Miroslav Horníček: Proti šíření blbosti v českém národě toho málokdo udělal tolik jako tenhle pán

Člověk, který se směje, je jako baterka, která se nabíjí. To řekl Miroslav Horníček, a hlavně si to myslel, navzdory tragédii, jež ho potkala. Přišel o syna a žil s tou bolestí, jak se dalo. Mlčel, když ho kritizovali, že je ochoten bavit veřejnost v časech nesvobody, kdy jiní nesměli. Neměl punc hrdiny a byl důsledně apolitický. Nikdy ale nepodlezl laťku, kterou mu nastavili partneři formátu Jana Wericha. Represím se vzpouzel decentně, třeba když podotkl: „Umlčování nepatří do výzbroje chytrých, protože umlčováním druhého přestává být chytrý chytrým.“ Nemusí to stačit. Ale málokdo toho udělal tolik proti šíření blbosti v českém národě jako tenhle vlídný, umírněný pán.

Jen jedna tvář

„Jednou, když mi bylo opravdu zle, našel jsem na zahradě čtyřlístek,“ vyprávěl Horníček nedlouho před smrtí divadelnímu fotografu Otovi Richterovi. „Dal jsem ho do vázičky, vypustil kořeny. Zasadil jsem ho a věřil, že pokud bude růst, všechno bude dobré. Všechno zůstalo špatné, umřela moje naděje i čtyřlístek. Zázrak je, když tě někdo pohladí nebo obejme. Nebo někdo, komu smíš plakat na rameni.“

Klasik českého humoru měl takovou oporu ve své manželce Běle (Alžbětě), rodačce z Liptovského Mikuláše, se kterou žil od svých třiceti let. Společně přečkali pohromu v podobě náhlého skonu jejich jediného syna Honzy, studenta dokumentaristiky na pražské FAMU. Jan Horníček zahynul v pouhých jedenadvaceti letech při epileptickém záchvatu po pádu do opuštěné propusti rybníka v Suchdole, kde chytal ryby, zatímco otec kousek odtud v Trojanově mlýně natáčel s Jiřím Sovákem seriál Byli jednou dva písaři. Naneštěstí nebyl nikdo poblíž, mladík sužovaný následky klíšťové encefalitidy se utopil.