Q jako Quincy: V den, kdy jsem se dotkl klavíru, jsem přestal chtít být gangster
V neděli 3. listopadu 2024 doma v losangeleském Bel Airu zemřel Quincy Jones – trumpetista, kapelník, skladatel, producent a po roce 1990 také spoluředitel jednoho z nejvyhlášenějších jazzových festivalů ve švýcarském Montreux. Za více než sedm dekád získal 28 sošek Grammy, složil 50 televizních a filmových soundtracků, napsal na 300 alb, 1000 originálních kompozic a 3000 skladeb nebo se na nich producentsky podílel… Produkoval nejprodávanější desku všech dob Thriller Michaela Jacksona, v roce 1991 za vlastní album Back on the Block získal najednou sedm cen hudební akademie, je spoluautorem a producentem nejslavnější nadační písničky všech dob We Are the World.
Odpočívej v klidu, nejlepší z nejlepších, napsal spoluzakladatel legendárních diskotékových Chic Nile Rodgers. Sítě zaplavily stovky vyznání hudebních osobností: Paul McCartney, pro kterého Quincy složil slavný duet s Michaelem Jacksonem The Girl Is Mine (1982), se vyznal: „Přátelil se s Georgem Martinem, producentem Beatles. Quincy nebo jen Q, jak se mu říkalo, měl jiskru v očích a v duši něco až jedinečně pozitivního, čímž nakazil každého, kdo se s ním kdy potkal.“ Herec Michael Caine ho nazval titánem hudebního světa. Elton John napsal: „Nikdo neměl tak neuvěřitelnou kariéru jako on, hrál s nejlepšími a produkoval ty nejlepší.“ Na Instagramu Dr. Dre se objevilo: „Quincy je důvod, proč jsem se rozhodl stát hudebním producentem. Čas, který jsem s ním strávil ať už u muziky, nebo jen tak obyčejným posedáváním, byl k nezaplacení.“
Mládí v Chicagu a Seattlu
Quincy Delight Jones Jr. se narodil 14. března 1933 v Chicagu, jen osm dní po vraždě tamního starosty českého původu, rodáka z Kladna, Antona Cermaka. Byl synem truhláře, který byl léta členem gangu soutěžícím s Al Caponem, a matky v domácnosti. Quincy na dětství v chicagském South Side zavzpomínal v roce 2008 pro stanici NPR: „Všude kolem spousta mrtvol, spousta samopalů, samí gangsteři, já se chtěl stát gangsterem taky.“ Se svou dětskou bandou prý jednou vlezli do nějaké klubovny plné koláčů, když je všechny slupli, zvědavě se pustili budovou dál, otevřeli další dveře a tam stál v rohu klavír. „Jak jsem se dotkl klávesnice, okamžitě jsem ucítil husí kůži, řekl jsem si: na tohle chci hrát celý život. Ten den jsem přestal chtít být gangsterem, chtěl jsem se stát hudebníkem.“
Tou dobou se už s otcem přestěhovali na západní pobřeží do Seattlu, kde na střední škole začal hrát na tubu, pak na saxofon a nakonec se naučil na trubku. Nebylo mu ani patnáct, když jamoval se slepým zpěvákem Rayem Charlesem, o tři roky starším, kterého až do jeho smrti v roce 2004 nazýval „velkým bratrem“. Jednou také zavzpomínal, že jako „správní“ jazzmani té doby spolu jeli na heroinu, mezi muzikanty populárním, a dodal, že s tím naštěstí po pěti měsících přestal.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
