Marie Schmolková zachránila před nacisty tisíce lidí, ničím se nedala zastrašit. Často se na ni zapomíná

V kapli nejstaršího londýnského krematoria přímo naproti židovskému hřbitovu Golders Green zněla poslední březnový den roku 1940 čeština. Mezi truchlícími nechyběla ani manželka prezidenta Beneše a členové exilové vlády. Jan Masaryk svoji smuteční řeč uzavřel slibem: „S Pánem Bohem, Mařenko, spolehněte se na nás. Budeme svorní, zvítězíme a odvezeme si vás domů. Do té doby odpočívejte v pokoji a duch váš pomáhej nám ve společné svaté práci, pro mír, slušnost a svobodu.“ Jan Masaryk nepochyboval o tom, co říká, na takovou ženu, jakou Marie Schmolková byla, není přece možné zapomenout! Svůj život zasvětila pomoci druhým, tisíce lidí dostala do bezpečí a neustále se snažila zachránit další, ačkoliv už začala válka. Ničím se nedala zastrašit. Energii a odhodlání jí mohl závidět kdejaký chlap, její srdce ale nevydrželo nepřetržitý pracovní nápor a starost o ty, kteří zůstali v protektorátu. Zemřela náhle, na infarkt, bylo jí 46 let.

Její popel se ztratil, hortenzie vysazená v zahradě krematoria na její památku umrzla. Jméno ženy, o níž se mělo učit ve školách, zůstalo stranou pozornosti.

„Nazývají nás Wintonovy děti. Lidé totiž mají rádi pěkné a zjednodušené historky. Příběh, jak britský úředník místo na lyže odjel do Prahy a zachránil více než šest set dětí, zná už skoro každý. V organizaci na pomoc uprchlíkům ale působilo víc lidí, například Bill Barazetti, Doreen Warrinerová, Hanna Steinerová, Marie Schmolková,“ vzpomínal před deseti lety pro Reflex Hugo Marom, který na začátku srpna 1939 spolu se svým bratrem odjel z Prahy do Velké Británie „Wintonovým vlakem“. Také Nicholas Winton si rozhodně všechny zásluhy nepřipisoval, upozorňoval, že se na záchraně židovských dětí nepodílel jenom on. „Bylo nás daleko víc, bylo mezi námi hodně žen a klíčovou postavou byla Marie Schmolková.“

Cesta do Jeruzaléma

Hynku Eisnerovi z Milína bylo třicet, když se seznámil s o tři roky mladší vdovou z Votic. Julie Fuchsová už měla dvouletou dceru Irmu, v manželství s Hynkem se jí pak narodilo pět dětí – Aloisie, Otto, Markéta, Viktor a Marie. Hynek Eisner obchodoval s textilem a galanterií. Po svatbě se s Julií a nevlastní dcerou přestěhoval do Prahy, od roku 1887 bydleli v Kamzíkové ulici. V domě na Starém Městě se rodina rozrostla, 6. června 1888 se narodila Markéta, o rok později Viktor, který však jako batole zemřel. Nejmladší Marie přišla na svět 23. června 1893. Když jí byly tři roky, její otec zemřel na tuberkulózu. Podnik musela převzít podruhé ovdovělá Julie Eisnerová.

Marie navštěvovala první pokračovací školu pro dívky v českých zemích, Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici. Za výuku se platilo pět zlatek měsíčně, dívky se učily nejen šít, vařit, zpívat a hrát na klavír, ale také se vzdělávaly v zeměpise, matematice, přírodopise, estetice, měly hodiny francouzštiny, němčiny a angličtiny, ruštiny nebo polštiny a mohly chodit i na tělocvik. Když bylo Marii třináct, zasáhla rodinu nečekaná tragédie. Dvacetiletý Otto Eisner, který studoval práva, se zastřelil ranou do srdce.

Marii univerzita taky lákala, ale nechtěla zatížit rodinný rozpočet. V dospělosti navštěvovala alespoň některé přednášky, našla si zaměstnání bankovní úřednice a pomáhala v rodinné firmě.