Jan Kodeš: Pozoruhodný příběh českého tenisty, který před padesáti lety vyhrál legendární Wimbledon
„Umístěný volej hraju na jistotu, Metreveli míček dobíhá, ale vrací jen do sítě… A je konec! Diváci na tribunách londýnského areálu All England Lawn-tennis Clubu vstávají a tleskají. Vyhrál jsem Wimbledon!“ letělo před půlstoletím hlavou sedmadvacetiletému JANU KODEŠOVI. Bylo sobotní odpoledne půl páté a pět minut 7. července 1973.
Za pár minut mi vévoda z Kentu předal na centrálním dvorci vítězný pohár a zeptal se: ‚Are you happy, that you won?‘ Na to jsem mu s očima zalitýma potem i slzami stačil odpovědět: ‚Yes, yes. I am very happy.‘ A teprve za půl hodiny v šatně jsem se dojetím rozbrečel nad tím, co jsem dokázal.
Vidina výhry
Jan Kodeš byl prvním hráčem ze socialistického bloku, jenž zvítězil na wimbledonském turnaji. To něco znamenalo, byť se v sovětských satelitech tenis považoval za „buržoazní sport“. Zároveň je ale nutné říci, že historicky prvním Čechem, jenž ve Wimbledonu uspěl, se stal roku 1954 Jaroslav Drobný (známý též jako hokejista), leč po emigraci už jako občan Egypta. Tohle však československý tisk v roce 1973 vůbec nepřipomínal, neboť se naplno rozbíhala takzvaná normalizace. Kodešův triumf – zvláště ve finále proti sovětskému tenistovi s gruzínskými kořeny Alexandrovi Metrevelimu – naše televizní diváky nadchl. Prožívali jej obdobně jako bitvy československých hokejistů se sovětskou „sbornou“.
A jak Jan Kodeš vzpomínal na průběh turnaje? „Soupeře v úvodních kolech – byli to Japonec Hirai, Ital Marzano, Jihoafričan Yuill a Ind Mukerdží – jsem porážel 3:0 nebo 3:1. Při čtvrtfinálové výhře nad Indem Amritražem 6:4, 3:6, 4:6, 6:3, 7:5 jsem v pátém setu prohrával a v tísni vracel míč lobem a pak mě zachránilo to, že sluncem oslněný soupeř zkazil smeč. V semifinále jsem vyřadil Angličana Taylora, miláčka Londýňanů, 8:9, 9:7, 5:5, 6:4 a 7:5. I tady jsem byl v páté sadě blízko porážky, ale pak mi naštěstí při soupeřově servisu vyšel risk. Před finále s Metrevelim za mnou chodili Angličani, projevovali sympatie, i když jsem vyřadil jejich Taylora, ale hlavně říkali, že ten Rus – přitom dobře věděli, že žije v Gruzii – nesmí zvítězit. Hrálo se mi dobře, výborně jsem se vyspal, ale ve třetím setu při vedení dva nula na sety a čtyři jedna na gemy mě náhle ochromila vidina výhry. Vyschlo mi v puse, zalehlo v uších, nebyl jsem schopný udělat pohyb, naštěstí to ale bylo brzy pryč.“
Tajemství asfaltu
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!