Prašivé kotě i básník jazzu, který se nepotřeboval politicky zařadit. Před sto lety se narodil Josef Škvorecký

Josef Škvorecký, syn náchodského bankovního úředníka, introvertní a zdvořilý milovník jazzu, dívek i angloamerické literatury, začal psát ještě jako gymnazista verše, z nichž posléze sestavoval rukopisné sbírky. Mladík s křehkým zdravím, opečovávaný úzkostlivou paní matkou, je věnovával Jaroslavě Fibírové, reálnému předobrazu své románové Ireny. Po osvobození redigoval v Náchodě čtrnáctideník s obroditelským názvem Slovo má mladý severovýchod, ovšem komunistická cenzura ze svazáckého ústředí mu brzy zatla tipec. Vrhl se pak, ještě roku 1945, na studium medicíny, leč pražskou lékařskou fakultu brzy vyměnil za filozofickou, konkrétně obor angličtina–filozofie. Na vysněný saxofon kvůli zdravotnímu stavu a tělesné konstituci hrát nemohl, ale u básnění zůstal.

Jeho zásadní básní té doby je whitmanovská, tedy civilistní lyricko-epická poéma o čtyřech zpěvech z roku 1946 s titulem Nezoufejte. Je to sbírka popisující hrůzy války i bloudění poválečnou Prahou. V předmluvě k jejímu pozdnímu vydání z roku 1979 se o ní vyjádřil jako o svém „dlouhém hříchu“ a „poezii dosti trapné“; po­suďte sami, najdete ji třeba na webu Městské knihovny v Praze (mlp.cz). Loni touhle dobou ji též knižně vydalo nakladatelství dybbuk v edici Opium poezie.

Verše až na příležitostné výjimky typu Ódy na Evu Fitzpilarovou (právě ze zpěvaččina slovníku přišlo půvabné označení knihy o sobě samém, narcistní Samožerbuch) posléze opouští, píše povídky a pokusí se o román Věk nylonu (1946), z něhož se dochovalo pouze torzo.

A pak napsal Zbabělce

Bývaly časy, a není to tak dávno, kdy si Zbabělce, román pojednávající o konci války v autorově rodném Náchodě (v románu je přejmenován na Kostelec) viděném očima dvacetiletého hejska Dannyho Smiřického, přečetl pomalu každý gymnazista. Když si před deseti lety při přijímacích zkouškách na bohemistiku pražské filozofické fakulty měli uchazeči volit k interpretaci díla české literatury, devět z deseti si vybralo Zbabělce, tvrdí pamětníci. Dnes se zeptáte dvacítky budoucích maturantů na výběrovém, humanitně orientovaném gymnaziálním semináři, kdo strhující prózu líčící chaos příchodu osvoboditelů a úprk esesáků četl, a nezvedne se ani ruka. Proč? Že by Danny Smiřický, do Ireny nešťastně zamilovaný fanda jazzu se schopností skvěle postihnout život své generace makarónskou směsí angličtiny, němčiny, nespisovné češtiny a mluvy ulice, nebyl pro dnešní mládež dostatečně atraktivním vypravěčem? Vždyť romány o poválečném vypořádání jak s Němci, tak s Rudou armádou vycházejí dodnes…

Jenže o aktuálnosti díla Josefa Škvoreckého se vede debata již déle. Přední znalec jeho díla Michal Přibáň pro Reflex říká: „Škvorecký studentské generaci má co říct, pokud dostanou ve správném věku do rukou správnou knihu. Mnozí študáci musejí překonat dojmy ze střední školy, kdy se nad Zbabělci vznášel odér povinné četby (jak absurdní pro nás pamětníky!), ale ve věku rané dospělosti už dokážou o jeho díle zajímavě přemýšlet. Najít v textu sebe samého už pro ně nemusí být tak snadné jako pro nás v osmdesátých letech, kdy i rodiče dnešních vysokoškolských studentů byli ještě dětmi. Svět se velmi změnil a ne všichni jsou v knihách ochotni hledat cizí zkušenost. Možná Škvorecký není autorem pro současné mladé čtenáře, ale věřil bych tomu, že až je zavalí vlastní životní zkušenosti, budou schopni docela dobře porozumět třeba i Příběhu inženýra lidských duší. Škvorecký už se asi nestane předmětem masového zájmu – a snad je to pro hloubku jeho odkazu i dobře.“