Tutanchamon: K nejslavnějšímu archeologickému nálezu by nedošlo, nebýt věna Rothschildovy dcery

„Vidíte něco?“ zeptal se netrpělivě lord Carnarvon 26. listopadu 1922 Howarda Cartera. Na tuto chvíli čekal několik let. V červnu 1922 mu však došla trpělivost. Oznámil Carterovi, že další archeo­logické práce v egyptském Údolí králů už nebude financovat. Archeolog jej však přesvědčil. Argumentoval tím, že už zbývá poslední neprozkoumané místo. Nemůžou to přece vzdát, aniž dokončí práci. Jakmile na začátku listopadu 1922 Howard Carter zjistil, že je na stopě velkolepému objevu, poslal svému mecenáši zprávu do Anglie. V neděli 26. listopadu 1922 za přítomnosti lorda Carnarvona a jeho jedenadvacetileté dcery, lady Evelyn, vysekal Carter majzlíkem otvor v horním rohu zapečetěných dveří na konci sestupné chodby. Nahlédl dovnitř. „Tak vidíte něco?“ zajímalo Carnarvona. „Ano, vidím nádherné věci,“ odpověděl Carter.

SKLADIŠTĚ OPERY

Howard Carter si toho dne zapsal do deníku, co oba spatřili u západní stěny předsíně, když opatrně zvětšil otvor. Dovnitř si posvítili baterkou a svíčkou: „Je obtížné popsat naše vzrušení a ohromení v okamžiku, kdy nám světlo odhalilo přenádhernou sbírku pokladů. Ze tmy se vynořily dvě ebenově černé sochy krále obuté do zlatých sandálů, pozlacená lehátka zvláštních tvarů – se lví hlavou, s hlavou Hathory a pekelnými zvířaty –, překrásně malované a vykládané ozdobné skříňky, květiny, alabastrové nádoby, podivuhodné černé skříně, ze kterých vykukovaly pozlacené hadí příšery, obyčejně vyhlížející bílé truhlice, pěkně vyřezávané židle, zlatem vykládaný trůn, půvabný pohár z průhledného alabastru ve tvaru lotosu, sedátka z běžných i vzácných materiálů a nakonec změť převrácených částí vozů lesknoucích se zlatem, mezi nimiž vyčnívala krejčovská figurína. Na první pohled vše působilo jako skladiště opery zaniklé civilizace. Ptali jsme se jeden druhého, co to všechno znamená. Byla to hrobka, nebo pouhá skrýš? Zapečetěný průchod mezi dvěma sochami strážců naznačoval, že se za ním skrývá další prostor.“