, ani lednové vydání románu Pod skleněným zvonem, jejž si část kritické obce ani nepovšimla a další jej přijali spíše vlažně. V lásce zklamaná, umělecky nedoceněná Plathová do románu, který podle vlastních slov sepsala především za účelem získání peněz na živobytí a až v druhé řadě proto, aby ukázala osamocenost nervově zhroucené bytosti a odstřihla se od vlastní minulosti, neváhala vklínit hořké pasáže reflektující jak její vlastní zkušenost, tak situaci žen na trhu práce v 50. a 60. letech minulého století: „Nesnáším představu, že by mě měl mít nějaký muž pod palcem,“ sdělila jsem doktorce Nolanové. „Muži nemají vůbec žádné starosti, ale já abych měla pořád nad sebou dítě jako bič, co mě má držet v lajně.“ Případně: „Kdybych měla celý den obskakovat dítě, zbláznila bych se.“
Tou dobou už totiž byla depresí stíhaná Sylvia Plathová na dně: nespavost, úzkosti a náhlý výrazný váhový úbytek posoudil její lékař jako dostatečný důvod pro předepsání antidepresív a hospitalizaci, na niž ovšem básnířka nepřistoupila. Doktor ji tedy alespoň denně navštěvoval a zajistil jí na výpomoc chůvu.
Která toho dne, 11. února 1963, přijela hned ráno, aby se ujala dětí. Nemohla se však do bytu dostat. Až s pomocí přivolaného dělníka se vlomila dovnitř – k Sylvii Plathové s hlavou v troubě a k maličkým, spícím za pečlivě utěsněnými dveřmi.
Epilog
Nedá mi to a musím zde zmínit i další osud Hughesovy přelétavé milenky Assii Wevillové, kterou karma dostihla velmi brzy po smrti Plathové. Tehdy byla Wevillová s Hughesem těhotná, ale šla na potrat. Starala se pak ve společné domácnosti o malou Fridu a Nicholase, které svým způsobem připravila o matku, a trpěla nenávistí ze strany básnířčiných známých… Hughesovi nakonec porodila dceru Šuru, ale to ho doma neudrželo. Jeho nové souložnice, fakt, že si Assiu odmítal vzít, i jeho povýšenecké chování a všemožné týrání ji dohnaly k sebevraždě. Vzala prášky na spaní, spláchla je whisky, utěsnila okna a dveře v kuchyni, položila čtyřletou Šuru na matraci – a pustila plynovou troubu a lehla si k dcerušce.
Smutný osud potkal i syna Plathové, Nicholase Hughese. Úspěšný vědec, biolog specializující se na lososovité ryby, se doma, v aljašském Fairbanksu, po dlouholetých depresích v sedmačtyřiceti letech oběsil; stalo se tak 16. března 2009. Jeho starší sestra Frieda dnes žije v Austrálii, věnuje se psaní poezie i dětských knih (sama však potomky nemá) a maluje. Vystavovala zejména v Londýně se svým třetím exmanželem, malířem Laszlem Lukacsem, ale její obrazy sov si můžete prohlédnout i na instagramovém účtu @friedahughes. Stejně jako bratr se rozhovorům o slavných rodičích bránila. Ostře kritizovala též snímek Sylvia a potenciální publikum chroustající buráky při sledování rodinné tragédie, která se skutečně udála. Sama se o rodičích rozhovořila až v dvoudílném dokumentu BBC Ted Hughes: Silnější než smrt (2015).
A když už jsme u něj: chronický nevěrník se po manželčině smrti stal správcem její literární pozůstalosti a jedním z nejopovrhovanějších mužů tehdejší kulturní obce. V očích mnohých přivedl do hrobu ženu, jejíž dílo jeho tvorbu dalece přesahuje a z něhož neoprávněně těžil, když je redigoval, komentoval, povoloval jeho vydání – a v neposlední řadě za ně inkasoval autorské honoráře (jakkoli největší díl peněz připadl dětem). Zdržoval také vydání básnířčiných deníků, zasahoval do nich a ten poslední, předsmrtný, dokonce zničil, údajně aby jeho četba nezranila Friedu a Nicholase. Ostatně i Hughesova poslední, nejoceňovanější sbírka veršů, Dopisy k narozeninám (1998, česky Argo v roce 2021), se týká téměř bezvýhradně jeho vztahu k Plathové a básně jsou jí až na dvě výjimky adresovány. Vydal ji až v momentě, kdy už věděl, že ho brzy zabije rakovina.
Nejenže vyšlo téměř vše, co Sylvia Plathová kdy napsala; sama zůstává v dějinách literatury mementem a ikonou, k níž se často obracejí nejen spisovatelé. Třeba Elin Cullhedová loni získala hlavní švédskou literární cenu – Augustovu cenu za beletrii 2021 – za svůj román Euforie, fiktivní ztvárnění posledního roku života Sylvie Plathové. Devětatřicetiletá švédská autorka se životem a dílem Plathové začala zabývat, když se ocitla v podobné situaci – má dvě děti s mužem, který je také spisovatel, a rovněž pro ni bylo náročné psát a zároveň pečovat o rodinu. Román právě vydalo v češtině nakladatelství Argo a pokřtěn byl ve foyer pražského Studia Hrdinů, kde se opět hraje Manželka publikovaného básníka; v kusu Jana Horáka představuje Sylvii Plathovou Pavlína Štorková, hru o hledání svobody můžete vidět třeba symbolicky 17. listopadu.
